středa 29. ledna 2014

Melódia našich duší 7/?

*Oslovení*
Promiňte, že tu tento dílek dávám se zpožděním, však měla jsem problémy s internetem. Však vše se dalo do pořádku a já konečně mohu další dílek zveřejnit.

V tomto díle se kluci trochu provokují. Doufám, že vás to pobaví. Neboť nás to pobavilo jednoznačně. :)

Příjemné čtení přejí Neko & Majka






Keď som bol hotový, ponoril som sa do vody a opláchol tak zo seba mydlo. Ešte som tu chcel trocha ležať a tak som si doprial.

Spoza dvier sem prichádzala krásna melódia. Daren zrejme hral na husle. To ma prinútilo vyjsť z vane a vysušiť sa. Poobzeral som sa okolo. Nikde tu nebolo oblečenie, len to moje špinavé. Uterák som si opásal okolo bedier s tichou prosbou, nech nezbadá znamenie na mojom chrbte, som potichu vyšiel z kúpeľne. Načúval som tónom. Krásnym a zmyselným, až som sa ocitol pred Darenom. Sledoval som jeho hru. Tiež mal zatvorené oči. Presne ako ja, keď hrám. Usmial som sa a čakal až skončí, hoci som sám nechcel, aby niekedy skončil.

Zaslechl jsem otvíraní dveří. Lucien byl rychlejší něž jsem očekával. Oči jsem neotvíral. nebylo třeba. Má fantazie si dost dobře uměla vše domyslet sama. Hrál jsem dál. Ale dlouho jsem odolávat nevydržel. Pomalu jsem melodii stlumil, až nakonec úplně zanikla. A já konečně otevřel oči.
Pohled to byl opravdu pěkný. Nedaleko předemnou stál Lucien a jediné co měl na sobě byl ručník. Další děský úsměv.

Zvedl jsem se a zamířil do ložnice. Rukou jsem mu naznačil ať mne následuje. Tam jsem se zastavil před skříní. Neřekl bych, že je moc velká, zabírá mi je polovinu zdi. Vím, že nejsem normální…
"Něco si vyber…" A těmi to slovy jsem se otočil a opět se vydal do obýváku. I když je pravda, že bych tam býval moc rád zůstal. Nejsem tak úplně podivín,… jsem stejné prase, jako kde jaký jiný člověk.

Pozeral som, ako odchádza z izby. Otvoril som skriňu a poprezeral som si veci. Mal tu naozaj pekné oblečenie. Rukou som prechádzal po príjemných materiáloch. Vybral som si voľnú bielu košeľu a čierne nohavice. V tom som si uvedomil, že nemám spodky. To mu ich mám akože ukradnúť? Pokrútil som hlavou. Nevadí. Navliekol som si nohavice aj s košeľou a vrátil som sa do izby za Darenom. Maznal sa s mačiatkom. Zažiarlil som na tú mačičku. Samozrejme v dobrom. Jemne som sa na nich usmial.

Všiml jsem si Lucienova příchodu a taky jeho úsměvu.
"Jsem rád, že jsi si vybral. Tvé oblečení ti zanedlouho vyperu." Usmál jsem se na něj.
"A nestůj tam tak… Vypadáš jako socha… Posaď se přeci." I když je pravda, že mít takovou sochu tak jsem opravdu šťastný. Pozorně jsem si jej prohlédl. Měl dobrou postavu. Zaujalo mne, že mu nevadí rifle. Obzlášť když… Další drzý úsměv. Nebo spíše úšklebek.
"Není to trochu nepohodlné?" Otázal jsem se drze. Ano i já si občas rád rýpnu.

Začervenal som sa.
"Nie, nie je," povedal som vážne a sadol si do kresla. Pozrel som si na prsty. Mali odmočené pásiky ktoré sa vytvoria vtedy, ak ste dlho vo vode.

Pohľad som znova preniesol na Darena.
"Ďakujem," povedal som a pozrel na mačiatko v jeho rukách.

