neděle 4. května 2014

Melódia našich duší 13/?

*Oslovení*

Tento díl je smutný. (dalo by se říci) I tak stojí za přečtení, opět se totiž něco dovíte o Darenovi a věřte mi, je to zajímavé!

Kútiky úst mi náhle padli a plamienky v očiach vyhasli. Aké mal starosti? Môžem sa ho na to opýtať? Nie je to divná otázka?
"A-aké starosti?.. Aké si mal vtedy starosti?" prehltol som. Možno mi neodpovie, možno mi už odpovedal, a možno… Pozrel som sa na Luci. Je to tak krásne mačiatko. Aspoň ona odľahčuje situácie. Preniesol som pozornosť späť na Darena. Nechcel som mu pozrieť do očí, aby som v nich náhodou nezbadal odmietnutie. Pozeral som radšej pod nohy, aby som znova nespadol.

Podíval jsem se na něj. Jeho pohled byl sklopený k zemi. To se mi bojí pohlédnout do očí? To se bojí mé reakce? Nebo k tomu má jiný důvod?
"Víš… nechce tento krásný den ničit svými pochmurnými vzpomínkami,..." povzdechl jsem si, "ale jednou ti to řeknu. Všechno, pokud budeš chtít… Ale dnešek si tím kazit opravdu nechci." Pokusil jsem se svůj úsměv napravit, ale moc se mi to nepovedlo. Vznikl z toho spíše úšklebek.

Chvíli jsem jej ještě pozoroval, ale pak jsem svůj pohled raději přemístil na něco přede mnou.
"Proč jsi se zeptal na něco takového a pak skopil zrak? Co tě k tomu přimělo? Neměl by jsi pravdě čelit tváří v tvář?" Ta otáza byla kousavá, zákeřná, nevhodná, ale vyřčena být musela. Ani můj tón nebyl moc příjemný… zněl chladně, až odměřeně. Řekl jsem to vůbec já? Možná… ale co když ne? Cítil jsem se náhle provinile, ač jsem k tomu neměl sebemenší důvod… a nebo měl?

Zľakol som sa. Tón jeho hlasu, ktorý ma odtlačil o pár centimetrov od neho. A jeho otázka. Akoby ma od seba odstrčil.
Vedel som, že sa nemám pýtať.
"Tušil som totiž, že ti v očiach zbadám odmietnutie. Takto som ho len započul." A zacítil, pomyslel som si. Prečo mám taký pocit, že som niečo práve pokazil? Pozrel som mu do očí. Ako dôkaz, že sa nebojím. Nebojím sa pravdy. Bol to iný pohľad. Taký… zatarasený. Nič neprezradzujúci. V žiadnom prípade však nebol vyčítavý.
"Prepáč," povedal som. Zastrčil som ruky do vrecák a znova sa díval na cestu. Kedy som naposledy niečo tak pokašľal? A pokašľal som niečo?

"Za co se omlouváš? Nic jsi neudělal." Stále ten hlas. Jak můžu být najednou takový?! Měl jsem hroznou chuť ho obejmout a říct mu, že jsem to tak nemyslel. Ale ten chlad, který ze mne teď vycházel, mi to nedovoloval.

Opravdu jsem to já? Asi ano, ale… ne! Mluví ze mě druhý Daren! Ten zlý, chladný, ten který tu byl, když… když… Chytil jsem se za ústa a přestal dávat pozor. Necítil jsem, že padám… že jsem hlavou dopadl právě na obrubník. Nevnímal jsem nic,... šok byl silnější. Skutečně to byl on! ...Dereko!!

Chcel som niečo povedať. Niečo, čo by bolo rovnako nepríjemné ako on. V tom som však začil tupý náraz. Zodvihol som hlavu a pozrel na padajúceho Darena. Hnev ma okamžite prešiel.
"Daren!" vykríkol som so strachom v očiach. Rýchlo som si k nemu čupol a chytil ho za chrbát.
"Daren!" vykríkol som znova. Zrazu som si uvedomil, že cítim krv. Pozrel som na jeho hlavu, jemne mu ju nadvihol a položil do svojho lona.
"Daren!" šepol som. V kútikoch očí som mal slzy, ktoré pomaly, ale isto naberali na svojom objeme. Pozrel som na husle so sláčikom ležiace na zemi a na Luci, ktorá verne sedela po mojom boku. Svoj pohľad som rýchlo preniesol späť na Darena. Pohladil som ho po čele, aby som mu odhrnul vlasy.
"Pozri sa na mňa Daren," šepkal som zúfalo a stále vystrašene. Hladil som ho, akoby som ho tým dokázal vyliečiť. Na rukách som mal krv. Zaťal som zuby a poobzeral sa okolo seba. Ľudia nás len obchádzali.
Pozrel som na Darena dúfajúc, že mi pohľad bude opätovať. Mozog mi pracoval na plné obrátky. Čo mám robiť? Čo mám dopekla robiť? Bol som zúfalý!

Pomalu jsem otevřel oči. Uviděl jsem Luciena. Plakal… a byl vystrašený. Co se stalo? Proč ležím? Proč Lucien pláče? A proč mě do háje tak hrozně bolí hlava?! Pokusil jsem se posadit, ale místo toho jsem opět padl do Lucienova náručí.

A pak mi to došlo… Dereko! Opět se vrátil! Ale proč? Proč je tady?! Já… nechci aby tu byl. Zase mě zavřou! Já už se tam vrátit nechci!

Schoulil jsem se v tom teplém náručí a začal jsem také plakat a třást se. Zcela mne pohltil strach…
"Já se tam nechci vrátit! Nechci aby mě tam zase zavřeli! Nejsem blázen!" Šeptal jsem a i to mě dostávalo na pokraj mých sil. Dereko… jeho příchod ani tenkrát neznačil nic dobrého, ale tenkrát jsem to nevěděl. O to víc mě zasáhlo zjištění pravdy! A o to víc.

Rýchlo som sa spamätal. Pozrel som na Darena chúliaceho sa v mojom náručí. Prudko som si utrel slzy. Daren potrebuje oporu. Potrebuje, aby som bol silný. Nahneval som sa na hlúpy osud. Naposledy som Darena pohladil.
"Nie si blázon," povedal som. Postavil som sa. Zviazal som husle a sláčik. Vzal som Darena do náručia. Viem, znie to divne, ale som upír. Mám svoju silu.
"Luci, poď," povedal som jej a rozbehol som sa.
Neviem, či ma dobehne, ale určite áno. Je to múdre mačiatko. A ešte k tomu aj verné.

Vietor mi hučí okolo uší… Toľko rokov som nič necítl. Nevyronil som ani slzy. Nevnímal som západ, ani východ slnka. Ba ani hviezdy na nočnej oblohe. Nikdy som nevedel, čo je to mať naozaj rád. A zrazu… Bojím sa… Ja.. Nikdy som sa takto necítil. Nikdy som nevedel, ako sa tento pocit volá, ale teraz?.. Cítim ho každou bunkou svojho tela a je to.. je to neznesiteľné. Nie pre mňa. Pretože sa nebojím o seba, ale o Darena. Bojím sa oňho.

Vnímal som ako sa Daren trasie.
"Šššš…" tíšil som ho. Viem ako sa cíti. Pripomína mi mňa samotného. Niekedy dávno. Lenže.. mňa nemal kto utíšiť. Dám mu všetko, čo som nemal ja...

Někdo… počkat! Lucien mě zvedl a někam mě nesl. Ale kam?! Něco mi říkal, ale moc jsem mu nerozuměl. Však vnímal jsem tón jeho hlasu. Snažil s mě utěšit, ale já… nemohu být klidný. ON je tady!

Natiskl jsem se k němu své tělo a ruce si obmotal kolem jeho krku. Klid ke mě však nepřicházel. Stále jsem se třásl jako osika a stále jsem plakal. Obojí jsem se snažil zastavit, ale... nešlo to!
Já… měl bych mu říci co se děje.

Otevřel jsem ústa, ale nevydal jsem ze sebe víc nežli tiché zachrčení. Mé hrdlo bylo příliš vyschlé a sevřené. A… co bych mu vůbec řekl? Svůj životní příběh, který stejně nikoho nezajímá? To že mám panickou hrůzu z jakých-koliv doktorů? To že mě děsí zápach desinfekce a bílé zdi? To že jsem pro všechny lidi jen další šílenec co vidí bludy a říká nesmysly? To že je tu Dereko?! Nic z toho by mi nevěřil a jen by mě utěšoval… Bylo by to zbytečné! Ale stejně… nemohu mu to říct. Můj hlas mne zradil…

Neznášal som sám seba. Tak dlho. To že som upír. Nenávidel som svoje pudy. A teraz? Som za to vďačný! Ako inak by som ho preniesol tak rýchlo domov? Vnímal som všetko. Vietor, ľudí, autá… Darena. Niečo nie je v poriadku. Dalo sa to cítiť na kilometre. Pozrel som naňho. Chcel mi niečo povedať? Jeho pootvorené ústa o tom svedčili. Nezmohol sa na to.
Nemohol, nechcel… Znova som pozeral na cestu, po ktorej sa rútim. Tak rýchlo. Oddnes už žiadne otázky. Nebudem sa ho pýtať, pokiaľ nebudem vedieť, že.. že čo?

Že mi to chce sám povedať? Nechal som to tak. Cítil som lepkavú tekutinu stekajúcu po mojej ruke. Zahryzol som si do pery. Prekvapilo ma, aký som silný. Ako to dokážem vydržať? Kvôli nemu predsa! On mi za to stojí! Možno ja jemu nie ale…

Zastavil som pred domom. Pozrel som na balkóny. Nepotrebujem ruky, pomyslel som si dúfajúc, že je to pravda. Na moje šťastie, som bol na okne za pár sekúnd.Vtrhol som dovnútra. Husle rýchlo pustil do kresla a s Darenom som utekal do kúpeľne. Posadil som ho do vane a opatrne mu vyzliekol tričko. Pustil som trocha vlažnej vody a namočil ňou hubku položenú na umývadle. Zohol som sa k Darenovi a jemne mu začal umývať rozbitú hlavu. Modlil som sa, aby to nebola hlboká rana.
Hubkou som jemne prechádzal po jeho čele, poškriabanom nose, suchých perách a kľúčnej kosti. Bol som tak jemný. Nechcel som mu ublížiť viac. Prezrel som si narazeninu na boku hlavy. Vďaka Bohu to nebolo príliš hlboké. Ale zato sa z toho lialo veľa krvi. Treba to zastaviť. Nezaváhal som ani na sekundu a priložil svoje pery na miesto, kde mal ranu. Vedel som, že to prestane krvácať čo nevidieť, a hlava sa mu rýchlo zahojí.

Zamrkal jsem. Co to vyvádí? Trochu mi to nedocházelo, dá se říct, že mě zarazil. Úplně. I plakat jsem přestal a třes zmizel snad ještě rychleji. Šok? Ne, jen mě trochu zaskočil. No je to normální, líbat rozbitou hlavu?? Moment… já nejsem normální, tak proč by on měl být?...

Neviem síce čo si Daren pomyslel, ale prestal plakať a triasť sa. Pootvoril som ústa a jazykom som po krvácajúcom mieste prešiel zopár krát. Potom som ho oprel o vaňu a sadol som si na zem k nemu. Sledoval som ho. Rana sa do pár minút zahojí. Dúfam, že mu už bude lepšie. Lepšie…

Mal som neskonalú túžbu pozerať mu do očí. Vnímal som ich farbu, no najmä to, čo sa v nich ukrývalo. Zmätok, šok… Len to?

Díval se na mě, né na mě jako na osobu, ale na mou duši… skrz mé oči. Už chápu význam věty - "Oči jsou okna do duše." Díval se na mě tak pronikavě. Býval by mě jeho pohled pohltil. Kdybych se nebál, kdyby ze mě nevyzařoval strach. Svůj pohled jsem po chvíli sklopil. Nedokázal jsem mu jeho vlídný pohled opětovat a nechtěl jsem aby viděl můj strach…

"Pro-pro...promiň…" zachroptěl jsem sotva slyšitelně. Nevím co mi svázalo hrdlo, ale mělo to neuvěřitelnou sílu. Tak moc jsem ho chtěl cítit blíže u sebe. Bezeslov jsem k němu napřálhl ruku a zadíval se na ni.

Připadal jsem si jako ti umírající lidé s filmů, kdy svou ruku natahují k nebesům jako by se chtěli zachytit křídel andělů, kteří by jejich duše odnesli k Bohu, však jsou příliš hříšní a tak jejich ruka nakonec poklesne a jejich duše skončí v sídle Satanově… Dorenea co ti to připomíná? Slabý úsměv, ze kterého čiší smutek a přesto jakési pobavení.

Vedel som, že sa niečo deje. Videl som to. Niečo v ňom. Zosmutnel som. Ale nie navonok.
"Neospravedlňuj sa. Nemáš sa prečo," povedal som. Natiahol za mnou ruku. Pozrel som mu do očí. Znova. Chytil som mu ju a vtiahol ho do svojho náručia. Akoby som ho ťahal z niečoho zlého. Akoby som ho nejako ochránil.
Vyšiel som z kúpeľne s Darenom v náručí a pomaly ho niesol do spálne. Potrebuje si oddýchnuť.

Položil som ho do mäkkej postele a sadol som si vedľa neho. Nepúšťal som však ruku, ktorú za mnou natiahol, a stále som po nej prechádzal prstami.
"Nie si smädný? Alebo hladný?" pýtal som sa ho.
Zrazu mi prišiel taký… bezbranný? Nie. To určite nie. Niečo v ňom. Niečo v ňom mi ten pocit kazilo. Určite nie je bezbranný.

Jen jsem zavrtěl hlavou. Žízeň sice mám a pořádnou, ale nechci aby odešel. Nechci aby mě pustil. Nechci tu s Derekom zůstat sám!

Opět jsem měl nutkání promluvit a opět se mi to nepovedlo. Jen mě začalo pílit hrdlo. Druhou rukou jsem se za ně chytil. Pocítil jsem tak svou žízeň ještě itenzivněji a tak jsem jeho ruku sevřel pevněji, ve snaze mu zabránit v odchodu, beť jen pro tu životodárnou tekutinu. Vím, jsem hloupý, ale když… ne pro toto neexistuje omluva. Dereko, proč jsi sem přišel? Proč právě teď?!!

Cítil som, ako jeho ruka zviera tú moju. Bol smädný. Prečo… Nie. Už žiadne otázky. Aspoň dnes nie. Vzdychol som si. Pohladil som ho po hlave, po vlasoch. Boli tak dlhé. Potom som si všimol svoju ruku. Bola od krvi. Rovnako, ako aj Darenová košeľa, ktorú som mal na sebe. Zhrozene som na seba pozrel.
"Prepáč! Zašpinil som ti košeľu," potom som sa zamyslel. Myslím, že sú to oveľa dôležitejšie veci, ako košeľa. Aj keď mi jej bolo ľúto. Zničil som ju. V tom som dostal nápad. Pozrel som na Darena. Ako tam ležal a nechcel ma pustiť.
"Keď si smädný, nechceš sa zahrať na upíra?" pousmial som sa a pramienok vlasov som mu zasunul za ucho. Viem, že táto otázka bola nezmyselná, ale… prečo nie?

