*Oslovení*
Tak, miláčci mám tu pro vás další díl Melódie, doufám, že vás to potěší. Ano, trochu na to kašlu, na všechno, ono se to zase spraví, nebojte. :)
V tomto dílku se můžete těšit na geniálně vtipnou situaci, u které jsem se smála až mi to trapné připadalo. :)
Příjemné čtení přeje Neko & Majka
Zapýril som sa a naozaj som sa cítil trápne. Stiahol som ruku z jeho líca. Chcel som si dať facku. Lenže,.... vraví sa, že všetko je tak, ako má byť. Znova som nasadil ten svoj typický úsmev a oprel sa o operadlo. Zrazu som mal chuť zahrať si na klavíri. Poobzeral som sa po miestnosti. Daren tu určite nemá nikde klavír. Škoda.
“Co hledáš?” zeptal jsem se s mírným úsměvem.
Možná si chce zahrát. Napadlo mne to tak náhle, až mne samotného vlastní úvahy zaskočily. Piáno! Určitě hledá piáno!
Však… chtěl jsem to slyšet od něj. Tak rád poslouchám jeho hlas. Jak asi zní, když zpívá? Nebo snad recituje.. Mé zasněné myšlenky opět přerušilo mé prasácké já - Napadlo jej, abych se zeptal na nějaké básně z jeho země… Nebyl to špatný nápad. Ale ve spojení s hudbou by báseň zněla určitě lépe… A tak se zrodil můj skromný plán.
“Ty to máš dobre. Husle si môžeš brávať so sebou. Rád by som si zahral na piano. Chýba mi to, ako soľ,” povedal som a jemne sa naňho usmial. Postavil som sa zo sedačky a podišiel som k oknu. Ticho som sa z neho díval. Bola tam záhrada. Zrejme sa o ňu veľmi nestaralo. Nebol tam dokonca ani plot. Ešte tam bolo pár domčekov. Žiadna cesta, teda žiadne autá. Usmial som sa. Aké by to bolo hrať v záhrade? Medzi motýľmi a kvetmi? V hustej zelenej tráve. Sedel by som za klavírom s úsmevom a zatvorenými očami, bol by som bosí a moje nohy by hladili zeleň. V korunách stromov by so mnou spievali vtáky a lístie by sem tam dopadlo na biele klávesy. Vetrík by to všetko hladil. Privrel som oči a znova sa jemne usmial. Bolo by to krásne!
“Chtěl by sis jít zahrát?... Třeba… do té kavárny?” optal jsem se nenápadně. Nechtěl jsem jej rušit z jeho hlubokých úvah. Vypadal spokojeně. Asi si něco pakného představil. Nebe bylo stále tmavé, ale zatím nepršelo. Ztím jsem mohl být s ním…
Do pokoje vešla Luci. Usmál jsem se na ni. Ale okatě si mne nevšímala. Místo toho zamířila za Lucienem. Otírala se o jeho nohu. Asi se chtěla pomazlit. Ano… moc jsem chtěl být Luci. aby mě někdo svíral v náručí. Aby mě někdo hladil. Aby mi někdo šeptal do ouška jak mě má rád…
Povzdechl jsem si. Zase uvažuji nad nemožným. V tom se mi v hlavě rozezněla tak známá věta - “Nic není nemožné!” Usmál jsem se. Jsem beznadějný…
Zohol som sa k Luci a vzal ju do náručia. Obaja sme si o seba obtierali hlavičky. Netrvalo dlho, a začul som to príjemné pradenie. Strčil som nos do jej hebkého kožúška. Očkom som mrkol na Darena. Napadlo ma vrátiť mu to, čo mi urobil pred tým on sám. S úsmevom som pristúpil k nemu a rukou mu postrapatil vlasy.
“No čo? Aj ty by si chcel pomaznať?” zatváril som sa ako najnevinnejšie stvorenie.
“Máš pravdu. Chcel by som si ísť zahrať. Do tej kaviarni. Ale iba ak by si šiel so mnou,” usmial som sa naňho a nebadane žmurkol jedným okom. Potom som tvár znova zaboril do mačiatka a maznal sa s ním ďalej. Oplatilo mi to naozaj hlasným pradením, ktoré sa podobalo štartovaniu prúdoveho lietadla.
Bylo to vtipné. Né tak, že bych se hlasitě smál, ale úsměv to na mé tváři vyvolalo.
“Zrovna jsem na tím přemýšlel… Nad tím, že chci pomazlit…” řekl jsem nedbale.
“Rád si s tebou zahraji… Tak, co kdybychom si udělali, všichni tři, malý výlet?” můj úsměv se o něco rozšířil. Potěšilo mne, že chce se mnou trávit čas.
“Jupíííííí!” Vyskočil som. “To sa s tebou ale pomaznám inokedy,” zubato som sa zasmial.
“Tak si vezmi husle, ja ponesiem Luci a môžeme ísť,” potešil som sa a veselo sa naňho usmial. Ten mi vie urobiť radosť. Chytil som ho za ruku a vytiahol z gauča. Postavil som sa k oknu a čakal, až bude hotový.
Jeho náhlý výbuch radosti mne trochu zaskočil. Jako by mi i úsměv nějak zaskočil. Neboť z něho vzešel jakýsi škleb. Vzal jsem tedy housle. Lucienovi jsem jako naschvál sebral Luci, kterou jsem si dal na rameno a vyskočil jsem z okna. Vypadla totiž nedočkavě…
Luci se mé zacházení očividně moc nelíbilo. Ale nijak zvlášť neprotestovala. Krom zarytých drápků v mém rameni. Trochu to štípalo, ale nevšímal jsem si toho.
Zamířil jsem ke kavárně. Je odtud asi hodinu cesty… rychlejší chůze. Ale podle Luienova nadšení jsem předpokládal, že nám to nezabere ani hodinu. Trochu mi připomínal dítě. Byl stejně roztomilý. A dokonce se uměl stejně nadchnout pro věc. Třeba je i stejně urážlivý… Na to bych si měl dávat pozor!
Eufória ma prešla tak rýchlo, ako prišla. Znova som nasadil svoj zvyčajný výraz. Prečo sa správam tak detinsky? Ticho a zamračene som kráčal za Darenom. Ruky som si strčil do vrecák a sledoval som jeho chrbát. Luci mu ležala na ramene a zvedavo na mňa pozerala. Musel som sa usmiať, nad jej chutnými očičkami. Dobehol som Darena tak, že som teraz kráčal vedľa neho. Pozrel som mu do tváre. Aj on si myslí, že som decko? Bolo by to pre mňa ponižujúce.
Až teraz ma zaujala vecička v jeho obočí. Čo je to vlastne? Pozorne som sa na neho zadíval. Keď rozpráva, občas sa mu na jazyku niečo zaligoce. Je to podobný jav? Neviem, čo to je, ale veľmi ma to zaujalo, a ako tak zisťujem, naozaj sa mi to páči.
Všiml jsem si Lucienova pohledu a také se na něj podíval. “Děje se něco?”
Ten jeh zkoumavý pohled mne znervózňoval. Připadal jsem si jako by mi viděl až do žaludku, jako by mi mohl číst myšlenky. Nevědomky jsem se začervenal. To ale neumí! Štěst pro mě! Opět jsem se pousmál.
“Vyplaz jazyk,” povedal som.
“A tam máš čo?” poťukal som si po obočí. Naozaj ma to zaujímalo. Prečo som sa na to zameral až teraz? Prečo som si to vlastne všimol až tak neskoro?
Na chvíl jsem se zamyslel. A pak mi to došlo!!
“Och, tohle?” ukázal jsem na své obočí, “tohle je piersing… je to vlastně kousek oceli, kterým je propíchnutá kůže. Je to něco jako ozdoba.. a to samé mám v jazyku.” s úsměvem jsem jej na něj vyplázl.
Usmial som sa. “Myslíš, že aj ja môžem mať niečo také?” potom som sa zarazil.
“Určite to bolelo!” Pozrel som sa mu na obočie bližšie, stále počas chôdze. To spôsobilo moje náhle zakopnutie a pád na zadok. Zamračil som sa a náhle sa usmial. Rýchlo som sa postavil a znova sa dal do chôdze.
“Nesmej sa zo mňa,” povedal som Darenovi s úsmevom.
Učinil jsem jak si přál…. snažil jsem se nesmát, ale koutky mi velmi cukaly. Myslel jsem že vybuchnu a taky skončím na zadku, ale nakonec jsem se ovládl.
“No… nevím. Neumím si tě s piersingem představit… A ta bolest. Já jsem to moc nevnímal. V době, kdy jsem si toto nechal udělat jsem měl zcela jiné starosti, než byla bolest…” Můj úsměj se změnil, dostal melancholický nádech. Ale stále to byl úsměv!
