*Oslovení*
Visitor...
Mám tu pro vás další díl Melódie. Těší vás to??
Doufám, že ano.
Mám pro vás novinku, Melódia od teď bude vycházet pravidelně, každou neděli večer. :)
A pokud nebude tady, naleznete ji u spoluautorky: ZDE
V tomto díle se Lucien dostane do Derekova bytu. co se tam stane? Třeba se to dozvíte v dílu. (ale možná to tam není... O.o)
:DD
Pozorne som načúval jeho rozhovoru s dievčatkom. Viem, že načúvať sa nemá, ale bol som veľmi zvedavý. Bolo od neho milé, že si to mačiatko vzal k sebe. Je to naozaj dobrý človek.
Potom začal hrať. Tú melódiu som poznal. Spievala mi ju niekedy opatrovateľka. Možno tak chcela podotknúť to, že nemám rodičov. Nemám ozajstný domov. Vtedy som bol dieťa. Nevedel som, o čo jej ide. Ale tie slová si pamätám. Potichučky som si začal hmm-kať tak, aby ma nik nepočul. Potom som spieval aj slová. Stále potichu.
"Domček mali sme zelený, zbúrali ho hyeny. Smiali sa, my nariekali, nesplnené sny pomaly odlietali. Ticho odišli sme, kam ísť už nemáme, preto posledné tóny naše vám zahráme," spieval som si so zatvorenými očami a vychutnával si túto chvíľu.
Pohlédl jsem na šedou oblohu. Střecha… Napadlo mne najednou. Nepřestával jsem hrát. Jen jsem se zvedl a zamířil na střechu.
Je to skvělé místo. Jste ode všech tak daleko a přitom jste jim tak blízko. Navíc díky větru, který tam nahoře bývá, uslyší mé skladby daleko více lidí. Chci aby je slyšeli. Tak rád bych byl, kdyby věděli co znamenají. Kdyby to věděli, tak jako on…
Spieval som si ďalej. Spieval som slová, ktoré sa mi vryli do pamäti v detstve. Dá sa povedať, že som vlastne spal. Ležal som pri kraji strechy a opieral sa o malý výklenok. Oči som mal zatvorené a ďalej som vnímal len slová. Tak som bol zažratý do svojej minulosti a spomienok, že som si nevšimol že nepočujem hudbu. Že zvuk huslí zanikol v budove.
Pomalu jsem stoupal po schodech. Jak jsem se dostával výše, melodie se postupně měnila. Nakonec jsem se zastavil před dveřmi vedoucími na střechu. Nechtěl jsem tuto zvláštní melodii přerušit, ale nějak jsem si otevřít musel. A pak mne to napadlo!
Kousek jsem od dveří poodstoupil a vykopl nohu. Zasekla se na klice. Pomalu jsem je otevřel. Vyšel jsem ven. Rozhlédl jsem se a pak!! Někdo tam ležel!
Vypadl mi smyčec a má skladba ustala. Zůstal jsem na neznámého jen tupě hledět… Není to…??
Niekoho som začul otvoriť dvere a potom tupý náraz niečoho dreveného. Chvíľku mi trvalo, kým som sa spamätal a prudko som sa posadil. To nie! Našiel ma! Znova… Z istej stránky som ho rád znova videl. Vlastne… konečne ho vidím! Potešil som sa a to ma prekvapilo. Pozeral som naňho pohľadom, ako keď malý chlapček urobí niečo zlé a veľkými očkami pozerá sa na svoju nahnevanú mamičku.
T… ty… Bylo to jasné! Ty oči… Nikdo jiný nemá fialové oči. Nejprve jsem byl trochu zmatený, ale nakonec jsem se usmál.
"Rád tě opět vidím…" řekl jsem, zvedl smyčec a došel až k němu. Kousek před ním jsem se posadil. Koťátko se unaveně protáhlo. S lehkým úsměvem jsem si jej vzal do náruče a začal jej hladit. Ono mi to oplatilo tichým předením. můj pohled se vrátil k upírovi.
Sledoval som ho, ako hladí mačiatko. Bol to krásny pohľad. Usmial som sa. Nevedel som, čo mu mám povedať. Potom sa mi pozrel do očí.
"Ahoj," vytisol som zo seba. Zistil som, že mám pred ním trému. ako dieťa pred prvým vystúpením. Aj napriek tomu som sa usmial. Určite mi bledé líca zrumeneli.
"Nechybí ti nic? Jako třeba koupel, oblečení nebo jídlo?" Musel jsem se zeptat. I když mi bylo jasné, že zase řekne něco ve smyslu - "Nechci nikoho otravovat."
Byl roztomilý. Ten jeho nevinný pohled, ruměnec ve tváři a nervózní pozdrav.
"Jak se jmenuješ?" Zeptal jsem se z ničeho nic. Protože až teď mi došlo, že vlasně neznám jeho jméno.
"Lucien," povedal som s hanblivým úsmevom. Chcem sa vyfackať…
"A tvoje meno?" opýtal som sa.
"Daren, Jmenuji se Daren. A ještě jednou… Nechybí ti něco?" Další z mých sotva znatelných úsměvů. Náhle jsem zabořil obličej do kožichu koťátka. Bylo tak hebké! A krásně vonělo…
Přistihl jsem se, jak si místo srsti kotěte představuji Lucianovy vlasy. Úsměv se změnil drzý.
Opravdu jsem sobec!
Sledoval som, ako sa mazná s mačiatkom. Keby sa tak maznal so mnou…
Čože? Na čo to myslím. Mimovoľne som sa ťapol po líci.
"Noo… Normálne by som povedal, že nič nepotrebujem, ale stále mám vlhké veci zo včerajšieho dažďa… a.. určite aj smrdím," vravel som a začervenal som sa po vyslovených slovách.
Zvedl jsem pohled. Jeho tváře… Opravdu se červenal! Počkat… on opravdu řekl, že by se potřeboval umýt?
"Mohu ti nabídnout mou skromnou koupelnu a nějaké ty šaty, když nebudeš protestovat."
Neisto som prikývol.
"Ďakujem," povedal som. Nikdy som nepotreboval pomoc iných. Asi práve preto sa cítim tak úboho. Radšej som vzal stratený kamienok na zemi a začal som sa s ním hrať, len aby som mu nemusel pozerať do očí.
Další úsměv.
"V tom případě mne prosím následuj… Luciene…" zašeptal jsem jeho jménno tiše a vztal. Kotě jsem si opět poloil na rameno a ruce zaplnil houslemi a smičcem. Pomalu jsem se vydal ke dveřím. Pokud mou nabídku opravdu přijal půjde za mnou, pokud ne zůstane tam. Otevřel jsem a zmizel v domě.
Vyslovenie môjho mena z jeho pier mi spôsobilo mrazenie na zátylku. Pomaly vstal a šiel k dverám.
Sledoval som jeho miznúci chrbát. Stále som sedel. Napokon som sa lenivo postavil, vzal som tašku s jedlom a rýchlym krokom som ho dobehol na schodoch a šiel som ticho za ním.
Bylo mi vlastně jedno jestli je a nebo není za mnou. Cítil jsem se spokojeně.
Vyšel jsem před dům a na moment se zastavil. Opravdu jen na okamžik. Davy zhoustly. Vydal jsem se ke svému bytu. Není to daleko. Další úsměv… takový hravý.
Jak se asi bude tvářit na to, že chodím do vlastního bytu oknem? Jsem podivín…
Šiel som za ním. Chcel som mu pomôcť s husľami, alebo sláčikom, či mačiatkom. Keďže vyzeral navešaný ako vianočný stromček. Zrejme mu to nevadilo. Pod chvíľou sa usmial. Asi myslel na niečo vtipné. Škoda, že neviem čítať myšlienky…
Nezabralo nám to ani deset minut a stáli jsme před domem. Obešel jsem jej zezadu. Svázal jsem si smičec a housle, abych si jednu ruku uvilnil a začal jsem šplhat po vyčnívajích cihlách. Jelikož jsem již zvyklý šlo mi to rychle a zachvíli jsem zmizel ve svém okně. Vyklonil jsem se. Na tváři mi hrál úsměv.
"Pospěš, nebo ti zavřu před nosem." Poškádlil jsem jej trochu a zmizel ve svém bytě. Šel jsem mu napustit vanu.
Prekvapene som sa zasmial. Ako upírovi mi je ľahko niekam vyliezť. Dal som si tašku medzi zuby a v momente som bol na okne. Zišiel som z neho do izby. Poobzeral som sa tu.
Mal tu štyri police plné kníh. Pousmial som sa podišiel k jednej z nich. Prstami som prechádzal rôzne nádpisy. V živote som tieto knihy nevidel. On určite nevidel tie, ktoré mám v knižnici ja. Otočil som sa a vyšiel z dverí. Poobzeral som sa po chodbe.
"Daren?" ozval som sa. Chcel som vedieť, kde je.
Vykoukl jsem z koupelny. "Anoo?" Usmál jsem se jako to nejnevinější stvoření. Z koupelny závy vyletělo jako střela to kotě. Bylo celé mokré… Podařilo se mu totiž spadnout do vody. Chuděra…
Sledoval som utekajúcu mačku a usmial som sa. Pozrel som na Darena.
"Kam mám dať túto tašku? Je tam... jedlo," nakukol som do nej.
Ukázal jsem na druhý konec chodby. "Jdej jí prosím v kuchyni na stůl.
Zase jsem zalezl do koupelny. Nachystal jsem mýdla a šampóny. Ručníky a… Nechybí tu nic? Zamyslel jsem se. Asi ne. Zakroutil jsem hlavou a zastavil vodu.
"Luciene! Koupelna je nachystaná!" Zakřičel jsem a šel do obýváku zavřít okno. Aby mu nebyla zima, až vyleze.
"Idem!" zakričal som späť. Položil som tašku na stôl a vrátil som sa do kúpeľne. Zatvoril som dvere. Dal som si dole kabát a všetko šatsvo hodil na zem. Potrebuje to vyprať, pomyslel som si… Pomaly som vliezol do príjemne teplej vody a privrel som oči.
Chvíli jsem zůstal u okna. Měl jsem šílené nutkání do té koupenky vtrhnout, ale ani jsem se nehnul. Další drzý úsměv.
Zamířil jsem raději do kuchyně. Zjistit co to donesl za jídlo. Cestou jsem potkal to kotě. Vzal jsem jej opatrně do náruče. Celé se třáslo.
Položil jsem ho v kuchyni na stůl. Svlékl jsem si triko a použil jej jako provizorní ručník. Abych kotě, alespoň trochu vysušil.
Až se mi zdálo dost suché a triko naopak dost mokré, nakoukl jsem do té tašky. Bylo tam všechno možné. Od ovoce až po nádobky s polívkami. Vše jsem uklidil. Tašku schoval. Tričko dal sušit a spolu s kotětem jsem se vydal ke skříni.
Chvíli jsem před ní stál a přemýšlel co Lucienovi půjčit, ale pak jsem došel k závěru, že bude lepší, když si vybere sám.
A tak jsem se vrátil do obýváku a k mé nejmilejší věci z celého bytu. K houslím. Pohodlně jsem se usadil a začal hrát. Tahle melodie jako by postrádala příběh. Byly to čisté pocity. Pocity, které prožívám, když se podívám,… když myslím na Luciena.
Skoro som v tej vani zaspal. Radšej som vzal mydlá, čo mi tu Daren nechal a poriadne som sa nimi ponatieral. Všetky pekne voňali. Zobral som nádobku šampónu a napučil si ho do ruky. Potom som si ju čapol na vlasy a babral som sa s nimi.
Visitor...
Doufám, že ano.
Mám pro vás novinku, Melódia od teď bude vycházet pravidelně, každou neděli večer. :)
A pokud nebude tady, naleznete ji u spoluautorky: ZDE
V tomto díle se Lucien dostane do Derekova bytu. co se tam stane? Třeba se to dozvíte v dílu. (ale možná to tam není... O.o)
:DD
Pozorne som načúval jeho rozhovoru s dievčatkom. Viem, že načúvať sa nemá, ale bol som veľmi zvedavý. Bolo od neho milé, že si to mačiatko vzal k sebe. Je to naozaj dobrý človek.
Potom začal hrať. Tú melódiu som poznal. Spievala mi ju niekedy opatrovateľka. Možno tak chcela podotknúť to, že nemám rodičov. Nemám ozajstný domov. Vtedy som bol dieťa. Nevedel som, o čo jej ide. Ale tie slová si pamätám. Potichučky som si začal hmm-kať tak, aby ma nik nepočul. Potom som spieval aj slová. Stále potichu.
"Domček mali sme zelený, zbúrali ho hyeny. Smiali sa, my nariekali, nesplnené sny pomaly odlietali. Ticho odišli sme, kam ísť už nemáme, preto posledné tóny naše vám zahráme," spieval som si so zatvorenými očami a vychutnával si túto chvíľu.
Pohlédl jsem na šedou oblohu. Střecha… Napadlo mne najednou. Nepřestával jsem hrát. Jen jsem se zvedl a zamířil na střechu.
Je to skvělé místo. Jste ode všech tak daleko a přitom jste jim tak blízko. Navíc díky větru, který tam nahoře bývá, uslyší mé skladby daleko více lidí. Chci aby je slyšeli. Tak rád bych byl, kdyby věděli co znamenají. Kdyby to věděli, tak jako on…
Spieval som si ďalej. Spieval som slová, ktoré sa mi vryli do pamäti v detstve. Dá sa povedať, že som vlastne spal. Ležal som pri kraji strechy a opieral sa o malý výklenok. Oči som mal zatvorené a ďalej som vnímal len slová. Tak som bol zažratý do svojej minulosti a spomienok, že som si nevšimol že nepočujem hudbu. Že zvuk huslí zanikol v budove.
Pomalu jsem stoupal po schodech. Jak jsem se dostával výše, melodie se postupně měnila. Nakonec jsem se zastavil před dveřmi vedoucími na střechu. Nechtěl jsem tuto zvláštní melodii přerušit, ale nějak jsem si otevřít musel. A pak mne to napadlo!
Kousek jsem od dveří poodstoupil a vykopl nohu. Zasekla se na klice. Pomalu jsem je otevřel. Vyšel jsem ven. Rozhlédl jsem se a pak!! Někdo tam ležel!
Vypadl mi smyčec a má skladba ustala. Zůstal jsem na neznámého jen tupě hledět… Není to…??
Niekoho som začul otvoriť dvere a potom tupý náraz niečoho dreveného. Chvíľku mi trvalo, kým som sa spamätal a prudko som sa posadil. To nie! Našiel ma! Znova… Z istej stránky som ho rád znova videl. Vlastne… konečne ho vidím! Potešil som sa a to ma prekvapilo. Pozeral som naňho pohľadom, ako keď malý chlapček urobí niečo zlé a veľkými očkami pozerá sa na svoju nahnevanú mamičku.
T… ty… Bylo to jasné! Ty oči… Nikdo jiný nemá fialové oči. Nejprve jsem byl trochu zmatený, ale nakonec jsem se usmál.
"Rád tě opět vidím…" řekl jsem, zvedl smyčec a došel až k němu. Kousek před ním jsem se posadil. Koťátko se unaveně protáhlo. S lehkým úsměvem jsem si jej vzal do náruče a začal jej hladit. Ono mi to oplatilo tichým předením. můj pohled se vrátil k upírovi.
Sledoval som ho, ako hladí mačiatko. Bol to krásny pohľad. Usmial som sa. Nevedel som, čo mu mám povedať. Potom sa mi pozrel do očí.
"Ahoj," vytisol som zo seba. Zistil som, že mám pred ním trému. ako dieťa pred prvým vystúpením. Aj napriek tomu som sa usmial. Určite mi bledé líca zrumeneli.
"Nechybí ti nic? Jako třeba koupel, oblečení nebo jídlo?" Musel jsem se zeptat. I když mi bylo jasné, že zase řekne něco ve smyslu - "Nechci nikoho otravovat."
Byl roztomilý. Ten jeho nevinný pohled, ruměnec ve tváři a nervózní pozdrav.
"Jak se jmenuješ?" Zeptal jsem se z ničeho nic. Protože až teď mi došlo, že vlasně neznám jeho jméno.
"Lucien," povedal som s hanblivým úsmevom. Chcem sa vyfackať…
"A tvoje meno?" opýtal som sa.
"Daren, Jmenuji se Daren. A ještě jednou… Nechybí ti něco?" Další z mých sotva znatelných úsměvů. Náhle jsem zabořil obličej do kožichu koťátka. Bylo tak hebké! A krásně vonělo…
Přistihl jsem se, jak si místo srsti kotěte představuji Lucianovy vlasy. Úsměv se změnil drzý.
Opravdu jsem sobec!
Sledoval som, ako sa mazná s mačiatkom. Keby sa tak maznal so mnou…
Čože? Na čo to myslím. Mimovoľne som sa ťapol po líci.
"Noo… Normálne by som povedal, že nič nepotrebujem, ale stále mám vlhké veci zo včerajšieho dažďa… a.. určite aj smrdím," vravel som a začervenal som sa po vyslovených slovách.
Zvedl jsem pohled. Jeho tváře… Opravdu se červenal! Počkat… on opravdu řekl, že by se potřeboval umýt?
"Mohu ti nabídnout mou skromnou koupelnu a nějaké ty šaty, když nebudeš protestovat."
Neisto som prikývol.
"Ďakujem," povedal som. Nikdy som nepotreboval pomoc iných. Asi práve preto sa cítim tak úboho. Radšej som vzal stratený kamienok na zemi a začal som sa s ním hrať, len aby som mu nemusel pozerať do očí.
Další úsměv.
"V tom případě mne prosím následuj… Luciene…" zašeptal jsem jeho jménno tiše a vztal. Kotě jsem si opět poloil na rameno a ruce zaplnil houslemi a smičcem. Pomalu jsem se vydal ke dveřím. Pokud mou nabídku opravdu přijal půjde za mnou, pokud ne zůstane tam. Otevřel jsem a zmizel v domě.
Vyslovenie môjho mena z jeho pier mi spôsobilo mrazenie na zátylku. Pomaly vstal a šiel k dverám.
Sledoval som jeho miznúci chrbát. Stále som sedel. Napokon som sa lenivo postavil, vzal som tašku s jedlom a rýchlym krokom som ho dobehol na schodoch a šiel som ticho za ním.
Bylo mi vlastně jedno jestli je a nebo není za mnou. Cítil jsem se spokojeně.
Vyšel jsem před dům a na moment se zastavil. Opravdu jen na okamžik. Davy zhoustly. Vydal jsem se ke svému bytu. Není to daleko. Další úsměv… takový hravý.
Jak se asi bude tvářit na to, že chodím do vlastního bytu oknem? Jsem podivín…
Šiel som za ním. Chcel som mu pomôcť s husľami, alebo sláčikom, či mačiatkom. Keďže vyzeral navešaný ako vianočný stromček. Zrejme mu to nevadilo. Pod chvíľou sa usmial. Asi myslel na niečo vtipné. Škoda, že neviem čítať myšlienky…
Nezabralo nám to ani deset minut a stáli jsme před domem. Obešel jsem jej zezadu. Svázal jsem si smičec a housle, abych si jednu ruku uvilnil a začal jsem šplhat po vyčnívajích cihlách. Jelikož jsem již zvyklý šlo mi to rychle a zachvíli jsem zmizel ve svém okně. Vyklonil jsem se. Na tváři mi hrál úsměv.
"Pospěš, nebo ti zavřu před nosem." Poškádlil jsem jej trochu a zmizel ve svém bytě. Šel jsem mu napustit vanu.
Prekvapene som sa zasmial. Ako upírovi mi je ľahko niekam vyliezť. Dal som si tašku medzi zuby a v momente som bol na okne. Zišiel som z neho do izby. Poobzeral som sa tu.
Mal tu štyri police plné kníh. Pousmial som sa podišiel k jednej z nich. Prstami som prechádzal rôzne nádpisy. V živote som tieto knihy nevidel. On určite nevidel tie, ktoré mám v knižnici ja. Otočil som sa a vyšiel z dverí. Poobzeral som sa po chodbe.
"Daren?" ozval som sa. Chcel som vedieť, kde je.
Vykoukl jsem z koupelny. "Anoo?" Usmál jsem se jako to nejnevinější stvoření. Z koupelny závy vyletělo jako střela to kotě. Bylo celé mokré… Podařilo se mu totiž spadnout do vody. Chuděra…
Sledoval som utekajúcu mačku a usmial som sa. Pozrel som na Darena.
"Kam mám dať túto tašku? Je tam... jedlo," nakukol som do nej.
Ukázal jsem na druhý konec chodby. "Jdej jí prosím v kuchyni na stůl.
Zase jsem zalezl do koupelny. Nachystal jsem mýdla a šampóny. Ručníky a… Nechybí tu nic? Zamyslel jsem se. Asi ne. Zakroutil jsem hlavou a zastavil vodu.
"Luciene! Koupelna je nachystaná!" Zakřičel jsem a šel do obýváku zavřít okno. Aby mu nebyla zima, až vyleze.
"Idem!" zakričal som späť. Položil som tašku na stôl a vrátil som sa do kúpeľne. Zatvoril som dvere. Dal som si dole kabát a všetko šatsvo hodil na zem. Potrebuje to vyprať, pomyslel som si… Pomaly som vliezol do príjemne teplej vody a privrel som oči.
Chvíli jsem zůstal u okna. Měl jsem šílené nutkání do té koupenky vtrhnout, ale ani jsem se nehnul. Další drzý úsměv.
Zamířil jsem raději do kuchyně. Zjistit co to donesl za jídlo. Cestou jsem potkal to kotě. Vzal jsem jej opatrně do náruče. Celé se třáslo.
Položil jsem ho v kuchyni na stůl. Svlékl jsem si triko a použil jej jako provizorní ručník. Abych kotě, alespoň trochu vysušil.
Až se mi zdálo dost suché a triko naopak dost mokré, nakoukl jsem do té tašky. Bylo tam všechno možné. Od ovoce až po nádobky s polívkami. Vše jsem uklidil. Tašku schoval. Tričko dal sušit a spolu s kotětem jsem se vydal ke skříni.
Chvíli jsem před ní stál a přemýšlel co Lucienovi půjčit, ale pak jsem došel k závěru, že bude lepší, když si vybere sám.
A tak jsem se vrátil do obýváku a k mé nejmilejší věci z celého bytu. K houslím. Pohodlně jsem se usadil a začal hrát. Tahle melodie jako by postrádala příběh. Byly to čisté pocity. Pocity, které prožívám, když se podívám,… když myslím na Luciena.
Skoro som v tej vani zaspal. Radšej som vzal mydlá, čo mi tu Daren nechal a poriadne som sa nimi ponatieral. Všetky pekne voňali. Zobral som nádobku šampónu a napučil si ho do ruky. Potom som si ju čapol na vlasy a babral som sa s nimi.
Žádné komentáře:
Okomentovat