"Nemáš vůbec za co… Rád pomůžu." Sledoval jsem jeho pohled. Došel jsem ke koťátku.
Natáhl jsem ruku a rozcuchal mu vlasy. "Chceš snad taky pomazlit?..." Zeptal jsem se smíchem. I když je pravda, že mé prasácké já tuto otázku pokládá za zbytečnou a nejraději by ho umačkalo v obětí…

Jeho odvaha ma zarazila. Zažmurkal som očami. Rozmýšľal som, či sa ho nemám začať báť. Oprel som si hlavu dozadu a privrel oči.
"Nie, vďaka," zamumlal som, hoci moje vnútro kričalo ÁNO!!!
Natiahol som ruku k mačiatku a poškrabkal ho pod bradou. Mierne som sa usmial.

To kotě je poklad! Opět jsem si jej přivinul ke tváři. Jeho heboučká srt byla na dotek velmi příjemná. Lísal jsem se k němu a ono předlo. Hlavičku otíralo o mou tvář. Z legrace jsem také napodobil vrnění.
Pak jsem se podíval na Luciena. Odpočíval. Asi nad něčím přemýšlel. Opět jsem měl nutkání jej trochu poškádlit. A nenapadlo mne nic lepšího než… "Miau" mňaukl jsem jeho směrem a neprosto nevinně jsem se zadíval na jeho zavřené oči. Jen jsem čekal až se otevřou, abych se mohl utopi v v jejich kouzlu.

Otvoril som jedno oko a zasmial som sa. Pridal som sa na jeho hru: "Vrrrr… Haf!" Vyceril som svoje zúbky a usmial sa znova.

Koťátko mi zalezlo hluboko do náruče. Očividně se mu pejsek nějak nezdál. Ale mě to přišlo vtipné. A tak jsem hrábl rukou ve vzduchu a znova: "Miau"

Zasa som sa zasmial. Skočil som na gaučovke na kolená a znova som vyceril zuby.
"Vrrr,…." zavrčal som zas.

Mírně jsem se přikrčil a zahrál svůj nejlepší ublížený pohled. "Miau??"
Koťátko pochopilo, že tu žádný pes není zvědavě vylezlo z mé náruče. Prohlíželo si Luciena se značným zájmem. Zasmál jsem se a napodobil jsem pohled koťátka.

Ich pohľady ma pobavili. Daren pôsobil tak… chutne, aj s tými mačacími očičkami.
Sadol som si ako poslušný psíček s labkami, v tomto prípade rukami pred sebou. Hlavu som naklonil mierne na bok, urobil som psie očká a zakňučal som. Potom som vyplazil jazyk, ako to zvyknú psíky robiť a dýchal som ako oni. Potom som pusu zatvoril a pozorne som sa zadíval na mačiatko.

Hlavu som k nemu dal blízko, až sa mi nos dotýkal jeho ňufáčika a vtedy keď to nečakalo dal som mačaťu hlasnú pusu. Zasmial som sa a znova sa vystrel. Hlavu som naklonil na bok a zopakoval psie očká.

Celou scénu jsem pozorně pozoroval. Jeho normální oči mám rád, ale ty jeho psí… ty zbožňuji!
Opatrně jsem vzal koťátko a položil jej na opěradlo. Sám jsem se převalil na záda, hlavu jsem měl na Lucienově straně. Zespoda se ně něj dívalo lépe. Zase jsem hrábl rukou ve vzdzuchu, jako když hravé kotě chytá provázek. "Miau??"

"Bauu??" vydal som zo seba psí hlások. Pozrel som na Darena zhora… Potom som zbadal jeho krk. Mal tam škrabanec. Zrejme od mačičky. Rýchlo som zažmurkal očami a pohľad preniesol späť. Príblížil som svoju tvár k jeho a zavrčal som: "Vrrr..!" potom som rýchlo vzal vankúš a hodil ho doňho. Zasmial som sa a utekal som preč. Vedel som, že trest ma neminie.

Utekl! Ano, skutečně jsem měl dobrý důvod zavřít to okno. Zvedl jsem se a zamířil za ním. Přece si to nenechám líbit. Uslyšel jsem za sebou tiché hupkání. Koťátko se asi také chce zúčastnt naší hry.
"Luciené!" Zavolal jsem a zpomalil. Jako bych jej hledal. Ač mém bytě byly jenom tři místa, na která se dalo skutečně ukrýt. Pod postelí, pod stolem v kuchyni a v šatní skříni.

S rehotom som utekal preč. Otvoril som prvé dvere, na ktoré som narazil. Bola to spálňa. Rýchlo som zaliezol pod posteľ. Ak ma tu nájde, je po mne. Aj napriek tomu som mal na tvári úsmev.

Zapomněl za sebou zavřít. Usmál jsem se.

Pomalu jsem vešel do ložnice a koťe se mnou.
"Luciené!" Zavolal jsem znovu. A pohlédl na kotě. bylo mi jasné, že ono jej najde rychleji než já. A taky, že ano. Hned zalezlo pod postel. Byl tam!
Zavřel jsem za sebou dveře a pomalu obcházel postel. Pak jsem se na ní posadil.
"Hmm… nějak zmizel… až ho najdu tak ho… hm co mu udělám? Jak bych jej měl potrestat?" Přemýšlel jsem schválně nahlas.

Mačiatko prišlo ku mne. Už som tušil, že ma odhalil. Ešte k tomu zatvoril dvere. A teraz si zo mňa uťahuje. Už vidím, ako ma ťahá z pod postele a trestá ma. Musel som sa usmievať. Čakal som, čo vymyslí. Zatiaľ som si vzal mačiatko na ruky a hradil ju po mäkkúčkom bielom kožúšku. Nečudujem sa, že si doň Daren stále ponorí celú tvár.

"Hm… A co třeba krev?... Jak by se asi tvářil, kdybych se teď pořezal?... Hm… jak asi mu moje krev voní? " Dál jsem nahlas přemýšlel. Koťe nikde. Bylo mi jasné, že jej hladí. Protože je neprozrazovalo jen to, že kotě bylo naposled viděno pod postelí, ale i tiché předení.
"Hm… asi nějak takhle.." Zaryl jsm své ostré nehty do mého zápěstí. Přeci jen se mi povedlo ránu trochu obnocit. Tiše jsem sykl. Není to příjemný pocit si ubližovat. Ale vylákání upíra je složité…

Po jeho slovách mi prišlo mierne nevoľno. Zľakol som sa. Už mi do smiechu nebolo. Zacítil som jeho sladkú krv. Moje telo si začalo robiť čo chcelo. Farba očí sa mi začala meniť. Srdce mi bilo pomalšie. Mačiatko mňauklo a naježené vybehlo spod postele. Sledoval som ho. Nechcel som odtiaľ vyjsť, ale…..

Po ramená som sa vytiahol spod postele tak, že Darenové nohy boli jedna pri mojom pravom ramene a druhá pri ľavom a uprel som naňho svoj červený pohľad. Prečo ma tak trápi?

Pohled jsem u oplatil a usmál se. "Tak tady tě mám!"
Ukázal jsem mu své zápěstí. Jak málo stačí k tomu, aby byl velmi zranitelný.
"Jestli něco chceš, tak vylez. A já si zatím rozmyslím, zda budu hodný nebo zlý…"
Ano bylo to zákeřné, ale jak jinak jsem jej odtama měl dostat? Tahat za nohy ho nebudu.

Zaliezol som späť.
"Toto je vydieranie," šepol som dosť nahlas, aby ma počul. Vyliezol som z druhej strany a šiel k dverám. Tam som sa otočil a pozrel naňho krvavým pohľadom.