Tak, miláčci mám tu pro vás další díl Melódie, doufám, že vás to potěší. Ano, trochu na to kašlu, na všechno, ono se to zase spraví, nebojte. :)
V tomto dílku se můžete těšit na geniálně vtipnou situaci, u které jsem se smála až mi to trapné připadalo. :)
Příjemné čtení přeje Neko & Majka
Zapýril som sa a naozaj som sa cítil trápne. Stiahol som ruku z jeho líca. Chcel som si dať facku. Lenže,.... vraví sa, že všetko je tak, ako má byť. Znova som nasadil ten svoj typický úsmev a oprel sa o operadlo. Zrazu som mal chuť zahrať si na klavíri. Poobzeral som sa po miestnosti. Daren tu určite nemá nikde klavír. Škoda.
“Co hledáš?” zeptal jsem se s mírným úsměvem.
Možná si chce zahrát. Napadlo mne to tak náhle, až mne samotného vlastní úvahy zaskočily. Piáno! Určitě hledá piáno!
Však… chtěl jsem to slyšet od něj. Tak rád poslouchám jeho hlas. Jak asi zní, když zpívá? Nebo snad recituje.. Mé zasněné myšlenky opět přerušilo mé prasácké já - Napadlo jej, abych se zeptal na nějaké básně z jeho země… Nebyl to špatný nápad. Ale ve spojení s hudbou by báseň zněla určitě lépe… A tak se zrodil můj skromný plán.
“Ty to máš dobre. Husle si môžeš brávať so sebou. Rád by som si zahral na piano. Chýba mi to, ako soľ,” povedal som a jemne sa naňho usmial. Postavil som sa zo sedačky a podišiel som k oknu. Ticho som sa z neho díval. Bola tam záhrada. Zrejme sa o ňu veľmi nestaralo. Nebol tam dokonca ani plot. Ešte tam bolo pár domčekov. Žiadna cesta, teda žiadne autá. Usmial som sa. Aké by to bolo hrať v záhrade? Medzi motýľmi a kvetmi? V hustej zelenej tráve. Sedel by som za klavírom s úsmevom a zatvorenými očami, bol by som bosí a moje nohy by hladili zeleň. V korunách stromov by so mnou spievali vtáky a lístie by sem tam dopadlo na biele klávesy. Vetrík by to všetko hladil. Privrel som oči a znova sa jemne usmial. Bolo by to krásne!
“Chtěl by sis jít zahrát?... Třeba… do té kavárny?” optal jsem se nenápadně. Nechtěl jsem jej rušit z jeho hlubokých úvah. Vypadal spokojeně. Asi si něco pakného představil. Nebe bylo stále tmavé, ale zatím nepršelo. Ztím jsem mohl být s ním…
Do pokoje vešla Luci. Usmál jsem se na ni. Ale okatě si mne nevšímala. Místo toho zamířila za Lucienem. Otírala se o jeho nohu. Asi se chtěla pomazlit. Ano… moc jsem chtěl být Luci. aby mě někdo svíral v náručí. Aby mě někdo hladil. Aby mi někdo šeptal do ouška jak mě má rád…
Povzdechl jsem si. Zase uvažuji nad nemožným. V tom se mi v hlavě rozezněla tak známá věta - “Nic není nemožné!” Usmál jsem se. Jsem beznadějný…
Zohol som sa k Luci a vzal ju do náručia. Obaja sme si o seba obtierali hlavičky. Netrvalo dlho, a začul som to príjemné pradenie. Strčil som nos do jej hebkého kožúška. Očkom som mrkol na Darena. Napadlo ma vrátiť mu to, čo mi urobil pred tým on sám. S úsmevom som pristúpil k nemu a rukou mu postrapatil vlasy.
“No čo? Aj ty by si chcel pomaznať?” zatváril som sa ako najnevinnejšie stvorenie.
“Máš pravdu. Chcel by som si ísť zahrať. Do tej kaviarni. Ale iba ak by si šiel so mnou,” usmial som sa naňho a nebadane žmurkol jedným okom. Potom som tvár znova zaboril do mačiatka a maznal sa s ním ďalej. Oplatilo mi to naozaj hlasným pradením, ktoré sa podobalo štartovaniu prúdoveho lietadla.
Bylo to vtipné. Né tak, že bych se hlasitě smál, ale úsměv to na mé tváři vyvolalo.
“Zrovna jsem na tím přemýšlel… Nad tím, že chci pomazlit…” řekl jsem nedbale.
“Rád si s tebou zahraji… Tak, co kdybychom si udělali, všichni tři, malý výlet?” můj úsměv se o něco rozšířil. Potěšilo mne, že chce se mnou trávit čas.
“Jupíííííí!” Vyskočil som. “To sa s tebou ale pomaznám inokedy,” zubato som sa zasmial.
“Tak si vezmi husle, ja ponesiem Luci a môžeme ísť,” potešil som sa a veselo sa naňho usmial. Ten mi vie urobiť radosť. Chytil som ho za ruku a vytiahol z gauča. Postavil som sa k oknu a čakal, až bude hotový.
Jeho náhlý výbuch radosti mne trochu zaskočil. Jako by mi i úsměv nějak zaskočil. Neboť z něho vzešel jakýsi škleb. Vzal jsem tedy housle. Lucienovi jsem jako naschvál sebral Luci, kterou jsem si dal na rameno a vyskočil jsem z okna. Vypadla totiž nedočkavě…
Luci se mé zacházení očividně moc nelíbilo. Ale nijak zvlášť neprotestovala. Krom zarytých drápků v mém rameni. Trochu to štípalo, ale nevšímal jsem si toho.
Zamířil jsem ke kavárně. Je odtud asi hodinu cesty… rychlejší chůze. Ale podle Luienova nadšení jsem předpokládal, že nám to nezabere ani hodinu. Trochu mi připomínal dítě. Byl stejně roztomilý. A dokonce se uměl stejně nadchnout pro věc. Třeba je i stejně urážlivý… Na to bych si měl dávat pozor!
Eufória ma prešla tak rýchlo, ako prišla. Znova som nasadil svoj zvyčajný výraz. Prečo sa správam tak detinsky? Ticho a zamračene som kráčal za Darenom. Ruky som si strčil do vrecák a sledoval som jeho chrbát. Luci mu ležala na ramene a zvedavo na mňa pozerala. Musel som sa usmiať, nad jej chutnými očičkami. Dobehol som Darena tak, že som teraz kráčal vedľa neho. Pozrel som mu do tváre. Aj on si myslí, že som decko? Bolo by to pre mňa ponižujúce.
Až teraz ma zaujala vecička v jeho obočí. Čo je to vlastne? Pozorne som sa na neho zadíval. Keď rozpráva, občas sa mu na jazyku niečo zaligoce. Je to podobný jav? Neviem, čo to je, ale veľmi ma to zaujalo, a ako tak zisťujem, naozaj sa mi to páči.
Všiml jsem si Lucienova pohledu a také se na něj podíval. “Děje se něco?”
Ten jeh zkoumavý pohled mne znervózňoval. Připadal jsem si jako by mi viděl až do žaludku, jako by mi mohl číst myšlenky. Nevědomky jsem se začervenal. To ale neumí! Štěst pro mě! Opět jsem se pousmál.
“Vyplaz jazyk,” povedal som.
“A tam máš čo?” poťukal som si po obočí. Naozaj ma to zaujímalo. Prečo som sa na to zameral až teraz? Prečo som si to vlastne všimol až tak neskoro?
Na chvíl jsem se zamyslel. A pak mi to došlo!!
“Och, tohle?” ukázal jsem na své obočí, “tohle je piersing… je to vlastně kousek oceli, kterým je propíchnutá kůže. Je to něco jako ozdoba.. a to samé mám v jazyku.” s úsměvem jsem jej na něj vyplázl.
Usmial som sa. “Myslíš, že aj ja môžem mať niečo také?” potom som sa zarazil.
“Určite to bolelo!” Pozrel som sa mu na obočie bližšie, stále počas chôdze. To spôsobilo moje náhle zakopnutie a pád na zadok. Zamračil som sa a náhle sa usmial. Rýchlo som sa postavil a znova sa dal do chôdze.
“Nesmej sa zo mňa,” povedal som Darenovi s úsmevom.
Učinil jsem jak si přál…. snažil jsem se nesmát, ale koutky mi velmi cukaly. Myslel jsem že vybuchnu a taky skončím na zadku, ale nakonec jsem se ovládl.
“No… nevím. Neumím si tě s piersingem představit… A ta bolest. Já jsem to moc nevnímal. V době, kdy jsem si toto nechal udělat jsem měl zcela jiné starosti, než byla bolest…” Můj úsměj se změnil, dostal melancholický nádech. Ale stále to byl úsměv!