Sám neviem, či som to myslel vážne… Možno sa mi podarí aspoň trošku ho rozosmiať. Aspoň nech sa mu zdvihnú kútiky úst. Alebo aspoň jeden. Viem, teraz je to nemožné.

Košile… to nic nebylo… jen trocha krve… Náhle jsem vykulil oči málem se zadusil. Krev?!! Čí? Jak? Proč? Nedokázal jsem mluvit a přesto jsem měl tolik otázek. A pak mi došel i význam Lucienových slov. - "Když jsi žíznivý, nehceš si zahrát na upíra?" Bylo to směšné… teda bylo by, kdyby celá jeho kočile nebyla od krve. Jen jsem na něj zůstal vyjeveně koukat. A říkal si co tím asi přesně myslel a kde se vzala ta krev… Nějak jsem si na to nemohl vzpomenout, ač jsem chtěl sebevíc...

"To nič," jemne som sa usmial a pohladil ho po vlasoch.
"Idem ti po vodu. Zdržím sa len desať sekúnd. Dobre Daren?" viem, že chcel niečo povedať. Niečo sa opýtať, ale nemohol. Pomaly som vstal, vykrútil svoju ruku z Darenového stisku a jemne som sa naňho usmial.
"Nič sa neboj," povedal som ešte a zmizol som za dverami.

On… odešel!! Měl jsem chuť se začít vztekat jako malé dítě. A pak najednou…

Mé tělo prostoupil již tak dobře známý chlad. Dereko! Byl tu a v plné síle! Bylo to zlé, moc zlé!
'Hej, Daren, co si myslíš, že děláš?!'
'Nic! Jdi-jdi pryč!!'
'Ale no tak, Daren, nebuď tak hrubý. Zrovna jsem přišel. Chci se jen trochu pobavit.'
'Dereko! Jdi pryč, nechci, nechci aby o tobě věděl, nechci aby jsi mu ublížil, aby jsi...'
'Hm? Ty tu někoho máš?' Byl tak vlezlý! Hrál si na milého! Ale tentokrát mu na tu jeho milou tvář neskočím, už ne!!
'Dereko, vypadni!!'
'Dobrá, ale já se vrátím… už brzy!' A se smíchem zmizel… mé tělo už bylo zase jen mé. On… přijde… Lucien…. Zavřel jsem oči. Nechtěl jsem aby mé nynější pocity Lucien viděl…

Vzal som veľký pohár a naplnil ho vodou. Cestou späť som zbadal Luci. Usmial som sa na ňu.
"Ahoj moja," poškrabkal som ju pod bradou. Šiel som potom späť k Darenovi a čakal, že pôjde za mnou, ale ona, naježená sedela na chodbe.
"Nevadí Luci," žmurkol som na ňu znova sa vrátil sa do spálne. Dvere som nechal pootvorené, aby mohla prísť, keby chcela.

Daren mal zatvorené oči. Žeby zaspal? Podišiel som k nemu. Pohár s vodou som položil na nočný stolík a dlaň mu jemne priložil na čelo a líca, aby som zistil, či nemá náhodou teplotu. Zdal sa mi v poriadku. Teda… takmer v poriadku. Vzal som prikrývku a zakryl ho ňou po prsia. Potom som si sadol k nemu a lakťami sa oprel o voje kolená. Hlavu som si položil do dlaní, a ticho som načúval. Všetkému.

Slyšel jsem, že přišel. Ale oči jsem neotvíral. Neměl by to vidět, zase bude smutný…

Pomalu jsem rukou přejel po postel až k němu. Jemně jsem jej pohladil po zádech. Dosvěčil jsem mu tak, že nespím a zároveň jsem jej chtěl utěšit. Proč? To nevím, jen ten pocit…

1 komentář: