Nikdo neslyší její křik, ale ona to nevzdává!

*Oslovení*

Sice mám zavřená ústa, ale mé nitro neustále křičí...

Ano, křičím stále a hlasitě, jen to nikdo neslyší. Smutné... Kdo mě zná trochu líp, možná rozumí, ten kdo mne zná a nerozumí mě vlastně nezná a ten kdo mne nezná a přesto rozumí, toho chci poznat.

Přemýšlela jsem, že bych sem začala postupně házet staré povídky, ale víte co? Nechce se mi... Jsem dneska nějaké zdechlá. Možná je to tím grankem, co tu jím, a z kterého je mi tak blbě. Na hašlerky to přeci jen shodit nemůžu... ty se mi snaží pomoci. No nic... raději tu přestanu plácat nesmysly a vrátím se k článku co tu původně měl být.

A nebo víte co? Kašlu na to! Je mi blbě a tak jdu stávkovat!!!
/půlhodinové ticho/
... mimochodem - je tu ještě někdo? Asi ne... Nevadí. ^^
Pro ty co se tu později objeví:
Seme napsala celkem zajímavou básničku a tam mě napadlo ji sem hodit. třeba se vám taky zalíbí.

Láska je jen děvka

Mizíš v dál a mé srdce puká.

Něco křičíš, ale já jsem jako hluchá.

Tvůj křik ke mě nedoléhá.

Co brání mi slyšet slova tvá?

Mizíš v dáli a slzy zdobí mé tváře.

Kam zmizela sluneční záře?

Už vím! To ty jsi byla mým světlem.

To ty jsi mne vedla tímto krutým světem.

Mizíš v dáli a mé tělo umírá.

Cítím se najednou sama a tak prázdná.

Mé myšlenky zabloudily do neznáma...

Cítím jak život ze mě prchá.

Měla jsi pravdu - láska je jen děvka!

________________________

Dobrá... budu hodná a dám vám sem dneska jednu z mých starých povídek. Je na podobné téma jako básnička, dalo by se říci. I když, když nad tím přemýšlím - žádná láska tam není. No, komu to vadí? :D.

Předem chci upozornit, že je to asi 15+. Jo vím, že na to kašlete *ona taky*, ale já jen tak z povinnosti. Jo a postavy jsou z anime, ale nic na tenhle způsob v něm nehledejte. ;) Jinak přeji příjemné čtení...

Satsukiho odplata

Anime: Uta no prince-sama

Pár: Syo x Satsuki

Zazvonil budík, rozčíleně jsem hodil polštář jeho směrem. Neuvědomil jsem si, že to nebyl můj budík, nýbrž Natsukiho. Vzbudil jsem ho. Sakra! 

"Ohayo, Syo-chan." Okamžitě byl hrozně otravný. Jak to jen dělá?!!

"Depresivní." Povzdychl jsem si tiše. Ani jsem si nestihl protřít oči a už ležel vedle mě.

"Natsuki! Vypadni z mojí postele!"

"Ale no ták, Syo-chan. Nebuď tak negativní..." Zakňučel jako štěně. Měl jsem chuť ho kopnout, aby měl důvod kňučet. Když jsem se pokusil vstát, chytil mě za boky a stáhl zpět na postel.

"Natsuki, pust mě!" Naprosto mě ignoroval. Štve mě! Poslední kapkou bylo, když se na mě, beze sova, zářivě usmál.

"Natsuki!! Okamžitě vypadni z mojí postele!" Zaječel jsem. Přičemž jsem se snažil dostat z jeho sevření, kterým mě poutal k posteli. Jak jsem sebou cukal a mlátil ho, omylem jsem mu z nosu srazil brýle. A jsem v prdeli. Napadlo mě hned, co jsem si uvědomil náhlou změnu. Sevření nabralo na síle a jeho pohled se změnil. Už to nebyl Natsuki, který mě otravuje už jen svou přítomností. Ale Satsuki, drsný, nemilosrdný až krutý génius.Tedy, oni jsou geniální oba, ale...

"Co si myslíš, že děláš?" Promluvil na mně svým obvykle ledovým hlasem.

"Chci, aby mě Natsuki pustil a vypadl z mé postele!" Vztekal jsem se vesele dál.

"Ale Natsuki tu není." Poznamenal a olízl se. Dobrá připomínka.

"Mohl by jsi mně pustit, Satsuki?... A odejít z mé postele?" Podíval se na mne, jako na blázna.

"Víš, vždy jsem kvůli tobě a těm brýlím utlačen, někde za Natsukiho tvář... Ale teď na ty brýle nedosáhneš. A já moc, moc chci udělat něco, co ti bude stejně příjemné, jako mě to, že mě utlačuješ." Ďábelsky se usmál. Z jeho úsměvu mi naskakovala husí kůže. Začal jsem se klepat. Kdo by se nebál.

Zajel mi rukou pod triko. "Sa...Satsuki!"

"Ano?" Najednou nade mnou klečel. Jednou rukou držel ty mé nad mou hlavou a druhou mě hladil po břiše.

"Sa-tsu-ki" Vydechl jsem. Snažil jsem se mu vytrhnou, ale jsem oproti němu o tolik slabší...

"Copak, nelíbí?..." Měl takový, rádoby psí výraz. Nahnul se ke mě a dravě mne políbil. Trochu přitom povolil stisk mých rukou. Využil jsem situace a zapřel se do jeho hrudníku. Přičemž se mi povedlo ho nadzvednout.

"Pěkně se snažíš, ale mě neutečeš." Usmál se a zaryl mi nehet mezi žebra. Mé ruce povolily, a on na mě padal... Už jsem viděl jak na mě spadne. A tak jsem na moment, hrůzou, zavřel oči. On se však bleskurychle podepřel. Jen moment stačilo abych nevnímal. Otočil si mě. To je zlý, moc zlý. To byly mé myšlenky v oné chvíli. Kdyby mi býval sundal triko byl bych šťastnější, ale on né. Jeho zajímaly jen mé kalhoty. Když mi došlo co se chystá udělat, prudce jsem se otočil. 

"Satsuki! Co si myslíš, že sakra děláš?!!" 

Prohlédl si mě. "Nestěžuj si! Tvému tělu se to líbí..." Úlisně se usmál.

"Ty..." Zrudnul jsem... v první chvíli jsem si namlouval, že vzteky. Ale tím to nebylo. Zase využil mé nepozornosti a opět si mě otočil. Všiml jsem si toho, až když jsem ucítil ukrutnou bolest. Prohnul jsem se v zádech, s nadějí, že bolesti uteču. Náhle mi blesklo hlavou...Kdy se Satsuki svlékl? Jakmile začal přirážet, neměl jsem čas nad čímkoli uvažovat. Bolest byla tak silná, že jsem nezadržel výkřiky ani slzy.

Když vyvrcholil druh bolesti se změnil. Už to nebyla bolest vystřelující a trhající, nýbrž bolest palčivá. Všechna má hrdost byla v tu ránu ta tam. Otočil si mne zpět na záda.

"Tak ty chceš víc?" Udělal rádoby udivený výraz. Jsi skvělý herec. Napadlo mě. S ledovým úsměvem se posunul dolů a pohltil celý můj úd. Vykřikl jsem, když mírně skousl. Byl jsem náhle tak zranitelný... Chvíli na to jsem mu vyvrcholil do úst. Prostěradlo bylo celé nasáklé krví. Mou krví... Věnoval mi polibek s příchutí mne samotného.

"Ty by jsi byl sladká děvka." Usmál se. Shodil mne z postele a posadil se.

"Uspokoj mně!" Ukázal na svůj opět vzrušený úd. Znechuceně jsem se ušklíbl.

"Dělej!" Nezbývalo mi než uposlechnout. Pohltil jsem ho a začal jej uspokojovat.

Zaklonil hlavu a zavzdychal. "Rychleji." Poslechl jsem. Ale asi mu to nestačilo... Jeho ruce mi zajely do vlasů. Začal si tempo určovat sám. Zatímco on vzdychal, mě bylo blbě. A když vyvrcholil div jsem se nepoblil. Raději jsem vše spolykal. Tímto nebylo poníženo a uraženo jen mé ego a hrdost, ale i veškerá lidskost.

Vypadal jsem jako zbičovaný otrok. Shodil jsem ho vztekle z postele. Přikryl jsem se peřinou a začal brečet. On si  jen spokojeně nasadil brýle. "Syo? Co se děje?" Už tu zase byl nic netušící Natsuki. 

"Nic, nech mě na pokoji!" Nevím jak se tvářil, ale bylo mi to jedno, chtěl jsem jen jedno...Umřít. On sice nic netušil, ale já nemohl dělat, že se nic nestalo. Chtěl jsem ho zabít a pak zabít sebe...

_________________________

To by mělo pro dnešek stačit. 

Docela mne zaskočilo, kolik vás tu za tak krátkou dobu fungování tohoto blogu bylo, ale dělá mi to radost.

Sice mi nikdy o návštěvnost nešlo, ale když tu sami chodíte, prostě to člověku vyloudí úsměv na tváři.

Nevím, jestli ho čtete, jelikož to nijak nedáváte najevo, ale i přes to... Děkuji. ^^