neděle 20. října 2013

Existují? A jací opravdu jsou?

*Oslovení*

Andělé existují, jen nejsou takoví, jaké bychom je očekávali...
Andělé, jedno zajímavé téma, kolem kterého se vedou zajímavé dohady. Zvláště pak, když se sejde věřící a ateista.

Já jsem takový poloviční ateista. Ale to je nedůležité!

Já v anděly věřím, ale nezastávám teorie, že jsou to "dokonalé bytosti, tvořené světlem a láskou. Pověřené šířit dobro, lásku a víru". To je podle mě pravda možná tak z jedné čtvrtiny. Protože jak by s něčím tak "dokonalým" mohli lidé, "ti nečistí", promlouvat? To mi prostě nejde na mozek.
Takže jsem zastánce jiných (podle některých "zvrácených") teorií.

Ale tomu jsem tento článek věnovat nechtěla! Tomu se budu věnovat, až při představování Trouby.

Tento článek jsem chtěl věnovat Troubově povídce. Její název je - Anděl.
Byla napsána pro mou Absolventskou práci. Kterou jsem psala minulý rok. Popravdě, povídka a úvaha byly asi nejlepší její části. Ale to už zase odbíhám od tématu!

Tak... přeji příjemné čtení. :)

Upozornění: Vše je z naší fantazie a neřídí se to moc skutečnými zákony a zákony pravděpodobnosti. Doufám, že vám to nebude nijak zvlášť vadit.

Anděl

Už jako malý to Yuu neměl zrovna jednoduché, děti se mu smály, otec jej bil. I přesto měl rodiče rád, byl hodný a kamarádský. Když slavil své deváté narozeniny, jeho matka zemřela na infarkt. Od té doby se bál být sám a omdléval při pohledu na krev. Jeho otec velmi těžce snášel smrt své milované ženy. Vyvrcholilo to tím, že malého Yuu(a) nutil nosit dívčí šaty, dlouhé vlasy, make-up a jiné tomu podobné věci. Také s ním musel spávat v jedné posteli a nesměl odporovat. Za každý pokus o odpor byl velmi surově bit. Naštěstí pro Yuu(a) to vše musel trpět jen doma, tedy alespoň do konce základní školy.


Ten rok Yuu slavil patnáct. V den jeho narozenin se stalo něco, co jej a jeho život zcela změnilo. Jeho otec ho znásilnil. Yuu tím byl šokován a znechucen. Byl na pokraji zhroucení. Neváhal a svého otce udal. Nechtěl s ním mít nic společného. Soud otce odsoudil na pět let do vězení a náš Yuu putoval do dětského domova. Necítil se tam moc dobře, děti se s ním nekamarádily a smály se mu. Bylo to nejspíš proto, že byl cizinec a navíc měl jemné téměř holčičí rysy. Yuu však na sobě nedal nic znát, vše dál tiše trpěl. I když to uvnitř něj vřelo. Bylo mu smutno a zároveň měl zlost. Navenek se však zdál jako milý a hodný chlapec, který se snaží hlavně nikomu nedělat problémy. Jednou se uvnitř něj rozhořela jiskřička naděje. Bylo to v den, kdy do dětského domova přišel nový kluk. Tehdy Yuu prožíval velké zvraty, jeho domnělí přátelé se k němu otočili zády, navíc si jej ani jeden z případných nových rodičů, kteří si přicházeli vybrat, ani nevšiml. A vychovatelky, pokud mohly, se od něj držely co nejdál. Avšak teď, teď tu byl "TEN NOVÝ", ta malá jiskřička naděje…


"Ahoj já jsem Nikolas," pozdravil mne kdosi. Automaticky jsem se otočil. Stál tam ten nový kluk. Zaujatě jsem si ho prohlížel. Byl o dost menší než já. Měl krátké černé vlasy a milý úsměv. Jeho zelené oči jakoby zářily. Ale něco na něm bylo špatně. A já nemohl, přijít na to, co to je.
"Ahoj, já jsem Yuu," představil jsem se a zdvořile mu nabídl ruku. Nepřijal ji, místo toho se na mě široce usmál.
"Kolik ti je? Co rád děláš? A…"
"Proč se se mnou bavíš?" Skočil jsem mu pohotově do řeči.
"Co? No, protože se mi jevíš jako sympaťák."
To jak se vyjadřoval, bylo zvláštní, takové jiné, jakoby kouzelné.
"Mě je šestnáct a tobě?"
"Mě bude za tři měsíce osmnáct. Takže jsem tu jen na chvíli. Díky Bohu."
"Ty se máš," povzdechl jsem si a vrátil se k pozorování toho nic za oknem.
Opřel se o parapet vedle mě, avšak zády k oknu. "To možná jo, ale jak se to vezme. Vůbec netuším, co budu dělat, jakmile se odtud dostanu."
"To je zvláštní… Mluvíš jako bys tu byl od narození."
"Taky to tak je. Jsem v děcáku od narození. Sem mě jen přeložili.
Jednou mi řekli: Musíš jít někam, kde je míň dětí. A tak jsem se dostal sem." Opět se usmál. Jeho pozitivní nálada mě udivovala.
"Aha… Tak to pak chápu. Já,… já bych věděl co dělat."
Podíval se na mě. "A co bys dělal?"
"Nejprve bych si sehnal brigádu a hledal podnájem. Pak bych se chtěl vrátit ke studiu. A nakonec, až bych si dost našetřil a až bych dostudoval, odjel bych zpět do Japonska."
"Ty jsi z Japonska?"
Jen jsem kývl. Narodil jsem se v Japonsku. Dva roky po mám narození se rodiče rozhodli odstěhovat sem.
"Japonsko,…" zašeptal jako by to mělo být nějaké kouzelné slůvko. Ještě chvíli vedle mě jen tak stál, pak si jej ale zavolala vychovatelka a on musel odejít. Opět jsem zůstal sám. Sám s obrazem jeho obličeje v hlavě. Myslím, že i kdybych chtěl, tak bych se toho obrazu nezbavil. Na to byl až příliš hluboko v mé mysli. 

Ani nevím, jak mi čas proklouzl mezi prsty a už byl čas večeře.
Jako vždy jsem si sedl k osamocené židli u stolu v koutě. Celkem tady bylo stolů šest. A já jako jediný měl stůl sám pro sebe. Tedy měl jsem mít…
"Ahoj Yuu, smím si přisednout?" Ozval se za mnou, mě již známý hlas.
"Jistě Nikolasi," řekl jsem stroze a dál pomalu jedl.
Tiše si přisedl a taky začal jíst, avšak mlčením dlouho nevydrželo.
"Hele Yuu, proč jsi tady sám?"
"Protože tu nikdo jiný se mnou být nechce."
"A můžu tu s tebou být odteď já?" Ta otázka přišla jako z čistého nebe. Nečekal jsem ji. Tak mě zaskočila, až jsem se rozkašlal.
"Jsi v pořádku?" Ptal se hned starostlivě.
Jakmile jsem se mohl opět nadechnout, odpověděl jsem: "Jo, jsem v pohodě. Ty, ty bys tu se mnou chtěl být?"
"Ano chtěl."
Jen jsem se nad jeho reakcí pousmál. Náhle zahřmělo a okenní tabulky se otřásly. Nikolas sebou prudce trhl.
"Děje se něco?"
"Já, já se bojím bouřek," přiznal.
"Neboj se, není čeho. Bouřka je kouzelná. Navíc, tady jsi v bezpečí."
Nic neříkal. Jemně se třásl a zář z jeho očí zmizela. Zvedl jsem se, obešel stůl a vzal jsem ho za ruku. "Pojď!" Neznatelně kývl a zvedl se. Vychovatelky náš odchod ignorovaly. Dělají, že neexistuji. A mně to nevadí. Tedy ne natolik, abych se pokaždé zhroutil. Vedl jsem jej všemožnými chodbami až do mého zapadlého pokoje. Jako jeden z mála mám pokoj s francouzskými okny.
"Podívej," řekl jsem a posadil ho na zem. Vzal jsem svou deku a dal mu ji přes ramena. Nakonec jsem usedl vedle něj.
"Vidíš," ukázal jsem na blesk, jenž se objevil v dálce. Už jsme tam seděli půl hodiny. Bouřky mě vždy fascinovaly. Nikolas se již netřásl. Ale teď už mi ani neodpověděl. Pohlédl jsem na něj a zjistil, že mi usnul na rameni. Prohrábl jsem mu vlasy. Byly jemné a krásně voněly. Nechtěl jsem ho budit a tak jsem zůstal sedět na místě, pozorujíc vzdalující se bouřková mračna. Nakonec jsem nejspíš také usnul. Neboť když jsem opět otevřel oči, nesnesitelně mně bolely záda, a aby toho nebylo málo, ležel jsem v jakési podivuhodné pozici na… Panebože!
Jakmile jsem si uvědomil, na čem ležím a prudce jsem se zvedl. Přičemž jsem nechtěně praštil Nikolase do nosu. Jen tiše zaúpěl bolestí.
"Promiň, já usnul a…" zrudl jsem jako rak, neschopný dalšího slova.
Jen se usmál. "To nic~ " Poté se mezi námi rozhostilo nepříjemné ticho. Co nejrychleji jsem se od něj odtáhl a zvedl se. Postavil jsem se k oknu a hleděl do dáli. Nikolas se po chvíli také zvedl a co nejtišeji odešel.
"Ach Nikolasi, co je to za pocit tam uvnitř? Proč se s tebou cítím tak…nespoutaný, jakoby všeho schopný?" povzdechl jsem si nahlas.
Náhle se rozletěly dveře. "Yuu je gay! Všichni utíkejte!" Rozlehlo se chodbou a já zahlédl jen rudou hlavu. Očividně mě za dveřmi někdo odposlouchával. Jo teď už opravdu nevím, jak tady ty zbývající roky přežiju. Ještě chvíli jsem tam jen tak stál a pak se vydal na snídani. Čekal jsem, že u stolu uvidím Nikolase, ale nebyl tam. Když jsem si nesl jídlo ke stolu, kdosi mi podkopl nohy a já obsah svého talíře vylil přímo na…
"Nikolasi," vydechl jsem. Tváře mi hořely studem. Náhle jsem se chtěl propadnout. Stál přede mnou celý mokrý. A to jen mojí chybou.
"Promiň… já, pak ti to vyperu." Špitl jsem a utekl. Nedokázal jsem tam zůstat už ani chvíli. Všichni se smáli. Navíc, jsem si stoprocentně jistý, že už TU novinu slyšel. Žádná novinka tady nezůstane dlouho utajená. Doběhl jsem ke dveřím pokoje. Byly natřené narůžovo a skvěl se na nich nápis BUZNA.
"Idioti!" Zařval jsem bezmocně a udeřil pěstí do dveří. Nejraději bych jim, všem dal přes hubu. Zalezl jsem dovnitř. Celý můj skromný šatník byl pryč. Zůstaly tu jen dívčí šaty, které jsem měl na sobě, když jsem sem přišel. Sedl jsem si k oknu a začal vzpomínat. Nebyly to vzpomínky nijak pěkné, ale byly na dobu, kdy matka ještě žila. Ani jsem si nevšiml, že mi po tvářích stékají slzy. Také jsem nepostřehl to, že se otevřely dveře. Trhl jsem sebou, až kdosi promluvil.
"Co se děje?" Podíval jsem se za hlasem, ale nikoho jsem neviděl. Dveře avšak byly dokořán.
"Nic mi není, jdi pryč!" Řekl jsem utírajíc si slzy.
"Já jen, že jsi tak rychle utekl~ " Tahle věta mě zarazila. Potichu jsem vstal a došel ke dveřím. Vykoukl jsem z nich. Na chodbě vedle těch dveří seděl Nikolas.
"Proč jsi tady?" Dostal jsem ze sebe asi po pěti minutách tichého zírání. Zvedl hlavu a podíval se přímo na mě.
"Lekl jsem se, že se ti něco stalo, když jsi tak rychle utekl."
"Aha,… nic mi není, můžeš jít…" Zašeptal jsem a šel zpět k oknu. Ani jsem si nevšiml, že místo aby odešel, následoval mě do pokoje.
"Hmm... To jsou pěkné šaty," broukl tiše za mnou.
"Jsou moje." Dál jsem hleděl na nebe.
"Viděl jsem dveře a slyšel jsem řeči, ale zajímalo by mě, co je na tom pravdy."
"Asi už to tak bude…"
"Opravdu?"
Otočil jsem se na něj. "Co myslíš?" S touto otázkou na rtech jsem k němu došel a jemně jej políbil. Čekal bych, že mi vrazí nebo se odtáhne a s nadávkami uteče, ale nic z toho neudělal. Nereagoval prostě nijak. Jakmile jsem se odtáhl, prohodil jakoby nic.
"Jak to tak vypadá, už to tak skutečně bude." Zůstal jsem na něj hledět jako opařený. To mu to vážně nevadí? Jen se usmál. To mě úplně dorazilo.
"Jestli si tu ze mě jenom utahuješ, vypadni!" Zařval jsem na něj vztekle a on se sebral a odešel. Jak jsem mohl čekat, jen si ze mě utahoval. Lehl jsem si na postel a hleděl do stropu, neměl jsem sílu brečet. Navíc by to bylo zbytečné. Věřil jsem, že jsem konečně našel někoho, kdo mě pochopí. A místo toho jsem opět naletěl blbému vtipu. Náhle mi oknem proletěl kámen velký jako moje pěst. Zvedl jsem ho. Byl na něm připevněný vzkaz.
"Chcípni! My tu buzny nechceme!" Po tváři se mi skutálela jedna jediná osamocená slza. Vyběhl jsem ven. Cestou jsem se stavil v hudební místnosti, vzal jsem kytaru a mířil dál, na zahradu. Tam jsem si sedl pod starý dub a začal tiše hrát.

Hrál už jsem asi hodinu, když jsem zaslechl tiché zapraskání. Ohlédl jsem se, stáli tam dva místní rváči. V rukou měli moje šaty, basebolku a kameru. Ani jedno se mi nelíbilo. Chtěl jsem se zvednout, ale jeden mě chytil za rameno a opět mě posadil.
"Nikam, hošku. Jen se trochu pobavíme. Když budeš hodný, nebude to ani moc bolet." Jedovatě se usmál. Strachy jsem se otřásl. Najednou ke mně přišli dva jeho kumpáni, popadli mně a vyzvedli do vzduchu. "Vedoucí" té skupiny odněkud vytáhl nůž a začal rozřezávat mé oblečení. Začal jsem se cukat, a tak nůž několikrát projel nejen mými šaty, ale i kůží. Když už byl hotov, doslova mě nasoukal do těch dívčích šatů. Snažil jsem se bránit, ale nejsem moc silný a oni oproti mně jsou, jako kočka oproti motýlovi. Když jsem byl v šatech, samolibě se usmál. Z ničeho nic se přisál na mé rty. A rukou zamířil do míst, kde rozhodně neměla co dělat. Začal jsem křičet. Také jsem se snažil utéct, ale vše bylo marné...

Když odcházeli, ležel jsem s kytarou před dubem. V šatičkách a kaluži krve.
Bolela mě zadnice tak nesnesitelně, že při každém pohybu jsem si připadal jako ve středověkých mučidlech. Z posledních sil jsem zašeptal:
"Nikolasi… pomoz mi." a následně jsem usnul.

Když jsem znovu otevřel oči, uviděl jsem zcela neznámý pokoj. Měl jsem na sobě normální oblečení a navíc bolest zadní části mého těla byla mírnější. Co nejopatrněji jsem se posadil, abych se mol rozhlédnout po pokoji. Avšak nebyl mi nijak povědomý. Náhle se otevřely dveře.
"Jsem rád, že už jsi v pořádku. Hrozně jsem se lekl, když jsem tě tam uviděl."
Jen jsem tupě zíral. Ve dveřích stál Nikolas. Ale, neodešel předtím? Nevím… Ale teď je tady a… strachuje se o mě.
"Nikolasi" Zachroptěl jsem. Měl jsem hrozně vyprahlé hrdlo z toho, jak jsem předtím křičel. Došel až ke mně, přisedl si a pohladil mě ve vlasech.
"Všechno je v pořádku, už ti nikdo neublíží." Zašeptal něžně. Usmál jsem se a objal jej.


A tak jsem našel svého anděla. Časem jsem zjistil, že Nikolas je také gay. Ani nevíte, jak mě to potěšilo. Pomohl mi zdolat všechny mé problémy a já se snažil mu to oplácet. Nikdy nechtěl nic víc než jediný polibek. Mám ho velmi rád. A vždycky budu. Je jen a jen můj a nikomu ho nedám.

1 komentář:

  1. Veľmi sa mi to páči. Už som to raz čítala na starom blogu. :)
    Zaujímalo by ma, ako to ohodnotili na absolventských :)

    OdpovědětVymazat