*Oslovení*
Jak to všechno začalo...
A je tady první díl!! Máte radost? Jo? Tak to je bezva! Protože my dvě taky. :3 Nás to psát hrozně moc baví, takže doufáme, že vás to bude bavit číst. :)
Poznámka: Aby jste z toho nebyli zmatení. Lucienovy části píše Majka, proto jsou slovensky. Mou postavou je Daren, tudíž jeho části jsou česky. ;)
Takže... příjemné čtení přejí obě autorky: Neko & Majka
Dlhé, bledé prsty mi tancujú po klávesoch veľkého, čierneho klavíra. Nepozerám na ne. Je to zbytočné. Oči mám zatvorené. Spievam prstami. Je to stará a známa melódia. Nepotrebuje text, ako zvyčajné piesne. Skladba vyjadruje všetko sama od seba. Text je len nadbytok. Text je vec, ktorá kazí to hlavné. Kazí príbeh, ktorý rozpráva samotná melódia.
Aj ja mám príbeh. Tiež ho niečo pokazilo. Nie, nebol to text. Boli to ľudia. Čo ich k tomu viedlo? Láska? Nenávisť? Strach? Je mi to jedno, pretože spolu s tým dňom som prišiel o tieto pocity. Necítim nič. Ani chlad. Pretože aj chlad je nejaké cítenie. Nechcem nič cítiť. Je to nadbytočné a spomaľuje ma to. Cítim len spojenie s hudbou. A viem, že ak by som bol ňou, nedal by som sa ovplyvňovať žiadnym textom.
A čo ma tak zničilo? Krásna otázka. Domov, domov, ktorý mi vzali. Nezmizol len ten môj, zmizli aj domovy mnohých ďalších a spolu s nimi aj oni. Medzi všetkými tými nezvestnými upírmi boli/sú aj moji rodičia. Cítim ľútosť? Už nie… Predsa necítim nič.
Myslím na to, ako som sa mohol mať, keby tu boli. Bolo by to pekné… Ale ani teraz mi nie je zle. Ako malého ma našla cisárska rodina. Vzali ma k sebe na zámok. Bol krásny a mohutný. Stále je. Len po smrti mojich nevlastných rodičiov sa veľa zmenilo. Bude to tridsaťsedem rokov čo už sú mŕtvy. Zámok a všetky majetky prepísali na mňa. Luciena Lorena.
Dohrajem skladbu od Beethovena. Ak mám pravdu povedať, nikdy som ho nemal rád. Nemám rád takýchto skladateľov. Mám pocit, že sú neúprimný, a ide im len o peniaze, fanúšikov a slávu. Hudba má ísť zo srdca. Nie z peňazí. Aj keď uznávam, hraje dobre.
Ruky mi na pár sekúnd ostanú vo vzduchu. Potom ich nechám padnúť a so vzdychom sa pomaly beriem preč. Nie som šťastný. S touto myšlienkou sa beriem na chladnú, mramorovú chodbu.
V celom zámku je to akési pochmúrne. Steny sú tu tmavé, temer každá posteľ má mohutné nebesá a vo veľkej jedálni s predlhým stolom z tmavého dreva je celá zem pokrytá mramorom. Stoličky za stolom majú vysoké, špicaté operadlá a je sa tu jedine strieborným príborom. Najzaujímavejšia miestnosť je knižnica. Je to malá veža. Začína sa na druhom poschodí. Je tam hŕba kníh a veľkých zaprášených políc. Knižnica pokračuje na tretie a štvrté poschodie točitými schodmi nahor a končí sa pod špicatou strechou kde je jediný regál kníh. Sú tam knihy o histórii zámku, do ktorých sám zapisujem isté poznámky. Je to ako denník. Len s tým rozdielom, že sa tam nevpisujú žiadne emócie. Je to čiste formálna záležitosť.
Schádzam dole schodmi a smerujem do záhrady.
Vlastne ak sa tak zamyslím. žiadne emócie by som tam ani nedokázal vpísať. Nemám na to. Sluha mi otvorí dvere a mňa ožiari východ slnka. Slnko nie je ostré, takže moja pokožka ho znesie. A mojim očiam je len dobre. Červenooranžová obloha svietiaca nad všetkými tými úhľadne ostrihanými kríkmi. Neznášam tie kríky. Prečo tomu nenechajú voľný rast? Záhrada je inak úžasná. Veľká s viacerými fontánami a bielymi sochami. Zelený trávnik vyzerá naozaj šťavnato. Keď som bol dieťa behával som po ňom bosí. Bol mäkkučký a hustý. Stále je rovnaký.
“Pane, máte návštevu,” uklonil sa mi sluha.
“Kto je to?” opýtal som sa.
“Nejaká žena, pane. Jej meno mi je neznáme. Vravela že postačí, ak vám poviem toto: Rovná sa deň druhému, nečloveku, neveselému. Či je dnes a či je včera, nečloveka raz pohltí bieda,” znova sa uklonil.
“Kde je?”
“V salóne pane,” pozeral do zeme. Vždy pozerajú do zeme. Vzdychol som si.
“Dajte urobiť čaj prosím,” chytil som sa za spánky a vracal sa do zámku mohutnými dverami. Kroky mojich topánok sa ozývali celou chodbou. Teraz ju však tlmil červený koberec. Zastal som vo dverách do salóna. Pri kozube stála nevysoká, čiernovlasá žena. Bola ošatená v tmavých farbách a na krku sa jej pýšil obrovský gotický náhrdelník s tmavými kameňmi. Určite je to ručná práca.
“Vítam vás,” ozval som sa a vošiel. Odprisahal by som, že len čo som vošiel do izby, zacítil som divné teplo. Bolo to ako sila jej aury. Alebo jej vyžarujúca sila.Nedal som sa vyviesť z rovnováhy.
“Sadnite si,” ukázal som rukou na jedno z kresiel. Žena poslúchla.V tvári mala pokojný výraz.
Sadol som si aj ja a spýtavo som sa na ňu zadíval. Vyžarovala z nej pokojnosť a sila.
“Dozviem sa vaše meno?” položil som jej otázku.
“Moje meno je zbytočné rovnako, ako vaša otázka,” povedala tlmeným hlasom.
“Čo potrebujete?” zmenil som tému.
“Dôležité nie je čo potrebujem ja, ale vy,” opravila ma.
“A čo ak nepotrebujem nič?”
“Tak by ste na slová nezareagovali a dali by ste ma vyviesť preč,” povedala okamžite ale pokojne. Tá žena je veľmi inteligentná, pomyslel som si.
“Na aké slová? Slová z toho veršu?” opýtal som sa. Žena prikývla.
“Vedeli by ste nájsť zmysel môjho života?” opýtal som sa so smiechom v hlase.
“Chceli by ste nájsť zmysel svojho života?” odpovedala mi otázkou.
Poznám túto ženu. Preletelo mi hlavou a samého ma to prekvapilo. Už som ju raz videl. Len neviem kedy.
“Ako?” opýtal som sa.
“Zajtra. Kľúč tajomstvo bude otvárať, nesmieš však pridlho otáľať. Až zistíš, že cítiť môžeš tiež, znova vrátiš sa na tento svet.” Jej hlas znel tajomne a hypnotizujúco.
Začul som zvuk pri dverách. Otočil som sa. Zbadal som sluhu Gabriela cúvať do salónu vozíkom.
“Tu je čaj pane,” uklonil sa a zatváril sa prekvapene.
“Kde je tá,.. žena?”
Nechápal som. Obzrel som sa na miesto, kde mala sedieť, ale nebola tam.
“Už odišla,” povedal som akoby nič a vyšiel z miestnosti.
“Čaj nechajte tak. A vlastne,” zamyslel som sa. “Vypite ho spolu s ostatnými. Je čas na spánok. Dobrú noc.”
