čtvrtek 24. října 2013

Melódia našich duší 4/?

*Oslovení*

Chuť neobyčejné krve...
Mnohé z vás dnes opravdu potěším! Ano, je tady další díl spolu autorské povídky! :3

Co k dílku dodat... Je boží! Heh, dobře... samochvála smrdí. Ale když já tu povídku vážně miluji! Velmi mě baví ji psát. (I když se občas trochu zasekne.)
A jsem moooc ráda, že jí někdo čte. :)

Takže spoluautorka ZDE!

Příjemné čtení přeje Neko & Majka. ;)


Pozrel som na jeho zápästie. Privrel som oči a jemne som po ňom prešiel jazykom. Tá chuť bola neskutočná. Nikdy som nechutnal takúto krv. Ani sa mi o nej nesnívalo. Pootvoril som pery. Biele zúbky sa mi predĺžili a jemne som ich vtlačil do jeho pokožky. Krv začala prúdiť a ja som sa jej nemohol nabažiť. Nemohol som odolať. Jeho krv bola tak výnimočná, ako on sám. Musel som dať pozor. Mohol som len ochutnať. Nie nasýtiť sa. Vedel som, že ho to nebolí, ale prežíva pekný pocit. Vždy je to tak. Obeť a upír. Nie, nie. Ja som jeho obeť. Viem to.

Tesáky som vytiahol a ranu mu oblizol. V momente prestala krvácať. Zahojí sa rýchlo. Do dvadsiatich minút. Jazykom som si prešiel po perách a vychutnal si posledné kvapky. Ruku som mu však držal stále. Nemohol som ju pustiť. Nechcel som.

Další z mých úsměvů. Očividně mu chutnala. Alespoň tak vypadal. To jak si ji vychutnával. Pozoroval jsem ho. Co dělá, jak to dělá. Byl to skutečný upír. A ochutnal mojí krev… Nikdy by mi to nikdo nevěřil. Ale stal tu předemnou! A svíral mou ruku. A jeho oči…
"Chceš víc?" Zeptal jsem se tiše. Nemohl jsem odolat. Ten jeho pohled. To jeho chování. Byl tak bezbranný. A další o něco chladnější úsměv…
Nějak jsme si prohodili role, nemyslíš?

Po jeho slovách mi v bruchu začali tancovať motýľe. Viem, že je to dievčenská fráza, ale… Bolo to tak. Pozrel som mu do očí. Myslel som si, že sa ma bude báť, ako všetci doteraz. Tušil som, a pevne dúfal, že sa mu to páčilo. Potvrdila mi to jeho otázka. Pýtal sa, či ešte chcem!

Oblizol som si pery. Chcel som jeho krk. Bál som sa však, že mu ublížim.
"Nebojíš sa, že vypijem priveľa?" opýtal som sa bojazlivo, ale s túžbou.
Pozeral som mu do očí. Zelená. Krásne zelená.
Jeho starost o mne byla až roztomilá. "Nemyslím si, že mi schopný skutečně ublížit. Netož mne zabít tím, že by jsi mne vypil." Další úsměv, teď už skoro arogantní.
Dvěmi prsty jsem si pohladil krční tepnu. "Jsi hladový, tak proč váháš? Proč, když ti sám nabízím?" Byla to zbytečná otázka. Však někde uvnitř jsem věděl, že měla být vyslovena.

Posadil jsem se na jeden náhrobní kámen a lehce naklonil hlavu na stranu, přičemž jsem pohledem tomu jeho neuhnul ani o kousek. Jeho oči mne doslova hypnotyzovaly.

Zo začiatku ma jeho tón zarazil. Keď si sadol, nemal som dôvod váhať.
Chytil som ho za ramená. Posledný pohľad do jeho očí. Nebránil sa. Nechcel sa brániť. Znova som sa zahryzol. Nemal som dôvod nepiť. Užíval som si ho plnými dúškami, preto som sa rozhodol a obkročmo som si naňho sadol. Pohltila ma sila jeho krvi. Čím viac som jej mal, tým viac som ju chcel.

Mírně jsem pootevřel ústa. Najednou mi pochyběl kyslík. Nikdo, kdo to nezažil, si ani vzdáleně neumí představit, jaký to je pocit, když vám upír pije krev. Bohužel to ani jede správně popsat. I když… možná to přeci jen nějaká slova, alespoň vzdáleně vystihnou - Je to dokonalé!
Nechal bych ho pít věčně dokud bych nezemřel, ale věděl jsem, že když mi začne být zle musím to utnout. Tak dobře jsem to věděl a tak moc jsem si přál, abych to nikdy nemusel udělat...

Niečo som matne zacítil. Možno to boli jeho pochybnosti. Chcel som ho nejako upokojiť. Ja mu predsa neublížim. Preto som ho jednou rukou pohladil po chrbte a druhá ostala na jeho krku, po ktorom som občas jemne prešiel palcami.

Ukidňoval mne. Asi je na mně moc poznat, co si myslím. Ještě trochu jsem se uvolnil, ale úplně jsem vypustit nemohl. Musel jsem zůstat při smyslech. Chtěl jsem ho nějak přesvěčit, že nedělá nic špatného. Ale jak? Chvíli jsem nad tím uvažoval, ale nic mne nenapadlo. Jak se odvděčit upírovi lépe, nežli krví? Jak se odvděčit múzám lépe, nežli li hudbou? Dvě podobné otázky a obě nemají odpověď… A nebo ano? Pak bych si přál ji zjistit.

Nevedel som, ako sa cíti. Či ho niekde netlačím, alebo niečo. Zrazu som zacítil dôverne známi pocit. Už nepotrebujem viac krvi. Som sýty.
Pomaly som sa odtiahol: "Ako sa ti môžem odvďačiť?" zašepkal som perami namoknutými krvou.

Bez váhání jsem udělal co mi přišlo na mysl. Oběma rukama jsem jej objal a přitál si blíže k tělu. "Stačí mi, když to dnes nebude naposley, co tě uvidím." Zašeptal jsem stejně tiše. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno. Byl jsem zcela klidný. Je to zajímavý pocit, vědět že obímám skutečného upíra. Ten pocit, kdy víte, že vás může zabít bez mrknutí oka a on to stejně neudělá… Kouzlo? Nikoli. Magie zde nehraje roli, tohle je úděl těch, kterí šem nepatří…

Zaujímavé. Zistil som, že od neho odísť ani nechcem. Je mi s ním dobre. Chod vlastných myšlienok ma zarazil. Objal ma.

Uvedomil som si, že ja vlastne cítim. Aj keď som teraz vystrašený a zmetený, aj tak cítim. Natoľko ma to prekvapilo, že som prestal dýchať.
Po celé tie roky som nevnímal žiadne emócie. A zrazu som… vystrašený? Tak sa tomu vraví? A ako sa nazýva tá chvíľa, keď hrajem?

Napadlo ma toľko otázok, že som načisto zabudol na strach. Premkla ma.. zvedavosť! To je to správne slovo.

Pozrel som na toho muža, čo si opieral svoju hlavu o moje rameno. Odrazu som pocítil teplo. Bolo to príjemné teplo. Pozrel som na oblohu. Už veľmi nepršalo, len trocha pokropkávalo.

Ako mu splniť prianie? Uvažoval som… Mám mu povedať o tom, ako sa stalo, že som tu? A veril by mi snáď? Mám ostať v tomto svete? A čo tu budem robiť? Nemám kam ísť. Mám mu to povedať? Bál som sa. Bál som sa mu povedať. Preto som bol ticho a privrel som oči. Oprel som si oňho hlavu a zrazu som sa cítil tak unavený z celého dňa, že som skoro už nevnímal.

Vyzařoval z něj stejný klid jako ze mne. Nejspíš… Pokud tak klidný, jak se zdál, nebyl, mohu říci, že je skvělým hercem. Lépe by znělo, kdybych řekl, že byl uvolněný. A asi také unavený. Nedivím se. Být upírem v tomto podivném světě musí být vyčerpávající.
Tento okamžik byl kouzelný. Bohužel jsem věděl, že brzy dorazí parta. Náhle jsem si uvědomil, že si přeji, aby nepišli, nebo se zdrželi jak jen to půjde. Jsem sobecký!
Sevřel jsem jej o něco pevněji. Možná jsem se bál, že mi uteče. Proč? Ani sám nevím. Byl tu jen ten mírně znepokojivý pocit, že se zvedene a řekne mi - Už musím jít…

Nechcelo sa mi odísť. Kvôli tomu, že naozaj nemám kde ísť a druhý dôvod bol, že sa na ňom naozaj dobre…. zaspávalo! Rýchlo som sa mykol, aby som nezaspal. Zaklipkal som očami. Znova sa mi zatvárali. Pretrel som si oči rukou a zívol som si. Prišlo mi to smiešne. Na perách som stále cítil jeho krv.

"Nemám kde ísť," povedal som a samého ma to zarazilo. Akoby som ho úboho žiadal. Pokrútil som hlavou. Ja už si niečo nájdem. Pozrel som naňho a čakal až ma pustí.

To co řekl, mne mírně zaskočilo. Poté jsem ucítil jeho pohled. Chtěl odejít. Cítil jsem to! Nedovolím mu odejít!! Dapší trpký úsměv.

"Mohl bych tě vzít ke mě. Mám volný pokoj.." řekl jsem tiše. Bylo mi najednou tak úzko. Jeho odpověď mi byla jasná - Díky, ale já se o sebe postarám. Neco si najdu…

Prostě ho odejít nenechám!!! Nemůžu! Ne… to bych byl horší než lidé. To nedopustím!
Pomalu jsem povolil své sevření. Nakonec mi ruce padly podél těla. Zvedl jsem svou hlavu a podíval se mu do tváře. V té mé se zračil smutek.

"Nechcem nikoho otravovať. Už vôbec nie teba," povedal som ticho. Bol smutný. Veľmi smutný. Zistil som, že ani ja nie som najveselší. Chcel som mu zlepšiť náladu. Nezbedne som sa usmial.
"Teraz pôjdem preč. Ale,... budem ťa sledovať na každom kroku," šeptal som.
Prišiel mi to ako dobrý nápad. Spoznám jeho najobľúbenejšie miesta, budem ho počuť hrať, a v noci budem sledovať jeho spánok. Usmial som sa a pozrel mu do očí. Neohrabane som mu rukami nadvihol kútiky úst do úsmevu. Nesmie byť smutný. Pozrel som mu do zelených očí a zbadal som v nich odraz tých svojich, fialových.
"Ešte sa uvidíme," povedal som a pomaly vstal na odchod.

Pokusil se mi na tváři vyloudit úsměv. Bez úspěchu. Jakmile se jeho ruce vzdálily od mých úst opět jsem měl ten smutný výraz.
Nic jsem neříkal. Ani jsem se nepohnul. Jen jsem ho sledoval. Tiše jsem sledoval jak odchází. Ten chlad, který jsem pocítit, jakmile se zvednul byl hrozný. Chtělo se m křičet. Ale neudělal jsem nic.
Přes to, že mi slíbil, že jej ještě uvidím… přes to jsem byl neuvěřitelně smutný… Nechci… Ale proč? Proč jsem se na něm stal tak závislým? Vždyť… vždyť ho ani neznám! po tváři mi stekla jedna zbloudilá slza. Obsahovala veškerý můj smutek.
Prosím… ať déšť nikdy neustává! Ale vše má svůj konec. Proto doufám, že tento konec je ještě příliš vzdálený, nám oběma…

1 komentář:

  1. Takže..měla bych to okomentovat. A já nevím jak, protože neumím vyjádřit svůj obdiv nad něčím tak úžasným, jako je tento příběh.
    Je to..prostě krásný! Naprosto wawii-věc. Neskutečně se mi to líbí, obě máte dokonalý styl psaní a téma je taktéž skvělé. Nenacházím opravdu nic, co bych zkritizovala a ačkoli si říkám, že je kritika důležitá..prostě nemám co kritizovat.
    Těším se na další kapitolu a kdybych nebyla tolik líná, tak bych snad za tohle Neko ten obrázek i nakreslila :D //Jenže líná bohužel jsem a navíc kreslit neumím.//
    Nevím, co bych dál napsala, tak snad jen..děkuji, že píšete ^^

    OdpovědětVymazat