čtvrtek 24. října 2013

Melódia našich duší 4/?

*Oslovení*

Chuť neobyčejné krve...
Mnohé z vás dnes opravdu potěším! Ano, je tady další díl spolu autorské povídky! :3

Co k dílku dodat... Je boží! Heh, dobře... samochvála smrdí. Ale když já tu povídku vážně miluji! Velmi mě baví ji psát. (I když se občas trochu zasekne.)
A jsem moooc ráda, že jí někdo čte. :)

Takže spoluautorka ZDE!

Příjemné čtení přeje Neko & Majka. ;)


Pozrel som na jeho zápästie. Privrel som oči a jemne som po ňom prešiel jazykom. Tá chuť bola neskutočná. Nikdy som nechutnal takúto krv. Ani sa mi o nej nesnívalo. Pootvoril som pery. Biele zúbky sa mi predĺžili a jemne som ich vtlačil do jeho pokožky. Krv začala prúdiť a ja som sa jej nemohol nabažiť. Nemohol som odolať. Jeho krv bola tak výnimočná, ako on sám. Musel som dať pozor. Mohol som len ochutnať. Nie nasýtiť sa. Vedel som, že ho to nebolí, ale prežíva pekný pocit. Vždy je to tak. Obeť a upír. Nie, nie. Ja som jeho obeť. Viem to.

Tesáky som vytiahol a ranu mu oblizol. V momente prestala krvácať. Zahojí sa rýchlo. Do dvadsiatich minút. Jazykom som si prešiel po perách a vychutnal si posledné kvapky. Ruku som mu však držal stále. Nemohol som ju pustiť. Nechcel som.

Další z mých úsměvů. Očividně mu chutnala. Alespoň tak vypadal. To jak si ji vychutnával. Pozoroval jsem ho. Co dělá, jak to dělá. Byl to skutečný upír. A ochutnal mojí krev… Nikdy by mi to nikdo nevěřil. Ale stal tu předemnou! A svíral mou ruku. A jeho oči…
"Chceš víc?" Zeptal jsem se tiše. Nemohl jsem odolat. Ten jeho pohled. To jeho chování. Byl tak bezbranný. A další o něco chladnější úsměv…
Nějak jsme si prohodili role, nemyslíš?

Po jeho slovách mi v bruchu začali tancovať motýľe. Viem, že je to dievčenská fráza, ale… Bolo to tak. Pozrel som mu do očí. Myslel som si, že sa ma bude báť, ako všetci doteraz. Tušil som, a pevne dúfal, že sa mu to páčilo. Potvrdila mi to jeho otázka. Pýtal sa, či ešte chcem!

Oblizol som si pery. Chcel som jeho krk. Bál som sa však, že mu ublížim.
"Nebojíš sa, že vypijem priveľa?" opýtal som sa bojazlivo, ale s túžbou.
Pozeral som mu do očí. Zelená. Krásne zelená.
Jeho starost o mne byla až roztomilá. "Nemyslím si, že mi schopný skutečně ublížit. Netož mne zabít tím, že by jsi mne vypil." Další úsměv, teď už skoro arogantní.
Dvěmi prsty jsem si pohladil krční tepnu. "Jsi hladový, tak proč váháš? Proč, když ti sám nabízím?" Byla to zbytečná otázka. Však někde uvnitř jsem věděl, že měla být vyslovena.

Posadil jsem se na jeden náhrobní kámen a lehce naklonil hlavu na stranu, přičemž jsem pohledem tomu jeho neuhnul ani o kousek. Jeho oči mne doslova hypnotyzovaly.

Zo začiatku ma jeho tón zarazil. Keď si sadol, nemal som dôvod váhať.
Chytil som ho za ramená. Posledný pohľad do jeho očí. Nebránil sa. Nechcel sa brániť. Znova som sa zahryzol. Nemal som dôvod nepiť. Užíval som si ho plnými dúškami, preto som sa rozhodol a obkročmo som si naňho sadol. Pohltila ma sila jeho krvi. Čím viac som jej mal, tým viac som ju chcel.

Mírně jsem pootevřel ústa. Najednou mi pochyběl kyslík. Nikdo, kdo to nezažil, si ani vzdáleně neumí představit, jaký to je pocit, když vám upír pije krev. Bohužel to ani jede správně popsat. I když… možná to přeci jen nějaká slova, alespoň vzdáleně vystihnou - Je to dokonalé!
Nechal bych ho pít věčně dokud bych nezemřel, ale věděl jsem, že když mi začne být zle musím to utnout. Tak dobře jsem to věděl a tak moc jsem si přál, abych to nikdy nemusel udělat...

Niečo som matne zacítil. Možno to boli jeho pochybnosti. Chcel som ho nejako upokojiť. Ja mu predsa neublížim. Preto som ho jednou rukou pohladil po chrbte a druhá ostala na jeho krku, po ktorom som občas jemne prešiel palcami.

Ukidňoval mne. Asi je na mně moc poznat, co si myslím. Ještě trochu jsem se uvolnil, ale úplně jsem vypustit nemohl. Musel jsem zůstat při smyslech. Chtěl jsem ho nějak přesvěčit, že nedělá nic špatného. Ale jak? Chvíli jsem nad tím uvažoval, ale nic mne nenapadlo. Jak se odvděčit upírovi lépe, nežli krví? Jak se odvděčit múzám lépe, nežli li hudbou? Dvě podobné otázky a obě nemají odpověď… A nebo ano? Pak bych si přál ji zjistit.

Nevedel som, ako sa cíti. Či ho niekde netlačím, alebo niečo. Zrazu som zacítil dôverne známi pocit. Už nepotrebujem viac krvi. Som sýty.
Pomaly som sa odtiahol: "Ako sa ti môžem odvďačiť?" zašepkal som perami namoknutými krvou.

Bez váhání jsem udělal co mi přišlo na mysl. Oběma rukama jsem jej objal a přitál si blíže k tělu. "Stačí mi, když to dnes nebude naposley, co tě uvidím." Zašeptal jsem stejně tiše. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno. Byl jsem zcela klidný. Je to zajímavý pocit, vědět že obímám skutečného upíra. Ten pocit, kdy víte, že vás může zabít bez mrknutí oka a on to stejně neudělá… Kouzlo? Nikoli. Magie zde nehraje roli, tohle je úděl těch, kterí šem nepatří…

Zaujímavé. Zistil som, že od neho odísť ani nechcem. Je mi s ním dobre. Chod vlastných myšlienok ma zarazil. Objal ma.

Uvedomil som si, že ja vlastne cítim. Aj keď som teraz vystrašený a zmetený, aj tak cítim. Natoľko ma to prekvapilo, že som prestal dýchať.
Po celé tie roky som nevnímal žiadne emócie. A zrazu som… vystrašený? Tak sa tomu vraví? A ako sa nazýva tá chvíľa, keď hrajem?

Napadlo ma toľko otázok, že som načisto zabudol na strach. Premkla ma.. zvedavosť! To je to správne slovo.

Pozrel som na toho muža, čo si opieral svoju hlavu o moje rameno. Odrazu som pocítil teplo. Bolo to príjemné teplo. Pozrel som na oblohu. Už veľmi nepršalo, len trocha pokropkávalo.

Ako mu splniť prianie? Uvažoval som… Mám mu povedať o tom, ako sa stalo, že som tu? A veril by mi snáď? Mám ostať v tomto svete? A čo tu budem robiť? Nemám kam ísť. Mám mu to povedať? Bál som sa. Bál som sa mu povedať. Preto som bol ticho a privrel som oči. Oprel som si oňho hlavu a zrazu som sa cítil tak unavený z celého dňa, že som skoro už nevnímal.

Vyzařoval z něj stejný klid jako ze mne. Nejspíš… Pokud tak klidný, jak se zdál, nebyl, mohu říci, že je skvělým hercem. Lépe by znělo, kdybych řekl, že byl uvolněný. A asi také unavený. Nedivím se. Být upírem v tomto podivném světě musí být vyčerpávající.
Tento okamžik byl kouzelný. Bohužel jsem věděl, že brzy dorazí parta. Náhle jsem si uvědomil, že si přeji, aby nepišli, nebo se zdrželi jak jen to půjde. Jsem sobecký!
Sevřel jsem jej o něco pevněji. Možná jsem se bál, že mi uteče. Proč? Ani sám nevím. Byl tu jen ten mírně znepokojivý pocit, že se zvedene a řekne mi - Už musím jít…

Nechcelo sa mi odísť. Kvôli tomu, že naozaj nemám kde ísť a druhý dôvod bol, že sa na ňom naozaj dobre…. zaspávalo! Rýchlo som sa mykol, aby som nezaspal. Zaklipkal som očami. Znova sa mi zatvárali. Pretrel som si oči rukou a zívol som si. Prišlo mi to smiešne. Na perách som stále cítil jeho krv.

"Nemám kde ísť," povedal som a samého ma to zarazilo. Akoby som ho úboho žiadal. Pokrútil som hlavou. Ja už si niečo nájdem. Pozrel som naňho a čakal až ma pustí.

To co řekl, mne mírně zaskočilo. Poté jsem ucítil jeho pohled. Chtěl odejít. Cítil jsem to! Nedovolím mu odejít!! Dapší trpký úsměv.

"Mohl bych tě vzít ke mě. Mám volný pokoj.." řekl jsem tiše. Bylo mi najednou tak úzko. Jeho odpověď mi byla jasná - Díky, ale já se o sebe postarám. Neco si najdu…

Prostě ho odejít nenechám!!! Nemůžu! Ne… to bych byl horší než lidé. To nedopustím!
Pomalu jsem povolil své sevření. Nakonec mi ruce padly podél těla. Zvedl jsem svou hlavu a podíval se mu do tváře. V té mé se zračil smutek.

"Nechcem nikoho otravovať. Už vôbec nie teba," povedal som ticho. Bol smutný. Veľmi smutný. Zistil som, že ani ja nie som najveselší. Chcel som mu zlepšiť náladu. Nezbedne som sa usmial.
"Teraz pôjdem preč. Ale,... budem ťa sledovať na každom kroku," šeptal som.
Prišiel mi to ako dobrý nápad. Spoznám jeho najobľúbenejšie miesta, budem ho počuť hrať, a v noci budem sledovať jeho spánok. Usmial som sa a pozrel mu do očí. Neohrabane som mu rukami nadvihol kútiky úst do úsmevu. Nesmie byť smutný. Pozrel som mu do zelených očí a zbadal som v nich odraz tých svojich, fialových.
"Ešte sa uvidíme," povedal som a pomaly vstal na odchod.

Pokusil se mi na tváři vyloudit úsměv. Bez úspěchu. Jakmile se jeho ruce vzdálily od mých úst opět jsem měl ten smutný výraz.
Nic jsem neříkal. Ani jsem se nepohnul. Jen jsem ho sledoval. Tiše jsem sledoval jak odchází. Ten chlad, který jsem pocítit, jakmile se zvednul byl hrozný. Chtělo se m křičet. Ale neudělal jsem nic.
Přes to, že mi slíbil, že jej ještě uvidím… přes to jsem byl neuvěřitelně smutný… Nechci… Ale proč? Proč jsem se na něm stal tak závislým? Vždyť… vždyť ho ani neznám! po tváři mi stekla jedna zbloudilá slza. Obsahovala veškerý můj smutek.
Prosím… ať déšť nikdy neustává! Ale vše má svůj konec. Proto doufám, že tento konec je ještě příliš vzdálený, nám oběma…

neděle 20. října 2013

Existují? A jací opravdu jsou?

*Oslovení*

Andělé existují, jen nejsou takoví, jaké bychom je očekávali...
Andělé, jedno zajímavé téma, kolem kterého se vedou zajímavé dohady. Zvláště pak, když se sejde věřící a ateista.

Já jsem takový poloviční ateista. Ale to je nedůležité!

Já v anděly věřím, ale nezastávám teorie, že jsou to "dokonalé bytosti, tvořené světlem a láskou. Pověřené šířit dobro, lásku a víru". To je podle mě pravda možná tak z jedné čtvrtiny. Protože jak by s něčím tak "dokonalým" mohli lidé, "ti nečistí", promlouvat? To mi prostě nejde na mozek.
Takže jsem zastánce jiných (podle některých "zvrácených") teorií.

Ale tomu jsem tento článek věnovat nechtěla! Tomu se budu věnovat, až při představování Trouby.

Tento článek jsem chtěl věnovat Troubově povídce. Její název je - Anděl.
Byla napsána pro mou Absolventskou práci. Kterou jsem psala minulý rok. Popravdě, povídka a úvaha byly asi nejlepší její části. Ale to už zase odbíhám od tématu!

Tak... přeji příjemné čtení. :)

Upozornění: Vše je z naší fantazie a neřídí se to moc skutečnými zákony a zákony pravděpodobnosti. Doufám, že vám to nebude nijak zvlášť vadit.

Anděl

Už jako malý to Yuu neměl zrovna jednoduché, děti se mu smály, otec jej bil. I přesto měl rodiče rád, byl hodný a kamarádský. Když slavil své deváté narozeniny, jeho matka zemřela na infarkt. Od té doby se bál být sám a omdléval při pohledu na krev. Jeho otec velmi těžce snášel smrt své milované ženy. Vyvrcholilo to tím, že malého Yuu(a) nutil nosit dívčí šaty, dlouhé vlasy, make-up a jiné tomu podobné věci. Také s ním musel spávat v jedné posteli a nesměl odporovat. Za každý pokus o odpor byl velmi surově bit. Naštěstí pro Yuu(a) to vše musel trpět jen doma, tedy alespoň do konce základní školy.


Ten rok Yuu slavil patnáct. V den jeho narozenin se stalo něco, co jej a jeho život zcela změnilo. Jeho otec ho znásilnil. Yuu tím byl šokován a znechucen. Byl na pokraji zhroucení. Neváhal a svého otce udal. Nechtěl s ním mít nic společného. Soud otce odsoudil na pět let do vězení a náš Yuu putoval do dětského domova. Necítil se tam moc dobře, děti se s ním nekamarádily a smály se mu. Bylo to nejspíš proto, že byl cizinec a navíc měl jemné téměř holčičí rysy. Yuu však na sobě nedal nic znát, vše dál tiše trpěl. I když to uvnitř něj vřelo. Bylo mu smutno a zároveň měl zlost. Navenek se však zdál jako milý a hodný chlapec, který se snaží hlavně nikomu nedělat problémy. Jednou se uvnitř něj rozhořela jiskřička naděje. Bylo to v den, kdy do dětského domova přišel nový kluk. Tehdy Yuu prožíval velké zvraty, jeho domnělí přátelé se k němu otočili zády, navíc si jej ani jeden z případných nových rodičů, kteří si přicházeli vybrat, ani nevšiml. A vychovatelky, pokud mohly, se od něj držely co nejdál. Avšak teď, teď tu byl "TEN NOVÝ", ta malá jiskřička naděje…


"Ahoj já jsem Nikolas," pozdravil mne kdosi. Automaticky jsem se otočil. Stál tam ten nový kluk. Zaujatě jsem si ho prohlížel. Byl o dost menší než já. Měl krátké černé vlasy a milý úsměv. Jeho zelené oči jakoby zářily. Ale něco na něm bylo špatně. A já nemohl, přijít na to, co to je.
"Ahoj, já jsem Yuu," představil jsem se a zdvořile mu nabídl ruku. Nepřijal ji, místo toho se na mě široce usmál.
"Kolik ti je? Co rád děláš? A…"
"Proč se se mnou bavíš?" Skočil jsem mu pohotově do řeči.
"Co? No, protože se mi jevíš jako sympaťák."
To jak se vyjadřoval, bylo zvláštní, takové jiné, jakoby kouzelné.
"Mě je šestnáct a tobě?"
"Mě bude za tři měsíce osmnáct. Takže jsem tu jen na chvíli. Díky Bohu."
"Ty se máš," povzdechl jsem si a vrátil se k pozorování toho nic za oknem.
Opřel se o parapet vedle mě, avšak zády k oknu. "To možná jo, ale jak se to vezme. Vůbec netuším, co budu dělat, jakmile se odtud dostanu."
"To je zvláštní… Mluvíš jako bys tu byl od narození."
"Taky to tak je. Jsem v děcáku od narození. Sem mě jen přeložili.
Jednou mi řekli: Musíš jít někam, kde je míň dětí. A tak jsem se dostal sem." Opět se usmál. Jeho pozitivní nálada mě udivovala.
"Aha… Tak to pak chápu. Já,… já bych věděl co dělat."
Podíval se na mě. "A co bys dělal?"
"Nejprve bych si sehnal brigádu a hledal podnájem. Pak bych se chtěl vrátit ke studiu. A nakonec, až bych si dost našetřil a až bych dostudoval, odjel bych zpět do Japonska."
"Ty jsi z Japonska?"
Jen jsem kývl. Narodil jsem se v Japonsku. Dva roky po mám narození se rodiče rozhodli odstěhovat sem.
"Japonsko,…" zašeptal jako by to mělo být nějaké kouzelné slůvko. Ještě chvíli vedle mě jen tak stál, pak si jej ale zavolala vychovatelka a on musel odejít. Opět jsem zůstal sám. Sám s obrazem jeho obličeje v hlavě. Myslím, že i kdybych chtěl, tak bych se toho obrazu nezbavil. Na to byl až příliš hluboko v mé mysli. 

Ani nevím, jak mi čas proklouzl mezi prsty a už byl čas večeře.
Jako vždy jsem si sedl k osamocené židli u stolu v koutě. Celkem tady bylo stolů šest. A já jako jediný měl stůl sám pro sebe. Tedy měl jsem mít…
"Ahoj Yuu, smím si přisednout?" Ozval se za mnou, mě již známý hlas.
"Jistě Nikolasi," řekl jsem stroze a dál pomalu jedl.
Tiše si přisedl a taky začal jíst, avšak mlčením dlouho nevydrželo.
"Hele Yuu, proč jsi tady sám?"
"Protože tu nikdo jiný se mnou být nechce."
"A můžu tu s tebou být odteď já?" Ta otázka přišla jako z čistého nebe. Nečekal jsem ji. Tak mě zaskočila, až jsem se rozkašlal.
"Jsi v pořádku?" Ptal se hned starostlivě.
Jakmile jsem se mohl opět nadechnout, odpověděl jsem: "Jo, jsem v pohodě. Ty, ty bys tu se mnou chtěl být?"
"Ano chtěl."
Jen jsem se nad jeho reakcí pousmál. Náhle zahřmělo a okenní tabulky se otřásly. Nikolas sebou prudce trhl.
"Děje se něco?"
"Já, já se bojím bouřek," přiznal.
"Neboj se, není čeho. Bouřka je kouzelná. Navíc, tady jsi v bezpečí."
Nic neříkal. Jemně se třásl a zář z jeho očí zmizela. Zvedl jsem se, obešel stůl a vzal jsem ho za ruku. "Pojď!" Neznatelně kývl a zvedl se. Vychovatelky náš odchod ignorovaly. Dělají, že neexistuji. A mně to nevadí. Tedy ne natolik, abych se pokaždé zhroutil. Vedl jsem jej všemožnými chodbami až do mého zapadlého pokoje. Jako jeden z mála mám pokoj s francouzskými okny.
"Podívej," řekl jsem a posadil ho na zem. Vzal jsem svou deku a dal mu ji přes ramena. Nakonec jsem usedl vedle něj.
"Vidíš," ukázal jsem na blesk, jenž se objevil v dálce. Už jsme tam seděli půl hodiny. Bouřky mě vždy fascinovaly. Nikolas se již netřásl. Ale teď už mi ani neodpověděl. Pohlédl jsem na něj a zjistil, že mi usnul na rameni. Prohrábl jsem mu vlasy. Byly jemné a krásně voněly. Nechtěl jsem ho budit a tak jsem zůstal sedět na místě, pozorujíc vzdalující se bouřková mračna. Nakonec jsem nejspíš také usnul. Neboť když jsem opět otevřel oči, nesnesitelně mně bolely záda, a aby toho nebylo málo, ležel jsem v jakési podivuhodné pozici na… Panebože!
Jakmile jsem si uvědomil, na čem ležím a prudce jsem se zvedl. Přičemž jsem nechtěně praštil Nikolase do nosu. Jen tiše zaúpěl bolestí.
"Promiň, já usnul a…" zrudl jsem jako rak, neschopný dalšího slova.
Jen se usmál. "To nic~ " Poté se mezi námi rozhostilo nepříjemné ticho. Co nejrychleji jsem se od něj odtáhl a zvedl se. Postavil jsem se k oknu a hleděl do dáli. Nikolas se po chvíli také zvedl a co nejtišeji odešel.
"Ach Nikolasi, co je to za pocit tam uvnitř? Proč se s tebou cítím tak…nespoutaný, jakoby všeho schopný?" povzdechl jsem si nahlas.
Náhle se rozletěly dveře. "Yuu je gay! Všichni utíkejte!" Rozlehlo se chodbou a já zahlédl jen rudou hlavu. Očividně mě za dveřmi někdo odposlouchával. Jo teď už opravdu nevím, jak tady ty zbývající roky přežiju. Ještě chvíli jsem tam jen tak stál a pak se vydal na snídani. Čekal jsem, že u stolu uvidím Nikolase, ale nebyl tam. Když jsem si nesl jídlo ke stolu, kdosi mi podkopl nohy a já obsah svého talíře vylil přímo na…
"Nikolasi," vydechl jsem. Tváře mi hořely studem. Náhle jsem se chtěl propadnout. Stál přede mnou celý mokrý. A to jen mojí chybou.
"Promiň… já, pak ti to vyperu." Špitl jsem a utekl. Nedokázal jsem tam zůstat už ani chvíli. Všichni se smáli. Navíc, jsem si stoprocentně jistý, že už TU novinu slyšel. Žádná novinka tady nezůstane dlouho utajená. Doběhl jsem ke dveřím pokoje. Byly natřené narůžovo a skvěl se na nich nápis BUZNA.
"Idioti!" Zařval jsem bezmocně a udeřil pěstí do dveří. Nejraději bych jim, všem dal přes hubu. Zalezl jsem dovnitř. Celý můj skromný šatník byl pryč. Zůstaly tu jen dívčí šaty, které jsem měl na sobě, když jsem sem přišel. Sedl jsem si k oknu a začal vzpomínat. Nebyly to vzpomínky nijak pěkné, ale byly na dobu, kdy matka ještě žila. Ani jsem si nevšiml, že mi po tvářích stékají slzy. Také jsem nepostřehl to, že se otevřely dveře. Trhl jsem sebou, až kdosi promluvil.
"Co se děje?" Podíval jsem se za hlasem, ale nikoho jsem neviděl. Dveře avšak byly dokořán.
"Nic mi není, jdi pryč!" Řekl jsem utírajíc si slzy.
"Já jen, že jsi tak rychle utekl~ " Tahle věta mě zarazila. Potichu jsem vstal a došel ke dveřím. Vykoukl jsem z nich. Na chodbě vedle těch dveří seděl Nikolas.
"Proč jsi tady?" Dostal jsem ze sebe asi po pěti minutách tichého zírání. Zvedl hlavu a podíval se přímo na mě.
"Lekl jsem se, že se ti něco stalo, když jsi tak rychle utekl."
"Aha,… nic mi není, můžeš jít…" Zašeptal jsem a šel zpět k oknu. Ani jsem si nevšiml, že místo aby odešel, následoval mě do pokoje.
"Hmm... To jsou pěkné šaty," broukl tiše za mnou.
"Jsou moje." Dál jsem hleděl na nebe.
"Viděl jsem dveře a slyšel jsem řeči, ale zajímalo by mě, co je na tom pravdy."
"Asi už to tak bude…"
"Opravdu?"
Otočil jsem se na něj. "Co myslíš?" S touto otázkou na rtech jsem k němu došel a jemně jej políbil. Čekal bych, že mi vrazí nebo se odtáhne a s nadávkami uteče, ale nic z toho neudělal. Nereagoval prostě nijak. Jakmile jsem se odtáhl, prohodil jakoby nic.
"Jak to tak vypadá, už to tak skutečně bude." Zůstal jsem na něj hledět jako opařený. To mu to vážně nevadí? Jen se usmál. To mě úplně dorazilo.
"Jestli si tu ze mě jenom utahuješ, vypadni!" Zařval jsem na něj vztekle a on se sebral a odešel. Jak jsem mohl čekat, jen si ze mě utahoval. Lehl jsem si na postel a hleděl do stropu, neměl jsem sílu brečet. Navíc by to bylo zbytečné. Věřil jsem, že jsem konečně našel někoho, kdo mě pochopí. A místo toho jsem opět naletěl blbému vtipu. Náhle mi oknem proletěl kámen velký jako moje pěst. Zvedl jsem ho. Byl na něm připevněný vzkaz.
"Chcípni! My tu buzny nechceme!" Po tváři se mi skutálela jedna jediná osamocená slza. Vyběhl jsem ven. Cestou jsem se stavil v hudební místnosti, vzal jsem kytaru a mířil dál, na zahradu. Tam jsem si sedl pod starý dub a začal tiše hrát.

Hrál už jsem asi hodinu, když jsem zaslechl tiché zapraskání. Ohlédl jsem se, stáli tam dva místní rváči. V rukou měli moje šaty, basebolku a kameru. Ani jedno se mi nelíbilo. Chtěl jsem se zvednout, ale jeden mě chytil za rameno a opět mě posadil.
"Nikam, hošku. Jen se trochu pobavíme. Když budeš hodný, nebude to ani moc bolet." Jedovatě se usmál. Strachy jsem se otřásl. Najednou ke mně přišli dva jeho kumpáni, popadli mně a vyzvedli do vzduchu. "Vedoucí" té skupiny odněkud vytáhl nůž a začal rozřezávat mé oblečení. Začal jsem se cukat, a tak nůž několikrát projel nejen mými šaty, ale i kůží. Když už byl hotov, doslova mě nasoukal do těch dívčích šatů. Snažil jsem se bránit, ale nejsem moc silný a oni oproti mně jsou, jako kočka oproti motýlovi. Když jsem byl v šatech, samolibě se usmál. Z ničeho nic se přisál na mé rty. A rukou zamířil do míst, kde rozhodně neměla co dělat. Začal jsem křičet. Také jsem se snažil utéct, ale vše bylo marné...

Když odcházeli, ležel jsem s kytarou před dubem. V šatičkách a kaluži krve.
Bolela mě zadnice tak nesnesitelně, že při každém pohybu jsem si připadal jako ve středověkých mučidlech. Z posledních sil jsem zašeptal:
"Nikolasi… pomoz mi." a následně jsem usnul.

Když jsem znovu otevřel oči, uviděl jsem zcela neznámý pokoj. Měl jsem na sobě normální oblečení a navíc bolest zadní části mého těla byla mírnější. Co nejopatrněji jsem se posadil, abych se mol rozhlédnout po pokoji. Avšak nebyl mi nijak povědomý. Náhle se otevřely dveře.
"Jsem rád, že už jsi v pořádku. Hrozně jsem se lekl, když jsem tě tam uviděl."
Jen jsem tupě zíral. Ve dveřích stál Nikolas. Ale, neodešel předtím? Nevím… Ale teď je tady a… strachuje se o mě.
"Nikolasi" Zachroptěl jsem. Měl jsem hrozně vyprahlé hrdlo z toho, jak jsem předtím křičel. Došel až ke mně, přisedl si a pohladil mě ve vlasech.
"Všechno je v pořádku, už ti nikdo neublíží." Zašeptal něžně. Usmál jsem se a objal jej.


A tak jsem našel svého anděla. Časem jsem zjistil, že Nikolas je také gay. Ani nevíte, jak mě to potěšilo. Pomohl mi zdolat všechny mé problémy a já se snažil mu to oplácet. Nikdy nechtěl nic víc než jediný polibek. Mám ho velmi rád. A vždycky budu. Je jen a jen můj a nikomu ho nedám.

pátek 18. října 2013

Melódia našich duší 3/?

*Oslovení*

Znovu-shledání...
Dost lidí mě už nějakou chvíli přemlouvá k tomu, abych zveřejnila další díl... No lidi, já to nepíšu sama a věřte mi, že není nejednoduší ve dvou lidech rozhodovat, kde správně useknout příběh aby vytvářel určité kapitoly. :D Ale... je to tady!!! :3 Doufám, že máte radost!

Samozřejmě odkaz na spoluautorčin blog. :D

Mám pro vás dobrou zprávu! Dílky by mohly začít přibývat častěji. Ale jen, když překonám svou lenost. ;)

Takže... přejeme příjemné čtení: Neko & Majka


Moje telo sa potrebovalo nasýtiť. Prudko som otvoril dvere a vošiel do dažďa. Už to však bolo zbytočné. Nohy sa mi podlomili a pred očami som mal čiernonu. Chytil som sa za brucho. Prišlo mi zle, keď som si uvedomil, o čo som vlastne prišiel. O tak krásny rozhovor…Srdce mi bilo veľmi pomaly. Ďalší z príznakov. Viem, že aj napriek tomu, že nie je spln, oči sa mi menia na červenú. Zastonal som do tmy. Aj tak ma nikto nepočuje!

Odešel!! Skutečně odešel! Náhle jsem pocítil onu nesnesitelnou prázdnotu. Nebylo tam nic. Hudba, hlasy, déšť, pocity… nic. Pochopil jsem. Tak takhle se lidé obyčejně cítí. Bylo to hrozné. Sedl jsem si za piáno a začal opět hrát na housle. Melodie byla táhlá a smutná. Vyjadřovala prázdnotu, kterou jsem cítil. Cítil jsem ještě něco… užaslé pohledy naší party.

Dlouho jsem tam jen tak seděl a hrál. Tak dlouho, dokud mne nevyhodili. Parta zůstala se mnou. Nic neříkali, jen se mnou byli. Byl jsem za to vděčný. Nedokázal bych jim odpovědět. Ale jejich přítomnost byla uklidňující. Jen díky nim mne pocit prázdnoty zcela nepohltil.

Potřeboval jsem nakopnout…

Jako by mi četli myšlenky. Někdo vytáhl flašku vodky a s úsměvem mi ji podal. Vděčně jsem na tu osobu pohlédl. Jejich snaha mi pomoci byla úžasná. Obdivuji je za to jací jsou. Zamířil jsem tedy na jediné místo, o kterém vím, že se tam dá v klidu pít - na hřbitov.

Za normálních okolností bych sám na hřbitov nevlezl, ale dnes. Dnes mi to nevadilo. Opřel jsem se o jeden ze straších náhrobků a prohlížel si láhev vodky. Alkohol mne nikdy nijak zvlášť nelákal. Ani dnes. Jen ten pocit, co by to se mnou udělalo, mne děsil. Otevřel jsem ji a přičichl si. Neuvěřitelně to páchlo! Ale bezbarvost té tekutiny mne přitahovala. Polil jsem si prsty a olízl je. Bylo to hořké! Hořké a hřejivé...

Možná proto alkohol v lidech vyvolává pocit uvolnění. Mně se ten pocit uvolnění, ale nezamlouval. Znamenalo to otupit svou mysl. A jak mohu ještě více otupit, již zcela tupou věc? To přece nedává smysl!! Praštil jsem láhví o kámen přede mnou. Láhev se roztříštila a bezbarvá tekutina se rozstříkla všude kolem. Byl jsem celý mokrý. Zase. Ale teď jsem ještě ke všemu hrozně zapáchal.

Náhle jsem ucítil jak mi něco stéká po ruce. pohlédl jsem na ni. Ale neuviděl jsem potůček bezbarvé tekutiny, jak jsem očekával. Uviděl jsem krev! Napadlo mne tolik nadávek… V rychlosti jsem si sundal triko a roztrhal jej na kusy. Musel jsem si to obvázat. Bylo to jen hlubší škrábnutí, ale krvácelo to víc, než bych kdy očekával.

Parta se ještě nevrátila. Zdrželi se nakupováním. Říkali, že brzy dorazí. Já jim věřil... A věřím! Ale začínají mne dohánět jisté pochybnosti. Možná si ze mne jen paranoia tropí blázny. Ale to ticho tady mne znepokojuje. Je tu až přílišný klid. Navíc… nikdo nikde. Nejsem rád sám. Je to znepokojující!

Vzal jsem tedy housle a začal tiše hrát. Hrál jsem v nízkých až basových tónech. Pomalu jsem se začal uklidňovat. Představil jsem si múzy. Múzy jak tančí když je jim smutno. Neumějí plakat a tak smutek vyjadřují uměním. A i tanec je umění...

Náhle jsem na rtech ucítil cosi slaného. Slzy?! Plakal jsem. Né pro radost, ani ze smutku. Jen… jen jsem plakal. Nebyl to pláč vyjadřující pocity. Byl to pláč čistící. Ten který odplaví vše špatné. Zcela vše!

Len čo mi zrak začal fungovať normálne a nohy ma udržali, utekal som od kaviarni preč. Utekal som rýchlo za neuhasínajúcim smedom. Musel som sa podriadiť vášni svojho tela. Potrebe svojho tela. Cítil som sa úboho. Ako zviera, čo sa riadi svojimi pudmi.

Najhoršie bolo to, o čo som kvôli tomuto prišiel. O tak krásny rozhovor! Som tak úbohý!

Zastal som. Bol som v nejakom lese. Rozhodol som sa, že sa nakŕmim zvieraťom. Prišlo mi to ako menšie zlo.

Pozorne som sa započúval do lesného ticha. Oči rengénovo prehľadávali okolie. Zajac! Rozbehol som sa a už som ho mal. Chcel som doňho zahryznúť. Kopal nohami ako splašený. Bolo mi ho ľúto. Už som si ho prikladal k perám, keď v tom som zacítil krv. Ľudskú krv. Táto bola iná, než tie doposiaľ. Voňala sladko a krásne. Bol som tak omámený, že moje ruky povolili stisk a zajac mi utiekol. Bolo mi to jedno. Teraz som mal iný cieľ.

Šiel som za vôňou. Vôňou tak lákavou, ako slnečné lúče v jari. Musel som ju mať. Už som skoro tam. Prekvapila ma skutočnosť, že som sa ocitol na cintoríne. Preto som zastal a pokračoval rýchlou, ale zato tichou chôdzou. Potom som začul zvuk huslí. Zľakol som sa istej predstavy, ktorá sa mi vkradla do mysle. Ihneď som ju zavrhol. Tie tóny mi však boli dôverne známe. Pohyby sláčikom. Tušil som, kto to je. Podišiel som bližšie. Zbadal som obrysy osoby s tak lákavou krvou.

Potichu som kráčal, ako keď lev striehne na svoju korisť. Pred tým sa prikrčí, a svoju obeť pozoruje. Preto som pozoroval aj ja. Oči mi svietili červenou. Bol som si tým istý.

Potom som zistil, s kým mám tú česť. Moje tušenie sa potvrdilo. Dlhé vlasy mu viali vo vánku. Ten škodoradostný vánok priletel ku mne. Cítil som krv. Jeho krv! Ale bolo tam ešte niečo iné. Ako vzduch pri mori. Slaný…

Spolu s tým sa ku mne niesla tichá a smutná melódia. Plače. Zistil som.

Pomaly som sa k nemu z boku začal približovať.

Keby som tu mal klavír! Pridal by som sa k jeho hre. Prišlo mi to tak ľúto, že som musel tak zbabelo utiecť!

Bol som od neho necelých šesť metrov a v tom som stúpil na paličku. Tá praskla a ja som zostal stáť. Musel to počuť.

Někdo tu je! Prudce jsem se postavil. Asi nechtěl, abych o něm věděl, ale prozradil se. Však dotyčného jsem neviděl. Začal jsem se neklidně rozhlížet. Že bych už byl opravdu paranoidní? Hloupost! Byl tady! Cítil jsem jeho pohled.

Aniž bych si to uvědomoval dal jsem si housle pod bradu a zahrál krátkou melodii. Jako bych doufal, že je to ten kluk z kavárny. Proč mne to napadlo? Jsem zoufalý!

Melodie houslí byla rázná a říkala jen dvě slova: “Ukaž se!!” Proč jsem to neřekl slovy? Protože jsem se bál.

Zľakol som sa, že ma zbadá, ale nezbadal ma. Vedel však, že tu niekto je. Zahral krátku a vyzývavú melódiu. Značilo to, že musel vedieť, že som tu ja. Alebo je ešte niekto s kým sa takto dorozumieval? A čo ak dúfal v to, že som to ja? Hlúposť.

Zvukom tých huslí mi doslovne prikazoval, aby som sa mu ukázal. Ja som však vedel, že len čo urobím krok k nemu, zbadá farbu mojich očí. Ak sa priblížim o dva kroky, niečo mu napovie, že som to ja. Ak budem od neho na tri metre, spozná ma. Mal som to riskovať? Ak zistí, že som upír príjme ma takého aký som? Chcel som niečo vymyslieť, ale pri vôni jeho krvi som to nedokázal. Pomaly som urobil krok k nemu a čakal som, ako zareaguje.

Pomalu vystoupil ze stínů. Ale.. zastavil se! Alespoň vím, že tu opravdu je. Jediné co je pořádně vidět jsou jeho oči. Mají barvu krve. Přesto mi připadají laskavé.

Musel rozumět mým houslím! Napadlo mne to tak náhle, že jsem na moment zapochyboval. Ale bylo to tak. Musel jim rozumět. Že by to skutečně byl on? Začal jsem zase hrát. Melodie byla rychlá, neboť se snažila říct mnoho věcí ve stejný okamžik - “Jsi to ty? neublížím ti, jen si něco ověřím. Máš zvláštní oči. Nech mne se k tobě přiblížit.” Bylo toho tolik co jsem chtěl říct. Možná proto se má melodie zdála být trochu chaotická. A zatím co jsem hrál jsem se k němu pomalu přibližoval...

Nevidel som jeho tvár, len jeho obrysy a aj tak som vedel, že je to on. Zľakol som sa. Čo ak ma odsúdi pre to, že som upír? A mohol by sa upír priateliť s človekom? Prečo nie? V zámku som mal priateľov ľudí. Ale to bolo iné. Bol to rozkaz od mojich hmm… rodičov.

Husle sa vo svetle mesiaca zaleskli a sláčik začal spievať. Bol to zmetený a chaotický spev no napriek tomu neskutočne krásny.

Zrazu ku mne začal pomaly kráčať. Srdce mi tĺklo ako zbesilé. Napadlo ma, že utečiem. Ale nič by som tým nezískal. Len by som to potom ľutoval. Preto som ostal stáť na mieste a čakal som…

Došel jsem až k němu. Byl to on! Sice vypadal jinak, ale pořád to byl on!

Ty jeho oči. Už jako fialové byly zvláštní, ale ta rudá… Působily děsivě a přesto v nich byla laskavost. jeho pohled byl také hladový. Proč odešel? A jak mne našel? A nebyla to zase souhra náhod? Byl jsem zmatený. Vzdálenost mezi námi byla necelého půl metru.

Pořád jsem hrál, ale má melodie se změnila. Položil jsem mu jednoduchou otázku - “Kdo jsi?” Pak jsem housle i smyčec rozpojil a ruce svěsil podél těla. Nemohl mi odpovědět jinak než slovy. Neměl tu piáno. Chtěl jsem slyšet jeho hlas. A přitom jsem se bál, že bude znít jinak, jinak než… než? Než si jej představuji? A proč si ho představuji?... Další zmatené otázky.

Bol pri mne tak blízko. Mal som pocit, že sa topím v mori. Voda bola jeho krv. Potreboval som ju rovnako, ako kyslík. Len ťažko som sa držal pri zmysloch. Zrejme to bolo aj melódiou, ktorú hral. Bola zvedavá, a páčila zo mňa slová. To bol ten problém. Musel som odpovedať. Tentoraz slovne. Zmučene som zastonal.

V tom som si všimol ruku v ktorej držal sláčik. Bola obviazaná a jasne som cítil krv. Vyrazilo mi to dych. Toto ma tak lákalo!

“Som monštrum,” zašepkal som ticho spomedzi pier. V tom momente som vedel, že odpovedám na to, na čo sa ma pýtal. Krátko som mu pozrel do očí, ale moju pozornosť znova upútala jeho ruka. Dlane som stisol v päsť až sa mi nechty do nej zarezali. Musím sa ovládať!

Všiml jsem si, že pohledem klouže k mému zápěstí. Monstrum? Má ruka… Opět jsem si přidržel housle pod bradou. Podíval jsem se mu do tváře. Něco jej mučilo. Mučil se sám? Něco chtěl a nemohl to mít…

Opět jsem zahrál. Však melodii jsem neukončil jen jsem ji poté hrál tak tichounce že byla slyšet jen na několik metrů. Stále se opakovala dokola - “Má ruka, má krev?”

Ale každá píseň jednou končí a po chvíli i má melodie utichla. Přendal jsem si housle do ruky ke smičci a rozvázal si provizorní obvaz. Podíval jsem se na mé zápěstí a pak se zadíval do jeho tváře. Má rána byla stále čerstvá. Jen už tolik nekrvácela. Pokud to bylo mu krví jeho výraz by se měl pozměnit… předpokládal jsem.

Hral niečo krásne a lákavé. Akoby mi uši oblizoval med. Potom skončil a... rozviazal si zápästie! Čo to nevidí? Ledva sa držím!

Oboma rukami som si chytil ústa a nos naraz a vystrašene som zacúval. Nesmiem sa na neho vrhnúť! Nesmiem to! Som zlý!

Pevne som stisol viečka. Bál som sa! Veľmi som sa bál. Nie o seba a môj hlad… Ale oňho. Čo ak mi preskočí? Prečo mi nič nepovie? Prečo ma odtiaľ nevyženie?

Ostávalo mi len čakať. Nebol som schopný slov…

Jeho výraz! Ta reakce! Nečekal jsem že bude tak silná. Opravdu to bylo mou krvi. Monstrum? Krev? On… on… že by byl… To přece není možné! Ale… múzy také nemají existovat a přeci je vidím. Že by skutečně byl… Upír?

Položil jsem housle před jeden z náhrobků a opět se k němu přiblížil na necelý půl metr.

“Jsi bledý jako luna z úplňku. Jsi hladový jako vlk. Jsi neskutečný jako múzy. A přeci jsi zde. Jsi zde a rozumíš hudbě. Cítíš to co já… Chtěl by jsi ochutnat?” Napřáhl jsem k němu své zápěstí. Věděl jsem, že tohoto rozhodnutí možná budu litovat,. Ale musel jsem to udělat. Je to jeden z mých způsobů jak vyjádřit vděčnost. Ano, skutečně jsem zvláštní…

Znova sa ku mne priblížil. Tento raz bez huslí. Prehovoril. Jeho hlas bol,… bol neskutočný. Miatol ma. Chcel som sa konečne nadýchnuť ale nemohol som. Vystrel ku mne zápästie zo slovami: “Chcel by si ochutnať?”Jasné, že áno! Chcel som kričať.V hlave mi zahučalo. Ruky mi padli pozdĺž tela. Nič som dnes nejedol. Preto to prežívam tak intenzívne.Pomaly som mu chytil ruku. Bola teplá. Teda,.. teplejšia než moje dlane. Pristúpil som k nemu bližšie a pozrel mu do očí. Možno sa bál. Možno bol zvedavý. Možno…

pátek 4. října 2013

Melódia našich duší 2/?

*Oslovení*

Osudové setkání...
Takžee... řekla jsem si, že vám tu rovnou hodím dva dílky, aby jste se nenudili. :D Já vím, je toho trochu hodně na jednou, ale  vy se s tím nějak poperete. :) Taky nevím, kdy zase budu mít čas a náladu sem něco hodit. :D

Jinak... Napadlo mě, že jsou mezi vámi i tací, kteří Majku neznají proto TADY je odkaz na její blog. :)

hm... zbývá už jen popřát příjemné čtení, vaše Neko & Majka


Vzal jsem housle, pro dnešek naposledy pohlédl na múzy a vydal se do čajovny za ostatními. Máme tam sraz. Naše parta se vždy schází tam. Vlastně je to místo, kde jsme se poprvé potkali. Všichni k té malé čajovně máme svůj vztah a všichni by jsme ji nikdy za žádné jiné místo nevyměnili. Je v ní něco, co si získalo naše srdce.

Je skutečně malinká. Jen sedm stolů. Jeden pro každého z nás. Neboť každý stůl je úplně jiný, stejně jako každý z naší skvělé, ač podivné party.
Mne osobně vždy nejvíc upoutá staré piáno vzadu v rohu oné čajovny. Zajímalo by mne, jaké tóny z něj vycházejí, když na něj hraje opravdový umělec. Bohužel na něj již léta nikdo nehrál. Vlastně, nikdy jsem neviděl nikoho na něj hrát. Ani nevím jestli funguje. Ale je to obdivuhodný nástroj. Vypadá tak mohutně, težce, kouzelně… Zajímalo by mne jak ho tam vlastně dostali. Když si pomyslím, že čajovna má jen malá a k tomu tak vysoko umístěná okna. A do dveří se nevejdou ani silnější lidé. A další z těch lehkých, téměř nepostřehnutelných úsměvů.

To piáno je stejně zvláštní jako fakt, že vidím múzy. Tak, zvláštní…

Vešel jsem do “naší” malé kavárny. Tak jako vždy - Parta už tam seděla a o něčem vášnivě diskutovali. A opět seděli u jiného stolu než minule. A opět tu nikdo jiný nebyl. Skutečně nikdo? Spletl jsem se. Někdo tu byl… ani jsem se nemusel rozhlýžet a přesto jsem věděl kde nečekaný návštěvník sedí. Seděl u piána. A… hrál na něj. Až po tom co jsem si uvědomil, že někdo skutečně na ono piáno hraje, jsem zaslechl i první tóny tohoto zvláštního nástroje. Byly neposatelné. Tak… tak… nedokáži to snad vyjádřit slovy. Ale cítil jsem se stejně jako když jsem poprvé spatřil múzy.

Zcela zmámený jsem si přisedl k naší partě. Po chvíli jsem začal alespoň napůl vnímat jejich rozhovor. Bavili se o tom neznámém. Aź po nějaké době si vůbec všili, že jsem se k nim připojil. Očividně je také zaujal. On a nebo hudba, kterou hrál? Nevím. Ale jsem si jist, že múzy za to tentokrát nemohly.

“Darene, kdy jsi sem přišel?” ptali se udiveně. To nečekali, že dnes dorazím?
“Před chvílí.” řekl jsem jen. Dnes jsem se s nimi bavit nechtěl. Chtěl jsem jen poslouchat tóny linoucí se z piána. Že by nějaký druh hypnotické magie? Ne. Tak, tak proč mě to k tomu nástroji tak táhne? K nástroji, nebo k tomu, kdo jej ovládá?
“Darene, připoj se k němu.” navrhl můj nejlepší přítel. Nevím proč, ale jeho návrh jsem přijal okamžitě.

Vzal jsem housle a zamířil k piánu. Nedaleko od něj jsem se zastavil a začal hrát. Jakmile smičec poprvé olízl struny a mé housle vydaly první tón, byl jsem zcela pohlcen hudbou. To jak se mísily tóny zvláštního, starého piána a mých houslí bylo neuvěřitelné. Snad jako by si tyto dva nástroje právě začaly povídat. Jako by mezi sebou zapředly rozhovor beze slov.

Projel mnou zvláštní pocit. Pocit, který převažoval úžas. Který převažoval štěstí. Který nedokáži popsat. Navíc byl tak silný, že se divím, že jsem zůstal stát na nohou a ještě ke všemu zvládal hrát dál.

Nechal se unášet novými pocity. Realita přestala existovat. Byl jsem tu jen já a hudba. Mé oči se samy zavřely a mé ruce samy věděly co dělat. Má duše se vydala někam daleko. Má mysl byla prázdá. Ale nebyla to práznota, která lidi děsi. Naopak, byla uklidňující. A vlastně to tak úplně asni nebyla prázdnota. Ač okolo mne nic nebylo, stále jsem všude slyšel tu hudbu. Hudbu kterou tvořily housle a piáno.

Hral som ako omámený. Oči som mal zatvorené a moje srdce sa otvorilo. Nikdy by som si nebol pomyslel, že aj na takomto mieste existuje niečo tak úžasné. Moje srdce jasalo a prsty tancovali tak ľahko, akoby sa s nimi sám vánok hral. Cítil som chlad klávesov. Tie biele hrali veselo, akoby lesné víly tancovali. A vlastne som ich aj videl. Ako sa tešia z toho, čo počujú. A naopak, čierne klávesy, smutne stonajúc, spievali o chvíľach neveselých.

Nebola by biela bez čiernej. Ani čierna by nebola čiernou bez bielej. A tak smutná s veselou tancovala na lúke. Tancovala na lúke v mojom srdci.

Ani neviem kedy, k melódii lesných víl pridali sa tóny huslí. Mohol som doslova chytiť do rúk tento pocit. Bolo to všade. Sláčik jemne prechádzal po strunkách. Boli to jemné a zároveň silné tóny. Samotné husle boli v tejto chvíli bohyňou. Zaujímalo by ma, komu táto bohyňa patrí. Pousmial som sa nad touto hlúpou otázkou.

Podľa toho, s akou vášňou tento človek hrá je jasné, že to on patrí husliam. Získali si ho. Získala si ho táto krása. Rovnako, ako mňa.

A tak som začal hrať odvážnejšie, a husle silneli. Spievali vysoko. Akoby plakali nad týmto smutným svetom. Plakali nad tým, že je tak málo ľudí, čo pozná túto krásu. Je ich tak málo…

Ešte udržať chvíľu tento okamih. Husle spolu s pianom. Tak krásny duet. Posledné tóny starého klavíra a neutíchajúci plač huslí. V tomto okamihu som zabudol dýchať. Neviem, čo to bolo, ale zamiloval som si to. Už len ticho.

Ruky mi stále viseli nad klávesami, a oči som mal stále zatvorené. Len som si chcel ponechať tento okamih čo najdlhšie. Preto som sa nehýbal. Temer som nedýchal. Zacítil som, že ma niekto sleduje. Z hlboka som sa nadýchol a pootvoril som oči. Bolo tu príjemné prítmie. Spustil som ruky pozdĺž tela. Pomaly som sa postavil. Spomenul som si, že som celý premočený, trasiem sa od zimy a škvrká mi v bruchu. Zaujímavé, že som to počas hrania nevnímal. Pozrel som na svoje fialové ruky. Bez krvi už dlho nevydržím. Otočil som sa na odchod a v razil som do vysokého,.. chlapca? Muža? Pozdvihol som hlavu a zadíval sa mu do očí. Boli krásne zelené. Pripomenuli mi trávu, na ktorej som sa ako dieťa hrával. Mal dlhé, červené vlasy. Zapáčil sa mi jeho štýl. Podobal sa môjmu. Nečakal som, že na takomto mieste nájdem podobne vizerajúceho človeka. Musím povedať, že ma to milo prekvapilo.

Až teraz som si všimol husle a sláčik v jeho rukách. Zadíval som sa na dlhé prsty. Tak to on vie prinútiť husle plakať? Potešil som sa.

Když piáno utichlo a houslím došel dech, otevřel jsem oči. Spařil jsem toho neznámého. Vypadal, že si vychutnává ten pocit. Také to cítil? Možná. Náhle se zvedl, chtěl jsem jej zastavit, ale nevydal jsem ani hlásku. Ani jsem mu neuhnul. Stejně bych to nestihl.

Když se mi podíval do očí cítil jsem něco zvláštního. Bylo na něm něco, co nedokáži popsat. Fascinovalo mne to. Byl asi tak starý jako já. A možná proto to bylo tak zvláštní. Nikdy bych nečekal, že najdu někoho dalšího, kdo bude cítít… co? Hudbu? Kouzlo hudby? Ne, to není ono.

Zajímalo by mne jestli také vidí múzy. Pak, pohlédl na mé housle. Musel to cítit. Ten pohled vystačil za tisíce slov.

dal jsem si housle pod bradu a rychle zahrál. Ta kratičká melodie řekla vše co jsem chtěl říci. Ptala se - “Kdo jsi?” trochu mne to překvapilo. Chtěl jsem se přesně na tohle zeptat, ale místo toho jsem to zahrál. Proč? Ale mělo to určité kouzlo. Pak jsem si to uvědomil. Předtím to nebyl rozhovor mezi houslemi a piánem, ale mezi dvěmi dušemi. Možná proto ta prázdnota. Možná proto v té prázdnotě zůstala jen hudba. A možná právě proto mi ta prázdnota nepřišla děsivá.

To co se dělo právě teď bylo neuvěřitelné. Stejně tak neuvěřitelné jako to, že vidím múzy. Čím jsem tak zvláštní? Nevím. Ale nejsem sám! On… je také takový. Také to cítí.

Bezbranne som naňho pozeral. Zrazu si husle pridržal pod bradou a niečo rýchlo zahral. Zažmurkal som očami. Snažil som sa vcítiť do melódie. Čo tým chcel povedať? A o čom sme sa vlastne rozprávali, keď sme spolu hrali? Spievali? Tešili sa z niečoho, čo vidí a cíti len menšina?

Naklonil som sa ku pianu a zahral tri tóny. Veselý, menej veselý a smutný. Znelo to rozladene. Tak to znieť aj malo. Zmätene. Chaoticky. Presne tak som sa aj cítil.

Prekvapilo ma, že niečo cítim.

Páčil sa mi rozhovor s týmto človekom. Pousmial som sa a pozrel mu do očí. 

Bál som sa prehovoriť. Nechcel som prerušiť tento okamih.

Odpověděl! On mi odpověděl. Sice né na otázku. Ale pochopil to. Neuvěřitelné! On to opravdu cítí!

Tři tóny? Tři nesouvislé tóny. Nesouvislé? A co když se opět pletu? Co když… zmatek! Značí zmatek. Jsem si tím jist!

Jeho oči. Byly fialové. Zvláštní… Ale co na nás není zváštní? Dorozumíváme se pomocí hudby.

Znovu jsem zahrál na housle. Tentokrát pomaleji, ale přez/s to krátce. Otázka zněla jednoduše - “Rozumíš mi?”

Stále sediac za klavírom som ho sledoval. Znova niečo zahral. Tentoraz som už vedel, že ide o rozhovor. Neskutočne som sa potešil. V bruchu som zacítil veľký nával radosti, ako keď sa dozviete perfektnú správu a ste nadšený. Preto som sa usmial a privrel oči, aby som mohol pochopiť. Jeho ťahy sláčikom ma ťahali k jednému. Pýtal sa. Ale na čo? Viem len jedno. Lákal ma. Lákal ma odpovedať. Lákal ma povedať, že rozumiem. Že rozumiem tomu, o čo tu ide. Preto som zahral pomalú, ale krátku a pokojnú melódiu. Pozrel som naňho. Nespúšťal ma z očí. A tak som spustil dlhšiu melódiu. Hravú a pôvabnú. Pýtal som sa: “Je to krása nemyslíš?”

Jeho zmatek docela rychle pominul. Vystřídalo ho něco jiného, něco klidného. Jeho tóny byly nahrazeny melodií. Působila jako mladá laň. Je plachá, ale její strach je překonán zvědavostí.

Bylo mi jasné, že mi určitým způsobem rozumí. I když mi odpovídal oklikou. Navíc teď jeho odpověď spíše připomínala otázku.
Líbila se mi ta lehkost, se kterou hrál. Jako by hraní nebylo o nic těžší než dýchání. Působil tak…

Je bledý! Uvědomil jsem si náhle. Až příliš bledý. I když to podtrhává jeho krásu. Navíc je úplně promočený. Všiml jsem si toho až teď. Až když klidně seděl a čekal na mou dopověď. Já jsem sice také mokrý, ale netřesu se. Určitě není mokrý dobrovolně. Jak je pak ale možné že to cítí, když na něj déšť působí nevlídně? Nebo to není deštěm? Třeba jsem se opět jen zmýlil.

Rozhodl jsem se mu odpovědět. Zahrál jsem chladnou melodii. Byla složená s táhlých pochmurých tónů, které vyvolávaly mrazení.

“Tohle setkání je zvláštní. Jsi krásný, ale je na tobě něco špatně. Ty nemáš rád déšť? Déšť tvé tělo rozechvívá. Jsem nadšený, ale mám strach. Tohle je tak zvláštní, že se bojím zda to není sen.” To byla správa oné melodie. Měla vyjadřovat mé obavy a přesto jsem si přál, aby poukázala na lehký úsměv skrývající se v mé tváři, který značil, že melodie nevyjadřuje smutek. Chtěl jsem být přesnější, ale lépe to zatím nešlo. A slova… slova jsou zbytečná.

Znova mi odpovedal, a znova som sa potešil. Aj keď mi odpovedal inak, akoby som čakal. Husličky totiž hrali pochmúrne a chladne. Jednoznačne som cítil.. Strach? Dá sa to tak povedať. Pozrel som na klávesy. Chcel som niečo zahrať, ale v tom som zbadal svoje bledé ruky. Nechty mi už sfialoveli. Chytil som si pery. Určite sú tiež neprirodzene fialové. Vystrašil som sa. Už dlho nevydržím. Moje telo potrebuje krv. Inak budem slabý a,... a. Pozeral som na svoje ruky. Srdce mi prudko bilo. Tu ľudia určite nepoznajú upírov. Zahral som niečo rýchle na pozdrav, prudko som sa postavil a smeroval k východu. Nesmú ma vidieť. Hlavne nie on! Konečne som našiel niekoho, kto cíti ako ja a rozumie tónom, ktoré skrývajú viac, ako sa navonok zdá. Nesmiem ho stratiť!

Odcházel! Opravdu mizel. Nechtěl jsem aby odešel. Místo výkřiku jsem ve vteřině zahrál pár vysokých tónu za sebou. Říkaly jediné - “Stůj!” Věděl jsem, že pokud jej stratím z dohledu bude existovat jen mizivá šance, že ho kdy ještě vůbec uvidím. A to jsem nechtěl. Nechtěl jsem ztratit někoho tak zvláštního, když o něm ani nic nevím. Chci vědět víc! Musím vědět víc!

Počul som jeho zúfalé ruky, ako hrajú. Chcel ma zastaviť. Cítil som to z melódie ktorú zahral, aj výraz jeho tváre vravel svoje. Chcel som. Naozaj som chcel, ale nemohol som.

Melódia našich duší 1/?

*Oslovení*

Jak to všechno začalo...
A je tady první díl!! Máte radost? Jo? Tak to je bezva! Protože my dvě taky. :3 Nás to psát hrozně moc baví, takže doufáme, že vás to bude bavit číst. :)

Poznámka: Aby jste z toho nebyli zmatení. Lucienovy části píše Majka, proto jsou slovensky. Mou postavou je Daren, tudíž jeho části jsou česky. ;)

Takže... příjemné čtení přejí obě autorky: Neko & Majka


Dlhé, bledé prsty mi tancujú po klávesoch veľkého, čierneho klavíra. Nepozerám na ne. Je to zbytočné. Oči mám zatvorené. Spievam prstami. Je to stará a známa melódia. Nepotrebuje text, ako zvyčajné piesne. Skladba vyjadruje všetko sama od seba. Text je len nadbytok. Text je vec, ktorá kazí to hlavné. Kazí príbeh, ktorý rozpráva samotná melódia.

Aj ja mám príbeh. Tiež ho niečo pokazilo. Nie, nebol to text. Boli to ľudia. Čo ich k tomu viedlo? Láska? Nenávisť? Strach? Je mi to jedno, pretože spolu s tým dňom som prišiel o tieto pocity. Necítim nič. Ani chlad. Pretože aj chlad je nejaké cítenie. Nechcem nič cítiť. Je to nadbytočné a spomaľuje ma to. Cítim len spojenie s hudbou. A viem, že ak by som bol ňou, nedal by som sa ovplyvňovať žiadnym textom.

A čo ma tak zničilo? Krásna otázka. Domov, domov, ktorý mi vzali. Nezmizol len ten môj, zmizli aj domovy mnohých ďalších a spolu s nimi aj oni. Medzi všetkými tými nezvestnými upírmi boli/sú aj moji rodičia. Cítim ľútosť? Už nie… Predsa necítim nič.

Myslím na to, ako som sa mohol mať, keby tu boli. Bolo by to pekné… Ale ani teraz mi nie je zle. Ako malého ma našla cisárska rodina. Vzali ma k sebe na zámok. Bol krásny a mohutný. Stále je. Len po smrti mojich nevlastných rodičiov sa veľa zmenilo. Bude to tridsaťsedem rokov čo už sú mŕtvy. Zámok a všetky majetky prepísali na mňa. Luciena Lorena.

Dohrajem skladbu od Beethovena. Ak mám pravdu povedať, nikdy som ho nemal rád. Nemám rád takýchto skladateľov. Mám pocit, že sú neúprimný, a ide im len o peniaze, fanúšikov a slávu. Hudba má ísť zo srdca. Nie z peňazí. Aj keď uznávam, hraje dobre.

Ruky mi na pár sekúnd ostanú vo vzduchu. Potom ich nechám padnúť a so vzdychom sa pomaly beriem preč. Nie som šťastný. S touto myšlienkou sa beriem na chladnú, mramorovú chodbu.

V celom zámku je to akési pochmúrne. Steny sú tu tmavé, temer každá posteľ má mohutné nebesá a vo veľkej jedálni s predlhým stolom z tmavého dreva je celá zem pokrytá mramorom. Stoličky za stolom majú vysoké, špicaté operadlá a je sa tu jedine strieborným príborom. Najzaujímavejšia miestnosť je knižnica. Je to malá veža. Začína sa na druhom poschodí. Je tam hŕba kníh a veľkých zaprášených políc. Knižnica pokračuje na tretie a štvrté poschodie točitými schodmi nahor a končí sa pod špicatou strechou kde je jediný regál kníh. Sú tam knihy o histórii zámku, do ktorých sám zapisujem isté poznámky. Je to ako denník. Len s tým rozdielom, že sa tam nevpisujú žiadne emócie. Je to čiste formálna záležitosť.

Schádzam dole schodmi a smerujem do záhrady.

Vlastne ak sa tak zamyslím. žiadne emócie by som tam ani nedokázal vpísať. Nemám na to. Sluha mi otvorí dvere a mňa ožiari východ slnka. Slnko nie je ostré, takže moja pokožka ho znesie. A mojim očiam je len dobre. Červenooranžová obloha svietiaca nad všetkými tými úhľadne ostrihanými kríkmi. Neznášam tie kríky. Prečo tomu nenechajú voľný rast? Záhrada je inak úžasná. Veľká s viacerými fontánami a bielymi sochami. Zelený trávnik vyzerá naozaj šťavnato. Keď som bol dieťa behával som po ňom bosí. Bol mäkkučký a hustý. Stále je rovnaký.

“Pane, máte návštevu,” uklonil sa mi sluha.
“Kto je to?” opýtal som sa.
“Nejaká žena, pane. Jej meno mi je neznáme. Vravela že postačí, ak vám poviem toto: Rovná sa deň druhému, nečloveku, neveselému. Či je dnes a či je včera, nečloveka raz pohltí bieda,” znova sa uklonil.
“Kde je?”
“V salóne pane,” pozeral do zeme. Vždy pozerajú do zeme. Vzdychol som si.
“Dajte urobiť čaj prosím,” chytil som sa za spánky a vracal sa do zámku mohutnými dverami. Kroky mojich topánok sa ozývali celou chodbou. Teraz ju však tlmil červený koberec. Zastal som vo dverách do salóna. Pri kozube stála nevysoká, čiernovlasá žena. Bola ošatená v tmavých farbách a na krku sa jej pýšil obrovský gotický náhrdelník s tmavými kameňmi. Určite je to ručná práca.

“Vítam vás,” ozval som sa a vošiel. Odprisahal by som, že len čo som vošiel do izby, zacítil som divné teplo. Bolo to ako sila jej aury. Alebo jej vyžarujúca sila.Nedal som sa vyviesť z rovnováhy.
“Sadnite si,” ukázal som rukou na jedno z kresiel. Žena poslúchla.V tvári mala pokojný výraz.
Sadol som si aj ja a spýtavo som sa na ňu zadíval. Vyžarovala z nej pokojnosť a sila.
“Dozviem sa vaše meno?” položil som jej otázku.
“Moje meno je zbytočné rovnako, ako vaša otázka,” povedala tlmeným hlasom.
“Čo potrebujete?” zmenil som tému.
“Dôležité nie je čo potrebujem ja, ale vy,” opravila ma.
“A čo ak nepotrebujem nič?”
“Tak by ste na slová nezareagovali a dali by ste ma vyviesť preč,” povedala okamžite ale pokojne. Tá žena je veľmi inteligentná, pomyslel som si.
“Na aké slová? Slová z toho veršu?” opýtal som sa. Žena prikývla.
“Vedeli by ste nájsť zmysel môjho života?” opýtal som sa so smiechom v hlase.
“Chceli by ste nájsť zmysel svojho života?” odpovedala mi otázkou.
Poznám túto ženu. Preletelo mi hlavou a samého ma to prekvapilo. Už som ju raz videl. Len neviem kedy.
“Ako?” opýtal som sa.
“Zajtra. Kľúč tajomstvo bude otvárať, nesmieš však pridlho otáľať. Až zistíš, že cítiť môžeš tiež, znova vrátiš sa na tento svet.” Jej hlas znel tajomne a hypnotizujúco.

Začul som zvuk pri dverách. Otočil som sa. Zbadal som sluhu Gabriela cúvať do salónu vozíkom.
“Tu je čaj pane,” uklonil sa a zatváril sa prekvapene.
“Kde je tá,.. žena?”
Nechápal som. Obzrel som sa na miesto, kde mala sedieť, ale nebola tam.
“Už odišla,” povedal som akoby nič a vyšiel z miestnosti.
“Čaj nechajte tak. A vlastne,” zamyslel som sa. “Vypite ho spolu s ostatnými. Je čas na spánok. Dobrú noc.”
“Ale pane! Pripravím vás!” jachtal za mnou.
“Neponižuj sa takouto prácou. Máš na viac, ako prezliekať niekoho do nočnej košele,” povedal som odmietavo a už som kráčal hore schodmi.
“Dobrú noc, pane,” začul som ho ešte.

Vošiel som do svojej priestrannej izby a zatiahol ťažké závesy. Prezliekol som sa a umyl si ruky v nádobe na vodu. Pomaly som vliezol do širokej a na môj vkus priveľkej, ale zato pohodlnej postele a snažil som sa zaspať. Šlo to ťažko. V hlave som počul slová ženy:“ Kľúč tajomstvo bude otvárať, nesmieš však pridlho otáľať. Až zistíš, že cítiť môžeš tiež, znova vrátiš sa na tento svet.”

Ráno som sa zobudil na divný pocit v žalúdku. Bol som hladný. Prekvapilo a to. Doteraz ma vždy niekto zobudil na raňajky. Zrejme som zaspal.

Posadil som sa v posteli a pretrel si oči. Chcel som sa obliecť, ale nemal som pripravené šatstvo. Poobzeral som sa okolo seba. Všetky veci zostali na svojom mieste zo včerajška. Obliekol som si teda veci, čo som mal na sebe včera a šiel som hľadať Gabriela. Schádzal som po veľkom schodisku a ruka mi kĺzala po zábradlí. Pozrel som na ňu. Bola biela a nechty fialové. Som divný upír, pomyslel som si.

“Gabriel!” zvolal som do haly. Počul som len svoju ozvenu odrážajúcu sa od širokých stien.
“Gabriel!” Znova nič. Prešiel som do salónu. Ani živej duše. Bol som navštíviť záhradu, aj kuchyňu.
“Georg? Lisa! Hocikto!” volal som všetkých, ale nikto neodpovedal. Teraz som už ničomu nechápal. Stál som vo veľkej predsieni a z brucha sa mi ozývalo škvrkanie. Chytil som sa zaň a vybehol do izby. Trvalo dlho, kým som sa tam dostal. Potom som zastal pred posteľou a zmučene sa do nej hodil. Pozrel som na nočný stolík, či tam niekto zo sluhov nenechal odkaz, ale nebolo tam nič.

Nič len,... Kľúč!

Chytro som sa posadil a kľúč vzal do rúk. Vtedy sa mi vybavili slová ženy, čo ma včera navštívila: “Kľúč tajomstvo bude otvárať, nesmieš však pridlho otáľať. Až zistíš, že cítiť môžeš tiež, znova vrátiš sa na tento svet.”

Už viem, o čo tu ide.
“Kľúč tajomstvo bude otvárať,” mrmlal som si a hral sa s kľúčom, mne celkom neznámym. A potom som sa rozhodol. Vstal som a šiel som hľadať dvere. Dvere, ktorým patrí tento kľúč. Alebo dvere ktoré patria tomuto kľúču. Premýšľal som, kde bude najpravdepodobnejšie tento kľúč patriť. Rozhodol som sa pre knižnicu. Za žiadnou knihou sa však neskrývalo nič, len drevená zadná strana police. Dokonca ani vo veži nič nebolo. Potom som sa rozhodol pre bývalú spálňu mojich “rodičov”. Lenže ani tam nebolo nič na hľadanie. Prizrel som sa kľúču bližšie. Na najširšom mieste mal vyryté tŕňové ruže. Určite to niečo znamená. S čím sa spájajú? Čo tu robia ruže? Nie položím tú otázku inak. Kam patria ruže? Záhrada!

Miluji chvíle jako je tato. Kdy zavřu oči a vnímám jen tóny linoucí se z mých houslí. Přičemž na mou kůži dopadají kapky teplého, letního deště. Usmívám se. Protože vím, jak se na mne lidé s údivem dívají.

Kdo by stál v dešti, na náměstí, u kašny, bez deštníku a k tomu všemu hrál na housle? Asi nikdo. Možná tím jsem pro lidi zvláštní. Ale oni jsou stejně tak zvláštní pro mne.

Proč schovávají svá těla před životodárnou látkou? Nevím. Možná to ani vědět nechci. Stejně tak jako oni nechtějí vědět, proč tady ten blázen stojí a hraje na housle v tak nepříznivém počasí. Nepříznivém? Další trpký úsměv. Je krásné, přímo dokonalé. Protože - Múzy přichází s deštěm. Jak by mohl být příchod múz špatný? Ale to oni nevědí. Nevědí, že ony tu tančí a radují se. Protože oni se před deštěm ukrývají.

Přesto je něco nutí se nachvíli zastavit. Zastavit a zaposlouchat se do tónů linousích se z mých houslí. Ale co? Co je k tomu nutí? Když nevidí krásu deště, když nevědí o můzách.

Je to zvláštní. Hudba jako by k lidem promlouvala. Jako by jim uměla sáhnout do duše. Ale je to opravdu hudbou? Nebo je to nečím jiným? A co když… co když za to můžu já?

Tentokrát je to úsměv arogantní a chladný. Jak bych za to mohl moci? Vždyť jsem jen člověk. Jen člověk, který objevil kouzlo deště. Který byl okouzlen krásou usmívajích se múz. Který je fascinován věcmi, kterých se druzí bojí. Který se zamiloval do tónů houslí. Nejsem vyjímečný, jen si všímám věcí, které vidí slepí, a které slyší hluší, prostě těch, kterých si lidé obyčejně sotva všimnou. A prý, že nejsem vyjímečný. Nepopírám, jsem zvláštní, ale nezasloužím si obdiv. Na to jsem příliš obyčejný. Na to jsem příliš vzdálený lidem. Jsem pro ně jen blázen. Blázen hrající na housle.

Píseň skončila. Poslední tóny dozněly. Pomalu jsem otevřel oči a co nevidím! Předemnou stojí hlouček lidí. Všichni tleskají. Neslyším je. Slyším jen zvonivý smích múz, které dotančily a jen mne pozorují z kašny. Otočím se na ně a mírnou úklonou jim poděkuji. Přeci jen, jsou to bohyně, bohyně inspirace. Dokáží mou hudbu proměnit v něco… V něco, co donutí lidi nachvíli se zastavit. Zastavit se a poslouchat.

Otočím se zpět k lidem. Podávají mi peníze, neboť nemám místo, kde by je mohli zanechat. S mírným úsměvem je odmítám. Nehraji pro zisk, vlastně ani pro lidi. Hraji múzám. Múzám pro radost. Zamiloval jsem si jejich úsměvavé tváře. Jejich zvonivý smích rozechvívá mé srdce.

Dnes je den, kdy se něco stane. Cítím to. Jejich smích totiž není jen radostný. Je v něm jakýsi nádech zlomyslnosti. Rády se baví. Baví se nad osudy lidí.

A i já jsem jen jednou z jejich hraček.

Lidé se začali pomalu rozcházet. Zjistil jsem, že ten hlouček byl větší než jsem si myslel. Pousmál jsem se.

Už vím čím to je. Není to hudbou, ani mnou. Lidé se zastavují díky múzám. Lákají je. Hrají si s nimi. Oni to ale nevnímají. Jen zaslechnou něco, co jakoby náhodou upoutá jejich pozornost. Další smutný úsměv.

Připomíná mi to ten den, kdy jsem na tohle náměstí zavítal poprvé. Stalo se to asi před sedmi lety. Zdá se to být tak dávno. A přece, jako by se to stalo včera. Byl to den, kdy jsem múzy spatřil poprvé. Byl to den, kdy jsem si uvědomil proč je důležité nepromarnit svůj život.

Nenapadá mne jak lépe za toto poznání múzám poděkovat, nežli hudbou. Neboť hudba je branou do duše. Neboť jen hudbou lze vyjádřit emoce tak, jak je právě cítíte.

_______________________

Pokud tam najdete nějaké chyby, nebojte se nás na ně upozornit. ;)

Melódia našich duší - vo co go?

*Oslovení*

Když si dva lidi sednou a začnou spolu tvořit...
Pamatujete si, jak jsem psala o té spolu autorské povídce co píšu s Majkou? Jo? Tak to je super! :3
Protože už jsme napsaly přes 25tisíc slov, rozhodly jsme se to postupně začít zveřejňovat i přes to, že povídku stále ještě píšeme a sem tam i trochu upravujeme. (Nemějte strach, když tam něco změníme, přepíšu to i tady.)

Takže... pojmenovaly jsme jí Melódia našich duší. (Slovensky to zní prostě lépe.)

A jediné co vám z obsahu řeknu je: Povídka je o dvou chlapcích. Bude to Shounen-ai, tudíž romantický vztah dvou mužů.
Hlavní pár je člověk x upír.
Aaa... zbytek v povídce :P :D

Tak ještě na něco jsem si vzpomněla. Povídka je psaná napůl česky a napůl slovensky, jelikož já jsem Češka a Majka je Slovenka. Doufám, že to nikomu neude vadit. A že mí čeští čtenáři umí slovensky. ;)

Hlavní postavy:

Daren - člověk
věk: 19let
výška: 193cm
Jak vypadá:
Vyšší hubené postavy; má rudé vlasy po ramena; trávově zelené oči vždy nějak zvýrazněné, ať už tužkou na oči nebo nezvyklými stíny (nosí brýle s černými obroučky); používá bílé líčidlo na obličej; má pirsing v pravém obočí a v jazyku; nosí cilindr s tmavě zelenou stuhou; černé triko (které mu již je trochu krátké); po kolena dlouhý gotický kabát na kterém má podél páteře (bodce? *nenapadá jí jiné slovo*); rudé kalhoty; původně černé, již ošoupané steelky *neví jak se to píše*.
Záliby (koníčky):
Hraje na housle, rád fotí, čte a miluji break dance. Nikdy se nebrání běhu v přírodě, či plavání. Nemá rád samotu a proto se často zdržuje na místech kde je rušno. Nejraději je někde venku se svou partou, která je zvláštní tím, že každý z nich je úplně jiný a v podstatě se k sobě nehodí. Má rád zvířata. Má milou a přátelskou povahu, kterou však lidé na první pohled nevidí. Protože hodně z nich odradí jeho vzhled. Je fascinován tajemnými věcmi - magií, černou; goths people; hřbitovy apod. Je velmi velkým čtenářem fantazy, téměř nikdy jej není vidět bez knihy, nebo houslí a tmavě zelených sluchátek.

Lucien - upír
Jeden z mladších upírov. Vyzerá na 17 až 18.
Má meter 85
Výzor:
Chudý, čierne vlasy padajúce po lopatky chaoticky zostrihané, tmavo fialové oči ktoré menia farbu keď je spln alebo keď pije krv, a to na vínovo-červenú. Oči má výrazné, ale viečka večne tmavé, líca bledé a pery bledo fialové, akoby mu bola zima. Má špicatejšiu bradu a chudý, dlhší a bledý krk. Nosí staroveké košele s viazankou (viazanka - niečo ako kravata len v starom štýle). Nohavice voľné a elegantné, staroveké pánske topánky ešte na podpätku. Kabát dlhý po členky. Všetko čierne, len brošne a gombíky sú fialové rovnako, ako aj vzor na viazanke.

Hraje na piano, ovláda nemčinu, francúzčinu, angličtinu aj svoj rodný jazyk (pochopiteľne). Bojí sa nových vecí. Nie je rád stredobodom pozornosti (uvádza ho to do rozpakov). Je tichý a mierumilovný. Miluje zvieratá: Kone, psy, mačky, všetko. Nevie sa hádať. Neklame a nepodvádza, je to preňho ponižujúce. Ostatný sú preňho dôležitejší, ako on sám.

_______________________
Takže... tohle je něco jako úvod... (asi)
Hned přidám dva díly a moooc se těším na vaše reakce. :3