“Ale pane! Pripravím vás!” jachtal za mnou.
“Neponižuj sa takouto prácou. Máš na viac, ako prezliekať niekoho do nočnej košele,” povedal som odmietavo a už som kráčal hore schodmi.
“Dobrú noc, pane,” začul som ho ešte.
Vošiel som do svojej priestrannej izby a zatiahol ťažké závesy. Prezliekol som sa a umyl si ruky v nádobe na vodu. Pomaly som vliezol do širokej a na môj vkus priveľkej, ale zato pohodlnej postele a snažil som sa zaspať. Šlo to ťažko. V hlave som počul slová ženy:“ Kľúč tajomstvo bude otvárať, nesmieš však pridlho otáľať. Až zistíš, že cítiť môžeš tiež, znova vrátiš sa na tento svet.”
Ráno som sa zobudil na divný pocit v žalúdku. Bol som hladný. Prekvapilo a to. Doteraz ma vždy niekto zobudil na raňajky. Zrejme som zaspal.
Posadil som sa v posteli a pretrel si oči. Chcel som sa obliecť, ale nemal som pripravené šatstvo. Poobzeral som sa okolo seba. Všetky veci zostali na svojom mieste zo včerajška. Obliekol som si teda veci, čo som mal na sebe včera a šiel som hľadať Gabriela. Schádzal som po veľkom schodisku a ruka mi kĺzala po zábradlí. Pozrel som na ňu. Bola biela a nechty fialové. Som divný upír, pomyslel som si.
“Gabriel!” zvolal som do haly. Počul som len svoju ozvenu odrážajúcu sa od širokých stien.
“Gabriel!” Znova nič. Prešiel som do salónu. Ani živej duše. Bol som navštíviť záhradu, aj kuchyňu.
“Georg? Lisa! Hocikto!” volal som všetkých, ale nikto neodpovedal. Teraz som už ničomu nechápal. Stál som vo veľkej predsieni a z brucha sa mi ozývalo škvrkanie. Chytil som sa zaň a vybehol do izby. Trvalo dlho, kým som sa tam dostal. Potom som zastal pred posteľou a zmučene sa do nej hodil. Pozrel som na nočný stolík, či tam niekto zo sluhov nenechal odkaz, ale nebolo tam nič.
Nič len,... Kľúč!
Chytro som sa posadil a kľúč vzal do rúk. Vtedy sa mi vybavili slová ženy, čo ma včera navštívila: “Kľúč tajomstvo bude otvárať, nesmieš však pridlho otáľať. Až zistíš, že cítiť môžeš tiež, znova vrátiš sa na tento svet.”
Už viem, o čo tu ide.
“Kľúč tajomstvo bude otvárať,” mrmlal som si a hral sa s kľúčom, mne celkom neznámym. A potom som sa rozhodol. Vstal som a šiel som hľadať dvere. Dvere, ktorým patrí tento kľúč. Alebo dvere ktoré patria tomuto kľúču. Premýšľal som, kde bude najpravdepodobnejšie tento kľúč patriť. Rozhodol som sa pre knižnicu. Za žiadnou knihou sa však neskrývalo nič, len drevená zadná strana police. Dokonca ani vo veži nič nebolo. Potom som sa rozhodol pre bývalú spálňu mojich “rodičov”. Lenže ani tam nebolo nič na hľadanie. Prizrel som sa kľúču bližšie. Na najširšom mieste mal vyryté tŕňové ruže. Určite to niečo znamená. S čím sa spájajú? Čo tu robia ruže? Nie položím tú otázku inak. Kam patria ruže? Záhrada!
Miluji chvíle jako je tato. Kdy zavřu oči a vnímám jen tóny linoucí se z mých houslí. Přičemž na mou kůži dopadají kapky teplého, letního deště. Usmívám se. Protože vím, jak se na mne lidé s údivem dívají.
Kdo by stál v dešti, na náměstí, u kašny, bez deštníku a k tomu všemu hrál na housle? Asi nikdo. Možná tím jsem pro lidi zvláštní. Ale oni jsou stejně tak zvláštní pro mne.
Proč schovávají svá těla před životodárnou látkou? Nevím. Možná to ani vědět nechci. Stejně tak jako oni nechtějí vědět, proč tady ten blázen stojí a hraje na housle v tak nepříznivém počasí. Nepříznivém? Další trpký úsměv. Je krásné, přímo dokonalé. Protože - Múzy přichází s deštěm. Jak by mohl být příchod múz špatný? Ale to oni nevědí. Nevědí, že ony tu tančí a radují se. Protože oni se před deštěm ukrývají.
Přesto je něco nutí se nachvíli zastavit. Zastavit a zaposlouchat se do tónů linousích se z mých houslí. Ale co? Co je k tomu nutí? Když nevidí krásu deště, když nevědí o můzách.
Je to zvláštní. Hudba jako by k lidem promlouvala. Jako by jim uměla sáhnout do duše. Ale je to opravdu hudbou? Nebo je to nečím jiným? A co když… co když za to můžu já?
Tentokrát je to úsměv arogantní a chladný. Jak bych za to mohl moci? Vždyť jsem jen člověk. Jen člověk, který objevil kouzlo deště. Který byl okouzlen krásou usmívajích se múz. Který je fascinován věcmi, kterých se druzí bojí. Který se zamiloval do tónů houslí. Nejsem vyjímečný, jen si všímám věcí, které vidí slepí, a které slyší hluší, prostě těch, kterých si lidé obyčejně sotva všimnou. A prý, že nejsem vyjímečný. Nepopírám, jsem zvláštní, ale nezasloužím si obdiv. Na to jsem příliš obyčejný. Na to jsem příliš vzdálený lidem. Jsem pro ně jen blázen. Blázen hrající na housle.
Píseň skončila. Poslední tóny dozněly. Pomalu jsem otevřel oči a co nevidím! Předemnou stojí hlouček lidí. Všichni tleskají. Neslyším je. Slyším jen zvonivý smích múz, které dotančily a jen mne pozorují z kašny. Otočím se na ně a mírnou úklonou jim poděkuji. Přeci jen, jsou to bohyně, bohyně inspirace. Dokáží mou hudbu proměnit v něco… V něco, co donutí lidi nachvíli se zastavit. Zastavit se a poslouchat.
Otočím se zpět k lidem. Podávají mi peníze, neboť nemám místo, kde by je mohli zanechat. S mírným úsměvem je odmítám. Nehraji pro zisk, vlastně ani pro lidi. Hraji múzám. Múzám pro radost. Zamiloval jsem si jejich úsměvavé tváře. Jejich zvonivý smích rozechvívá mé srdce.
Dnes je den, kdy se něco stane. Cítím to. Jejich smích totiž není jen radostný. Je v něm jakýsi nádech zlomyslnosti. Rády se baví. Baví se nad osudy lidí.
A i já jsem jen jednou z jejich hraček.
Lidé se začali pomalu rozcházet. Zjistil jsem, že ten hlouček byl větší než jsem si myslel. Pousmál jsem se.
Už vím čím to je. Není to hudbou, ani mnou. Lidé se zastavují díky múzám. Lákají je. Hrají si s nimi. Oni to ale nevnímají. Jen zaslechnou něco, co jakoby náhodou upoutá jejich pozornost. Další smutný úsměv.
Připomíná mi to ten den, kdy jsem na tohle náměstí zavítal poprvé. Stalo se to asi před sedmi lety. Zdá se to být tak dávno. A přece, jako by se to stalo včera. Byl to den, kdy jsem múzy spatřil poprvé. Byl to den, kdy jsem si uvědomil proč je důležité nepromarnit svůj život.
Nenapadá mne jak lépe za toto poznání múzám poděkovat, nežli hudbou. Neboť hudba je branou do duše. Neboť jen hudbou lze vyjádřit emoce tak, jak je právě cítíte.
Jak to všechno začalo...
Poznámka: Aby jste z toho nebyli zmatení. Lucienovy části píše Majka, proto jsou slovensky. Mou postavou je Daren, tudíž jeho části jsou česky. ;)
Takže... příjemné čtení přejí obě autorky: Neko & Majka
Dlhé, bledé prsty mi tancujú po klávesoch veľkého, čierneho klavíra. Nepozerám na ne. Je to zbytočné. Oči mám zatvorené. Spievam prstami. Je to stará a známa melódia. Nepotrebuje text, ako zvyčajné piesne. Skladba vyjadruje všetko sama od seba. Text je len nadbytok. Text je vec, ktorá kazí to hlavné. Kazí príbeh, ktorý rozpráva samotná melódia.
Aj ja mám príbeh. Tiež ho niečo pokazilo. Nie, nebol to text. Boli to ľudia. Čo ich k tomu viedlo? Láska? Nenávisť? Strach? Je mi to jedno, pretože spolu s tým dňom som prišiel o tieto pocity. Necítim nič. Ani chlad. Pretože aj chlad je nejaké cítenie. Nechcem nič cítiť. Je to nadbytočné a spomaľuje ma to. Cítim len spojenie s hudbou. A viem, že ak by som bol ňou, nedal by som sa ovplyvňovať žiadnym textom.
A čo ma tak zničilo? Krásna otázka. Domov, domov, ktorý mi vzali. Nezmizol len ten môj, zmizli aj domovy mnohých ďalších a spolu s nimi aj oni. Medzi všetkými tými nezvestnými upírmi boli/sú aj moji rodičia. Cítim ľútosť? Už nie… Predsa necítim nič.
Myslím na to, ako som sa mohol mať, keby tu boli. Bolo by to pekné… Ale ani teraz mi nie je zle. Ako malého ma našla cisárska rodina. Vzali ma k sebe na zámok. Bol krásny a mohutný. Stále je. Len po smrti mojich nevlastných rodičiov sa veľa zmenilo. Bude to tridsaťsedem rokov čo už sú mŕtvy. Zámok a všetky majetky prepísali na mňa. Luciena Lorena.
Dohrajem skladbu od Beethovena. Ak mám pravdu povedať, nikdy som ho nemal rád. Nemám rád takýchto skladateľov. Mám pocit, že sú neúprimný, a ide im len o peniaze, fanúšikov a slávu. Hudba má ísť zo srdca. Nie z peňazí. Aj keď uznávam, hraje dobre.
Ruky mi na pár sekúnd ostanú vo vzduchu. Potom ich nechám padnúť a so vzdychom sa pomaly beriem preč. Nie som šťastný. S touto myšlienkou sa beriem na chladnú, mramorovú chodbu.
V celom zámku je to akési pochmúrne. Steny sú tu tmavé, temer každá posteľ má mohutné nebesá a vo veľkej jedálni s predlhým stolom z tmavého dreva je celá zem pokrytá mramorom. Stoličky za stolom majú vysoké, špicaté operadlá a je sa tu jedine strieborným príborom. Najzaujímavejšia miestnosť je knižnica. Je to malá veža. Začína sa na druhom poschodí. Je tam hŕba kníh a veľkých zaprášených políc. Knižnica pokračuje na tretie a štvrté poschodie točitými schodmi nahor a končí sa pod špicatou strechou kde je jediný regál kníh. Sú tam knihy o histórii zámku, do ktorých sám zapisujem isté poznámky. Je to ako denník. Len s tým rozdielom, že sa tam nevpisujú žiadne emócie. Je to čiste formálna záležitosť.
Schádzam dole schodmi a smerujem do záhrady.
Vlastne ak sa tak zamyslím. žiadne emócie by som tam ani nedokázal vpísať. Nemám na to. Sluha mi otvorí dvere a mňa ožiari východ slnka. Slnko nie je ostré, takže moja pokožka ho znesie. A mojim očiam je len dobre. Červenooranžová obloha svietiaca nad všetkými tými úhľadne ostrihanými kríkmi. Neznášam tie kríky. Prečo tomu nenechajú voľný rast? Záhrada je inak úžasná. Veľká s viacerými fontánami a bielymi sochami. Zelený trávnik vyzerá naozaj šťavnato. Keď som bol dieťa behával som po ňom bosí. Bol mäkkučký a hustý. Stále je rovnaký.
“Pane, máte návštevu,” uklonil sa mi sluha.
“Kto je to?” opýtal som sa.
“Nejaká žena, pane. Jej meno mi je neznáme. Vravela že postačí, ak vám poviem toto: Rovná sa deň druhému, nečloveku, neveselému. Či je dnes a či je včera, nečloveka raz pohltí bieda,” znova sa uklonil.
“Kde je?”
“V salóne pane,” pozeral do zeme. Vždy pozerajú do zeme. Vzdychol som si.
“Dajte urobiť čaj prosím,” chytil som sa za spánky a vracal sa do zámku mohutnými dverami. Kroky mojich topánok sa ozývali celou chodbou. Teraz ju však tlmil červený koberec. Zastal som vo dverách do salóna. Pri kozube stála nevysoká, čiernovlasá žena. Bola ošatená v tmavých farbách a na krku sa jej pýšil obrovský gotický náhrdelník s tmavými kameňmi. Určite je to ručná práca.
“Vítam vás,” ozval som sa a vošiel. Odprisahal by som, že len čo som vošiel do izby, zacítil som divné teplo. Bolo to ako sila jej aury. Alebo jej vyžarujúca sila.Nedal som sa vyviesť z rovnováhy.
“Sadnite si,” ukázal som rukou na jedno z kresiel. Žena poslúchla.V tvári mala pokojný výraz.
Sadol som si aj ja a spýtavo som sa na ňu zadíval. Vyžarovala z nej pokojnosť a sila.
“Dozviem sa vaše meno?” položil som jej otázku.
“Moje meno je zbytočné rovnako, ako vaša otázka,” povedala tlmeným hlasom.
“Čo potrebujete?” zmenil som tému.
“Dôležité nie je čo potrebujem ja, ale vy,” opravila ma.
“A čo ak nepotrebujem nič?”
“Tak by ste na slová nezareagovali a dali by ste ma vyviesť preč,” povedala okamžite ale pokojne. Tá žena je veľmi inteligentná, pomyslel som si.
“Na aké slová? Slová z toho veršu?” opýtal som sa. Žena prikývla.
“Vedeli by ste nájsť zmysel môjho života?” opýtal som sa so smiechom v hlase.
“Chceli by ste nájsť zmysel svojho života?” odpovedala mi otázkou.
Poznám túto ženu. Preletelo mi hlavou a samého ma to prekvapilo. Už som ju raz videl. Len neviem kedy.
“Ako?” opýtal som sa.
“Zajtra. Kľúč tajomstvo bude otvárať, nesmieš však pridlho otáľať. Až zistíš, že cítiť môžeš tiež, znova vrátiš sa na tento svet.” Jej hlas znel tajomne a hypnotizujúco.
Začul som zvuk pri dverách. Otočil som sa. Zbadal som sluhu Gabriela cúvať do salónu vozíkom.
“Tu je čaj pane,” uklonil sa a zatváril sa prekvapene.
“Kde je tá,.. žena?”
Nechápal som. Obzrel som sa na miesto, kde mala sedieť, ale nebola tam.
“Už odišla,” povedal som akoby nič a vyšiel z miestnosti.
“Čaj nechajte tak. A vlastne,” zamyslel som sa. “Vypite ho spolu s ostatnými. Je čas na spánok. Dobrú noc.”
“Ale pane! Pripravím vás!” jachtal za mnou.
“Neponižuj sa takouto prácou. Máš na viac, ako prezliekať niekoho do nočnej košele,” povedal som odmietavo a už som kráčal hore schodmi.
“Dobrú noc, pane,” začul som ho ešte.
Vošiel som do svojej priestrannej izby a zatiahol ťažké závesy. Prezliekol som sa a umyl si ruky v nádobe na vodu. Pomaly som vliezol do širokej a na môj vkus priveľkej, ale zato pohodlnej postele a snažil som sa zaspať. Šlo to ťažko. V hlave som počul slová ženy:“ Kľúč tajomstvo bude otvárať, nesmieš však pridlho otáľať. Až zistíš, že cítiť môžeš tiež, znova vrátiš sa na tento svet.”
Ráno som sa zobudil na divný pocit v žalúdku. Bol som hladný. Prekvapilo a to. Doteraz ma vždy niekto zobudil na raňajky. Zrejme som zaspal.
Posadil som sa v posteli a pretrel si oči. Chcel som sa obliecť, ale nemal som pripravené šatstvo. Poobzeral som sa okolo seba. Všetky veci zostali na svojom mieste zo včerajška. Obliekol som si teda veci, čo som mal na sebe včera a šiel som hľadať Gabriela. Schádzal som po veľkom schodisku a ruka mi kĺzala po zábradlí. Pozrel som na ňu. Bola biela a nechty fialové. Som divný upír, pomyslel som si.
“Gabriel!” zvolal som do haly. Počul som len svoju ozvenu odrážajúcu sa od širokých stien.
“Gabriel!” Znova nič. Prešiel som do salónu. Ani živej duše. Bol som navštíviť záhradu, aj kuchyňu.
“Georg? Lisa! Hocikto!” volal som všetkých, ale nikto neodpovedal. Teraz som už ničomu nechápal. Stál som vo veľkej predsieni a z brucha sa mi ozývalo škvrkanie. Chytil som sa zaň a vybehol do izby. Trvalo dlho, kým som sa tam dostal. Potom som zastal pred posteľou a zmučene sa do nej hodil. Pozrel som na nočný stolík, či tam niekto zo sluhov nenechal odkaz, ale nebolo tam nič.
Nič len,... Kľúč!
Chytro som sa posadil a kľúč vzal do rúk. Vtedy sa mi vybavili slová ženy, čo ma včera navštívila: “Kľúč tajomstvo bude otvárať, nesmieš však pridlho otáľať. Až zistíš, že cítiť môžeš tiež, znova vrátiš sa na tento svet.”
Už viem, o čo tu ide.
“Kľúč tajomstvo bude otvárať,” mrmlal som si a hral sa s kľúčom, mne celkom neznámym. A potom som sa rozhodol. Vstal som a šiel som hľadať dvere. Dvere, ktorým patrí tento kľúč. Alebo dvere ktoré patria tomuto kľúču. Premýšľal som, kde bude najpravdepodobnejšie tento kľúč patriť. Rozhodol som sa pre knižnicu. Za žiadnou knihou sa však neskrývalo nič, len drevená zadná strana police. Dokonca ani vo veži nič nebolo. Potom som sa rozhodol pre bývalú spálňu mojich “rodičov”. Lenže ani tam nebolo nič na hľadanie. Prizrel som sa kľúču bližšie. Na najširšom mieste mal vyryté tŕňové ruže. Určite to niečo znamená. S čím sa spájajú? Čo tu robia ruže? Nie položím tú otázku inak. Kam patria ruže? Záhrada!
Miluji chvíle jako je tato. Kdy zavřu oči a vnímám jen tóny linoucí se z mých houslí. Přičemž na mou kůži dopadají kapky teplého, letního deště. Usmívám se. Protože vím, jak se na mne lidé s údivem dívají.
Kdo by stál v dešti, na náměstí, u kašny, bez deštníku a k tomu všemu hrál na housle? Asi nikdo. Možná tím jsem pro lidi zvláštní. Ale oni jsou stejně tak zvláštní pro mne.
Proč schovávají svá těla před životodárnou látkou? Nevím. Možná to ani vědět nechci. Stejně tak jako oni nechtějí vědět, proč tady ten blázen stojí a hraje na housle v tak nepříznivém počasí. Nepříznivém? Další trpký úsměv. Je krásné, přímo dokonalé. Protože - Múzy přichází s deštěm. Jak by mohl být příchod múz špatný? Ale to oni nevědí. Nevědí, že ony tu tančí a radují se. Protože oni se před deštěm ukrývají.
Přesto je něco nutí se nachvíli zastavit. Zastavit a zaposlouchat se do tónů linousích se z mých houslí. Ale co? Co je k tomu nutí? Když nevidí krásu deště, když nevědí o můzách.
Je to zvláštní. Hudba jako by k lidem promlouvala. Jako by jim uměla sáhnout do duše. Ale je to opravdu hudbou? Nebo je to nečím jiným? A co když… co když za to můžu já?
Tentokrát je to úsměv arogantní a chladný. Jak bych za to mohl moci? Vždyť jsem jen člověk. Jen člověk, který objevil kouzlo deště. Který byl okouzlen krásou usmívajích se múz. Který je fascinován věcmi, kterých se druzí bojí. Který se zamiloval do tónů houslí. Nejsem vyjímečný, jen si všímám věcí, které vidí slepí, a které slyší hluší, prostě těch, kterých si lidé obyčejně sotva všimnou. A prý, že nejsem vyjímečný. Nepopírám, jsem zvláštní, ale nezasloužím si obdiv. Na to jsem příliš obyčejný. Na to jsem příliš vzdálený lidem. Jsem pro ně jen blázen. Blázen hrající na housle.
Píseň skončila. Poslední tóny dozněly. Pomalu jsem otevřel oči a co nevidím! Předemnou stojí hlouček lidí. Všichni tleskají. Neslyším je. Slyším jen zvonivý smích múz, které dotančily a jen mne pozorují z kašny. Otočím se na ně a mírnou úklonou jim poděkuji. Přeci jen, jsou to bohyně, bohyně inspirace. Dokáží mou hudbu proměnit v něco… V něco, co donutí lidi nachvíli se zastavit. Zastavit se a poslouchat.
Otočím se zpět k lidem. Podávají mi peníze, neboť nemám místo, kde by je mohli zanechat. S mírným úsměvem je odmítám. Nehraji pro zisk, vlastně ani pro lidi. Hraji múzám. Múzám pro radost. Zamiloval jsem si jejich úsměvavé tváře. Jejich zvonivý smích rozechvívá mé srdce.
Dnes je den, kdy se něco stane. Cítím to. Jejich smích totiž není jen radostný. Je v něm jakýsi nádech zlomyslnosti. Rády se baví. Baví se nad osudy lidí.
A i já jsem jen jednou z jejich hraček.
Lidé se začali pomalu rozcházet. Zjistil jsem, že ten hlouček byl větší než jsem si myslel. Pousmál jsem se.
Už vím čím to je. Není to hudbou, ani mnou. Lidé se zastavují díky múzám. Lákají je. Hrají si s nimi. Oni to ale nevnímají. Jen zaslechnou něco, co jakoby náhodou upoutá jejich pozornost. Další smutný úsměv.
Připomíná mi to ten den, kdy jsem na tohle náměstí zavítal poprvé. Stalo se to asi před sedmi lety. Zdá se to být tak dávno. A přece, jako by se to stalo včera. Byl to den, kdy jsem múzy spatřil poprvé. Byl to den, kdy jsem si uvědomil proč je důležité nepromarnit svůj život.
Nenapadá mne jak lépe za toto poznání múzám poděkovat, nežli hudbou. Neboť hudba je branou do duše. Neboť jen hudbou lze vyjádřit emoce tak, jak je právě cítíte.
_______________________
Pokud tam najdete nějaké chyby, nebojte se nás na ně upozornit. ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat