*Oslovení*
Chápu, že to některé z vás naštve, jiné možná i potěší, ale je tu další dílek Melódie. Proč teď? Protože doháním zanedbaný čas. Jakmile je vypotřebuji vše se vrátí do "normálu", opravdu. :)
Takže, užijte si dílek. ;)
Spoluautorka: Majka
Keď sa dotkol mojej tváre, bolo to, ako keď teplé ranné lúče pohladia chladnú zem. Pustil ju tak skoro, že mi to až bolo ľúto.
Priznal sa, že je to príjemné. Pousmial som sa. Líca mal červenejšie, ako zvyčajne. Ladil so svojimi vlasmi.
"Vieš, si predstaviť, keď ješ svoje obľúbené jedlo? A napchávaš sa, až pokiaľ nezmizne z taniera. Tak sa cítim, keď sa kŕmim…. Lenže… Tvoja krv je iná…" odmlčal sa a pre zmenu som ho pohladil po tvári ja. Pozrel som mu do zelených očí.
"Je to úžasný pocit. Neopísateľný. Tvoja krv je výnimočná. Ty si výnimočný. Ak pijem tvoju krv, neide mi o kŕmenie. To sa nedá. Ide len o ten úžasný pocit, vôňu, chuť,..." spustil som ruku a zahľadel sa na tú jeho.
"O tvoju prítomnosť," jemne som sa usmial a pozrel mu do očí. Boli tak krásne. Chcel som sa v nich utopiť.
Jeho podledu jsem se nedokázal vyrovnat. Podíval jsem se raději na zem. To jak popsal své pocity. To jak zároveň vystihl ty mé. Cítil jsem se zahambeně. Jak… jak jen se tomu říká, když jste nervózní jen z něčí přítomnosti? Strach? Láska? Ne… to si nemyslím… Určitě pro tento pocit existuje lepší slovo. Ale jaké?
Mírně jsem se třásl. Na rtech mi hrál úsměv. Stiskl jsem jej pevněji a přivinul se k jeho tělu. Byl jsem opravdu šťastný. Tak šťastný, že tu teď byl se mnou. Tak šťastný, že jsem na něj včera narazil….
Mám rád lidi, ač je nechápu. A proto se často cítím sám. Ale tohle… tohle je jiné. Přeci jen je to upír… Ale proč jemu umím porozumět a vlastnímu druhu nkoli? A jsem vůbec člověk?... Samozřejmě, že ano!!! Co bych byl jiného?!!
Prečo sa trasie? Schúlil som sa v jeho náručí a slastne privrel oči. Som vôbec normálny? Zaboril som doňho svoju tvár a vdychoval jeho vôňu. Upokojovala ma. Cítil som sa bezpečne. Zamyslel som sa nad tým. Upír sa cíti bezpečne s človekom? Nemá to byť naopak? A je normálne, že sa človek priatelí s upírom? Som preňho vhodný spoločník? A ak na mňa narazia jeho priatelia? Túto možnosť som vylúčil.
Rozhodol som sa nemyslieť na nič, len na jeho prítomnosť. Ovinul som okolo neho svoje ruky a nech by robil čokoľvek, nebránil by som sa. Na tvári som mal mierny úsmev. Niekomu na mne záležalo. Mne na niekom záležalo! Po toľkých rokoch….. ničoho.. Bol som šťastný. Naozaj konečne šťastný.
Náhle mne něco napadlo. Byl velmi uvolněný. To znamenalo, že jej trochu pozlobit můžu. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno. Mírně jsem pootevřel ústa a schválně mu začal pomalu a táhle dýchat na krk. Chtěl jsem vědět co to s ním udělá. Měl jsem v hlavě najednou různých podobných nápadů tuny. No… probudil mé prasácké já úplně. Příliš se uvolnil. A to je v mé přítomnosti nebezpečné…
Chvíľku mi trvalo, kým som zistil, čo Daren robí. Nemohol som povedať, že to bolo zlé, ale trocha som za zľakol sám seba. Svojej reakcie. Bolo to príjemné. Naskočila mi husia koža. Z hlboka som znova vdýchol jeho vôňu a privrel som oči.
Tak jemu se to líbí?... Hm, dobrá.
Mlsně jsem si oblízl rty a jemně políbil jeho tepnu. Je ty špičáky mi chybí. No co…
Jemně jsem se pousmál. Husí kůže a jeho pomalý dech mne ujisťovaly v tom, že nedělám v zásad nic špatného…
Jeho pery na mojom krku mi spôsobili vážne dýchacie problémy. Musel som ovládať svoj dych. Napadlo ma, že ma uhryzne ako ja jeho pred chvíľkou. Bolo by to zaujímave. Pousmial som sa a nechal ho robiť, čo chcel. Sám som sa mu chcel odvďačiť za to, že mi ponúkol svoju krv, šatstvo, strechu nad hlavou,...
Nadvihol som hlavu a nosom ho pošteklil na krku. Ranka sa už zahojila. Upírské sliny sú liečivé, pomyslel som si. Tak božsky voňal!
Usmál jsem se. Trochu to lechtalo.
Ale jinak, stále nijak zvlášť nereagoval na mé počíání. Byla to škoda. Těšily mne jeho reakce. Ať už byly jakékoliv.
Pak mě napadlo, jak by se asi tvářl, kdybych mu třeba sáhl na zadek. S úsměvem jsem si v duchu vrazil facku. Tak sprostý být vúči němu nesmím. Ať mě to láká jak chce!
Chápu, že to některé z vás naštve, jiné možná i potěší, ale je tu další dílek Melódie. Proč teď? Protože doháním zanedbaný čas. Jakmile je vypotřebuji vše se vrátí do "normálu", opravdu. :)
Takže, užijte si dílek. ;)
Spoluautorka: Majka
Keď sa dotkol mojej tváre, bolo to, ako keď teplé ranné lúče pohladia chladnú zem. Pustil ju tak skoro, že mi to až bolo ľúto.
Priznal sa, že je to príjemné. Pousmial som sa. Líca mal červenejšie, ako zvyčajne. Ladil so svojimi vlasmi.
"Vieš, si predstaviť, keď ješ svoje obľúbené jedlo? A napchávaš sa, až pokiaľ nezmizne z taniera. Tak sa cítim, keď sa kŕmim…. Lenže… Tvoja krv je iná…" odmlčal sa a pre zmenu som ho pohladil po tvári ja. Pozrel som mu do zelených očí.
"Je to úžasný pocit. Neopísateľný. Tvoja krv je výnimočná. Ty si výnimočný. Ak pijem tvoju krv, neide mi o kŕmenie. To sa nedá. Ide len o ten úžasný pocit, vôňu, chuť,..." spustil som ruku a zahľadel sa na tú jeho.
"O tvoju prítomnosť," jemne som sa usmial a pozrel mu do očí. Boli tak krásne. Chcel som sa v nich utopiť.
Jeho podledu jsem se nedokázal vyrovnat. Podíval jsem se raději na zem. To jak popsal své pocity. To jak zároveň vystihl ty mé. Cítil jsem se zahambeně. Jak… jak jen se tomu říká, když jste nervózní jen z něčí přítomnosti? Strach? Láska? Ne… to si nemyslím… Určitě pro tento pocit existuje lepší slovo. Ale jaké?
Mírně jsem se třásl. Na rtech mi hrál úsměv. Stiskl jsem jej pevněji a přivinul se k jeho tělu. Byl jsem opravdu šťastný. Tak šťastný, že tu teď byl se mnou. Tak šťastný, že jsem na něj včera narazil….
Mám rád lidi, ač je nechápu. A proto se často cítím sám. Ale tohle… tohle je jiné. Přeci jen je to upír… Ale proč jemu umím porozumět a vlastnímu druhu nkoli? A jsem vůbec člověk?... Samozřejmě, že ano!!! Co bych byl jiného?!!
Prečo sa trasie? Schúlil som sa v jeho náručí a slastne privrel oči. Som vôbec normálny? Zaboril som doňho svoju tvár a vdychoval jeho vôňu. Upokojovala ma. Cítil som sa bezpečne. Zamyslel som sa nad tým. Upír sa cíti bezpečne s človekom? Nemá to byť naopak? A je normálne, že sa človek priatelí s upírom? Som preňho vhodný spoločník? A ak na mňa narazia jeho priatelia? Túto možnosť som vylúčil.
Rozhodol som sa nemyslieť na nič, len na jeho prítomnosť. Ovinul som okolo neho svoje ruky a nech by robil čokoľvek, nebránil by som sa. Na tvári som mal mierny úsmev. Niekomu na mne záležalo. Mne na niekom záležalo! Po toľkých rokoch….. ničoho.. Bol som šťastný. Naozaj konečne šťastný.
Náhle mne něco napadlo. Byl velmi uvolněný. To znamenalo, že jej trochu pozlobit můžu. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno. Mírně jsem pootevřel ústa a schválně mu začal pomalu a táhle dýchat na krk. Chtěl jsem vědět co to s ním udělá. Měl jsem v hlavě najednou různých podobných nápadů tuny. No… probudil mé prasácké já úplně. Příliš se uvolnil. A to je v mé přítomnosti nebezpečné…
Chvíľku mi trvalo, kým som zistil, čo Daren robí. Nemohol som povedať, že to bolo zlé, ale trocha som za zľakol sám seba. Svojej reakcie. Bolo to príjemné. Naskočila mi husia koža. Z hlboka som znova vdýchol jeho vôňu a privrel som oči.
Tak jemu se to líbí?... Hm, dobrá.
Mlsně jsem si oblízl rty a jemně políbil jeho tepnu. Je ty špičáky mi chybí. No co…
Jemně jsem se pousmál. Husí kůže a jeho pomalý dech mne ujisťovaly v tom, že nedělám v zásad nic špatného…
Jeho pery na mojom krku mi spôsobili vážne dýchacie problémy. Musel som ovládať svoj dych. Napadlo ma, že ma uhryzne ako ja jeho pred chvíľkou. Bolo by to zaujímave. Pousmial som sa a nechal ho robiť, čo chcel. Sám som sa mu chcel odvďačiť za to, že mi ponúkol svoju krv, šatstvo, strechu nad hlavou,...
Nadvihol som hlavu a nosom ho pošteklil na krku. Ranka sa už zahojila. Upírské sliny sú liečivé, pomyslel som si. Tak božsky voňal!
Usmál jsem se. Trochu to lechtalo.
Ale jinak, stále nijak zvlášť nereagoval na mé počíání. Byla to škoda. Těšily mne jeho reakce. Ať už byly jakékoliv.
Pak mě napadlo, jak by se asi tvářl, kdybych mu třeba sáhl na zadek. S úsměvem jsem si v duchu vrazil facku. Tak sprostý být vúči němu nesmím. Ať mě to láká jak chce!