Lekl jse se, že skutečně odejde.
"Promiň… Neměl bych tě trápit, ale jinak bych tě odtama nedostal…. Nechoď… Nechoď pryč… prosím." Upřel jsem na něj svůj pohled. A doufal, že na tu kliku nesáhne.

úterý 21. ledna 2014

Když o mě zakopává múza

*Oslovení*

Nevyplácí se na něco příliš těšit...
Mí milí návštěvníci, dnes vám chci ukázat mou tvorbu za posledních pár týdnů. Myslím tím psanou tvorbu.

Posledních pár týdnů o mě neustále zakopává múza. Nevím proč, ale vznikají z toho básničky. Tedy pokusy rýmovat myšlenky.

No, nevím zda k tomu je třeba něco dodávat, asi ne. Takže, užijte si to a snad, snad to přežijete bez újmy na fyzickém či psychickém zdraví. :)





Čas již nadešel.
Musím odejít.
Hodiny odbíjí půlnoc.

Má podoba změní se.
Proměna ve zvíře.
Promiň mi, mám hlad!

Buď půjdu, nebo tě sním!
Křik tvůj neuslyším.
jsem zaslepen bolestí.
Prosím, pomoz mi.

Musím už jít.
Nechci ti ublížit...

Má duše je na kusy.
Ale ty živá jsi.
Úsměv můj už nezmizí.

V lese hlubokém.
Tam, pod dubem.
Poslední výkřik do ticha.
Poslední vzpomínka.
Umírám...

Jsem mrtev.
Má duše nežije.
jsem vrah!

Demon: "Ne, sebevrah."

___________________________________________

Ležím, sedím, stojím.
Stojím, jdu, utíkám.
Utíkám, sprintuji, zakopávám.
A v tu ránu zase ležím na zemi.

Život je svině!
Me in me: "To lidi taky."

_____________________________________________

Skřeky šílené rvou mi uši.
Cítím jak démoni požírají mou duši.

Uši si urvu a oči vypíchnu!
Nevím,... zda jim takto uniknu.

Však za pokus nic nedám.

Demon: "Jen život."

neděle 19. ledna 2014

Mám nápad! Ale před tím...

*Oslovení*

Občas mám chuť jen tak křičet do větru...
V první řadě vám chci poděkovat.
Tento blog se přehoupl přes hranici 500 návštěvníků od svého založení.
- Myslím, že se najdou i tací, kteří jej čtou. :) *nemyslela to jako narážku*
- I kdyby jste nečetli, i tak vás mám ráda. :3 Udělali jste mi radost.

Víte, ani tak mi nejde o to, aby jste četli články. (I když tu "povídku" by jste mohli číst. :D ) Jde mi o něco více o prezentaci fotek. *nenápadně poukazuje na levý horní "roh" článku* Protože velmi ráda fotím. Je to můj, dalo by se říci, koníček. A právě pomocí článků se pokouším své fotky nenápadně presentovat.
- Tím nechci říci, že by mě psaní nebavilo. Právě naopak Kombinaci focení a psaní miluji nejvíc... :3

Takže jsem dostala nápad....
Co takhle dělat fotky (a k nim komentáře/drabble/básničky...) na dané téma? To téma by jste volili vy v anketě. Tato anketa by tu vždy byla týden až dva. Pak by se uzavřela a týden bych měla na to nafotit fotky a vytvořit k nim článek na téma s nejvíce hlasy.
- Tyto tématické články bych psala dvojjazyčně. Bude to tak ještě o něco zajímavější.
!Však upozorňuji předem: Má angličtina mírně pokulhává. (A právě proto to vlastně chci zkusit :D )

Co vy na to?

Pokud se vám zalíbil můj nápad hlasujte v anketě. ;)

Melódia našich duší 6/?

*Oslovení*

Visitor...
Mám tu pro vás další díl Melódie. Těší vás to??
Doufám, že ano.

Mám pro vás novinku, Melódia od teď bude vycházet pravidelně, každou neděli večer. :)
A pokud nebude tady, naleznete ji u spoluautorky: ZDE

V tomto díle se Lucien dostane do Derekova bytu. co se tam stane? Třeba se to dozvíte v dílu. (ale možná to tam není... O.o)
:DD




Pozorne som načúval jeho rozhovoru s dievčatkom. Viem, že načúvať sa nemá, ale bol som veľmi zvedavý. Bolo od neho milé, že si to mačiatko vzal k sebe. Je to naozaj dobrý človek.
Potom začal hrať. Tú melódiu som poznal. Spievala mi ju niekedy opatrovateľka. Možno tak chcela podotknúť to, že nemám rodičov. Nemám ozajstný domov. Vtedy som bol dieťa. Nevedel som, o čo jej ide. Ale tie slová si pamätám. Potichučky som si začal hmm-kať tak, aby ma nik nepočul. Potom som spieval aj slová. Stále potichu.
"Domček mali sme zelený, zbúrali ho hyeny. Smiali sa, my nariekali, nesplnené sny pomaly odlietali. Ticho odišli sme, kam ísť už nemáme, preto posledné tóny naše vám zahráme," spieval som si so zatvorenými očami a vychutnával si túto chvíľu.

Pohlédl jsem na šedou oblohu. Střecha… Napadlo mne najednou. Nepřestával jsem hrát. Jen jsem se zvedl a zamířil na střechu.

Je to skvělé místo. Jste ode všech tak daleko a přitom jste jim tak blízko. Navíc díky větru, který tam nahoře bývá, uslyší mé skladby daleko více lidí. Chci aby je slyšeli. Tak rád bych byl, kdyby věděli co znamenají. Kdyby to věděli, tak jako on…

Spieval som si ďalej. Spieval som slová, ktoré sa mi vryli do pamäti v detstve. Dá sa povedať, že som vlastne spal. Ležal som pri kraji strechy a opieral sa o malý výklenok. Oči som mal zatvorené a ďalej som vnímal len slová. Tak som bol zažratý do svojej minulosti a spomienok, že som si nevšimol že nepočujem hudbu. Že zvuk huslí zanikol v budove.

Pomalu jsem stoupal po schodech. Jak jsem se dostával výše, melodie se postupně měnila. Nakonec jsem se zastavil před dveřmi vedoucími na střechu. Nechtěl jsem tuto zvláštní melodii přerušit, ale nějak jsem si otevřít musel. A pak mne to napadlo!

Kousek jsem od dveří poodstoupil a vykopl nohu. Zasekla se na klice. Pomalu jsem je otevřel. Vyšel jsem ven. Rozhlédl jsem se a pak!! Někdo tam ležel!

Vypadl mi smyčec a má skladba ustala. Zůstal jsem na neznámého jen tupě hledět… Není to…??

Niekoho som začul otvoriť dvere a potom tupý náraz niečoho dreveného. Chvíľku mi trvalo, kým som sa spamätal a prudko som sa posadil. To nie! Našiel ma! Znova… Z istej stránky som ho rád znova videl. Vlastne… konečne ho vidím! Potešil som sa a to ma prekvapilo. Pozeral som naňho pohľadom, ako keď malý chlapček urobí niečo zlé a veľkými očkami pozerá sa na svoju nahnevanú mamičku.

T… ty… Bylo to jasné! Ty oči… Nikdo jiný nemá fialové oči. Nejprve jsem byl trochu zmatený, ale nakonec jsem se usmál.
"Rád tě opět vidím…" řekl jsem, zvedl smyčec a došel až k němu. Kousek před ním jsem se posadil. Koťátko se unaveně protáhlo. S lehkým úsměvem jsem si jej vzal do náruče a začal jej hladit. Ono mi to oplatilo tichým předením. můj pohled se vrátil k upírovi.

Sledoval som ho, ako hladí mačiatko. Bol to krásny pohľad. Usmial som sa. Nevedel som, čo mu mám povedať. Potom sa mi pozrel do očí.
"Ahoj," vytisol som zo seba. Zistil som, že mám pred ním trému. ako dieťa pred prvým vystúpením. Aj napriek tomu som sa usmial. Určite mi bledé líca zrumeneli.

"Nechybí ti nic? Jako třeba koupel, oblečení nebo jídlo?" Musel jsem se zeptat. I když mi bylo jasné, že zase řekne něco ve smyslu - "Nechci nikoho otravovat."

Byl roztomilý. Ten jeho nevinný pohled, ruměnec ve tváři a nervózní pozdrav.
"Jak se jmenuješ?" Zeptal jsem se z ničeho nic. Protože až teď mi došlo, že vlasně neznám jeho jméno.

"Lucien," povedal som s hanblivým úsmevom. Chcem sa vyfackať…
"A tvoje meno?" opýtal som sa.

"Daren, Jmenuji se Daren. A ještě jednou… Nechybí ti něco?" Další z mých sotva znatelných úsměvů. Náhle jsem zabořil obličej do kožichu koťátka. Bylo tak hebké! A krásně vonělo…
Přistihl jsem se, jak si místo srsti kotěte představuji Lucianovy vlasy. Úsměv se změnil drzý.
Opravdu jsem sobec!

Sledoval som, ako sa mazná s mačiatkom. Keby sa tak maznal so mnou…
Čože? Na čo to myslím. Mimovoľne som sa ťapol po líci.
"Noo… Normálne by som povedal, že nič nepotrebujem, ale stále mám vlhké veci zo včerajšieho dažďa… a.. určite aj smrdím," vravel som a začervenal som sa po vyslovených slovách.

Zvedl jsem pohled. Jeho tváře… Opravdu se červenal! Počkat… on opravdu řekl, že by se potřeboval umýt?
"Mohu ti nabídnout mou skromnou koupelnu a nějaké ty šaty, když nebudeš protestovat."

Neisto som prikývol.
"Ďakujem," povedal som. Nikdy som nepotreboval pomoc iných. Asi práve preto sa cítim tak úboho. Radšej som vzal stratený kamienok na zemi a začal som sa s ním hrať, len aby som mu nemusel pozerať do očí.

Další úsměv.
"V tom případě mne prosím následuj… Luciene…" zašeptal jsem jeho jménno tiše a vztal. Kotě jsem si opět poloil na rameno a ruce zaplnil houslemi a smičcem. Pomalu jsem se vydal ke dveřím. Pokud mou nabídku opravdu přijal půjde za mnou, pokud ne zůstane tam. Otevřel jsem a zmizel v domě.

Vyslovenie môjho mena z jeho pier mi spôsobilo mrazenie na zátylku. Pomaly vstal a šiel k dverám.
Sledoval som jeho miznúci chrbát. Stále som sedel. Napokon som sa lenivo postavil, vzal som tašku s jedlom a rýchlym krokom som ho dobehol na schodoch a šiel som ticho za ním.

Bylo mi vlastně jedno jestli je a nebo není za mnou. Cítil jsem se spokojeně.
Vyšel jsem před dům a na moment se zastavil. Opravdu jen na okamžik. Davy zhoustly. Vydal jsem se ke svému bytu. Není to daleko. Další úsměv… takový hravý.

Jak se asi bude tvářit na to, že chodím do vlastního bytu oknem? Jsem podivín…

Šiel som za ním. Chcel som mu pomôcť s husľami, alebo sláčikom, či mačiatkom. Keďže vyzeral navešaný ako vianočný stromček. Zrejme mu to nevadilo. Pod chvíľou sa usmial. Asi myslel na niečo vtipné. Škoda, že neviem čítať myšlienky…

Nezabralo nám to ani deset minut a stáli jsme před domem. Obešel jsem jej zezadu. Svázal jsem si smičec a housle, abych si jednu ruku uvilnil a začal jsem šplhat po vyčnívajích cihlách. Jelikož jsem již zvyklý šlo mi to rychle a zachvíli jsem zmizel ve svém okně. Vyklonil jsem se. Na tváři mi hrál úsměv.
"Pospěš, nebo ti zavřu před nosem." Poškádlil jsem jej trochu a zmizel ve svém bytě. Šel jsem mu napustit vanu.

Prekvapene som sa zasmial. Ako upírovi mi je ľahko niekam vyliezť. Dal som si tašku medzi zuby a v momente som bol na okne. Zišiel som z neho do izby. Poobzeral som sa tu.
Mal tu štyri police plné kníh. Pousmial som sa podišiel k jednej z nich. Prstami som prechádzal rôzne nádpisy. V živote som tieto knihy nevidel. On určite nevidel tie, ktoré mám v knižnici ja. Otočil som sa a vyšiel z dverí. Poobzeral som sa po chodbe.
"Daren?" ozval som sa. Chcel som vedieť, kde je.

Vykoukl jsem z koupelny. "Anoo?" Usmál jsem se jako to nejnevinější stvoření. Z koupelny závy vyletělo jako střela to kotě. Bylo celé mokré… Podařilo se mu totiž spadnout do vody. Chuděra…

Sledoval som utekajúcu mačku a usmial som sa. Pozrel som na Darena.
"Kam mám dať túto tašku? Je tam... jedlo," nakukol som do nej.

Ukázal jsem na druhý konec chodby. "Jdej jí prosím v kuchyni na stůl.
Zase jsem zalezl do koupelny. Nachystal jsem mýdla a šampóny. Ručníky a… Nechybí tu nic? Zamyslel jsem se. Asi ne. Zakroutil jsem hlavou a zastavil vodu.
"Luciene! Koupelna je nachystaná!" Zakřičel jsem a šel do obýváku zavřít okno. Aby mu nebyla zima, až vyleze.

"Idem!" zakričal som späť. Položil som tašku na stôl a vrátil som sa do kúpeľne. Zatvoril som dvere. Dal som si dole kabát a všetko šatsvo hodil na zem. Potrebuje to vyprať, pomyslel som si… Pomaly som vliezol do príjemne teplej vody a privrel som oči.

Chvíli jsem zůstal u okna. Měl jsem šílené nutkání do té koupenky vtrhnout, ale ani jsem se nehnul. Další drzý úsměv.

Zamířil jsem raději do kuchyně. Zjistit co to donesl za jídlo. Cestou jsem potkal to kotě. Vzal jsem jej opatrně do náruče. Celé se třáslo.
Položil jsem ho v kuchyni na stůl. Svlékl jsem si triko a použil jej jako provizorní ručník. Abych kotě, alespoň trochu vysušil.
Až se mi zdálo dost suché a triko naopak dost mokré, nakoukl jsem do té tašky. Bylo tam všechno možné. Od ovoce až po nádobky s polívkami. Vše jsem uklidil. Tašku schoval. Tričko dal sušit a spolu s kotětem jsem se vydal ke skříni.
Chvíli jsem před ní stál a přemýšlel co Lucienovi půjčit, ale pak jsem došel k závěru, že bude lepší, když si vybere sám.
A tak jsem se vrátil do obýváku a k mé nejmilejší věci z celého bytu. K houslím. Pohodlně jsem se usadil a začal hrát. Tahle melodie jako by postrádala příběh. Byly to čisté pocity. Pocity, které prožívám, když se podívám,… když myslím na Luciena.

Skoro som v tej vani zaspal. Radšej som vzal mydlá, čo mi tu Daren nechal a poriadne som sa nimi ponatieral. Všetky pekne voňali. Zobral som nádobku šampónu a napučil si ho do ruky. Potom som si ju čapol na vlasy a babral som sa s nimi.