Melódia našich duší 9/?

*Oslovení*

Chápu, že to některé z vás naštve, jiné možná i potěší, ale je tu další dílek Melódie. Proč teď? Protože doháním zanedbaný čas. Jakmile je vypotřebuji vše se vrátí do "normálu", opravdu. :)

Takže, užijte si dílek. ;)
Spoluautorka: Majka







Keď sa dotkol mojej tváre, bolo to, ako keď teplé ranné lúče pohladia chladnú zem. Pustil ju tak skoro, že mi to až bolo ľúto.
Priznal sa, že je to príjemné. Pousmial som sa. Líca mal červenejšie, ako zvyčajne. Ladil so svojimi vlasmi.

"Vieš, si predstaviť, keď ješ svoje obľúbené jedlo? A napchávaš sa, až pokiaľ nezmizne z taniera. Tak sa cítim, keď sa kŕmim…. Lenže… Tvoja krv je iná…" odmlčal sa a pre zmenu som ho pohladil po tvári ja. Pozrel som mu do zelených očí.
"Je to úžasný pocit. Neopísateľný. Tvoja krv je výnimočná. Ty si výnimočný. Ak pijem tvoju krv, neide mi o kŕmenie. To sa nedá. Ide len o ten úžasný pocit, vôňu, chuť,..." spustil som ruku a zahľadel sa na tú jeho.
"O tvoju prítomnosť," jemne som sa usmial a pozrel mu do očí. Boli tak krásne. Chcel som sa v nich utopiť.

Jeho podledu jsem se nedokázal vyrovnat. Podíval jsem se raději na zem. To jak popsal své pocity. To jak zároveň vystihl ty mé. Cítil jsem se zahambeně. Jak… jak jen se tomu říká, když jste nervózní jen z něčí přítomnosti? Strach? Láska? Ne… to si nemyslím… Určitě pro tento pocit existuje lepší slovo. Ale jaké?
Mírně jsem se třásl. Na rtech mi hrál úsměv. Stiskl jsem jej pevněji a přivinul se k jeho tělu. Byl jsem opravdu šťastný. Tak šťastný, že tu teď byl se mnou. Tak šťastný, že jsem na něj včera narazil….
Mám rád lidi, ač je nechápu. A proto se často cítím sám. Ale tohle… tohle je jiné. Přeci jen je to upír… Ale proč jemu umím porozumět a vlastnímu druhu nkoli? A jsem vůbec člověk?... Samozřejmě, že ano!!! Co bych byl jiného?!!
Prečo sa trasie? Schúlil som sa v jeho náručí a slastne privrel oči. Som vôbec normálny? Zaboril som doňho svoju tvár a vdychoval jeho vôňu. Upokojovala ma. Cítil som sa bezpečne. Zamyslel som sa nad tým. Upír sa cíti bezpečne s človekom? Nemá to byť naopak? A je normálne, že sa človek priatelí s upírom? Som preňho vhodný spoločník? A ak na mňa narazia jeho priatelia? Túto možnosť som vylúčil.

Rozhodol som sa nemyslieť na nič, len na jeho prítomnosť. Ovinul som okolo neho svoje ruky a nech by robil čokoľvek, nebránil by som sa. Na tvári som mal mierny úsmev. Niekomu na mne záležalo. Mne na niekom záležalo! Po toľkých rokoch….. ničoho.. Bol som šťastný. Naozaj konečne šťastný.

Náhle mne něco napadlo. Byl velmi uvolněný. To znamenalo, že jej trochu pozlobit můžu. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno. Mírně jsem pootevřel ústa a schválně mu začal pomalu a táhle dýchat na krk. Chtěl jsem vědět co to s ním udělá. Měl jsem v hlavě najednou různých podobných nápadů tuny. No… probudil mé prasácké já úplně. Příliš se uvolnil. A to je v mé přítomnosti nebezpečné…
Chvíľku mi trvalo, kým som zistil, čo Daren robí. Nemohol som povedať, že to bolo zlé, ale trocha som za zľakol sám seba. Svojej reakcie. Bolo to príjemné. Naskočila mi husia koža. Z hlboka som znova vdýchol jeho vôňu a privrel som oči.

Tak jemu se to líbí?... Hm, dobrá.
Mlsně jsem si oblízl rty a jemně políbil jeho tepnu. Je ty špičáky mi chybí. No co…
Jemně jsem se pousmál. Husí kůže a jeho pomalý dech mne ujisťovaly v tom, že nedělám v zásad nic špatného…
Jeho pery na mojom krku mi spôsobili vážne dýchacie problémy. Musel som ovládať svoj dych. Napadlo ma, že ma uhryzne ako ja jeho pred chvíľkou. Bolo by to zaujímave. Pousmial som sa a nechal ho robiť, čo chcel. Sám som sa mu chcel odvďačiť za to, že mi ponúkol svoju krv, šatstvo, strechu nad hlavou,...

Nadvihol som hlavu a nosom ho pošteklil na krku. Ranka sa už zahojila. Upírské sliny sú liečivé, pomyslel som si. Tak božsky voňal!

Usmál jsem se. Trochu to lechtalo.
Ale jinak, stále nijak zvlášť nereagoval na mé počíání. Byla to škoda. Těšily mne jeho reakce. Ať už byly jakékoliv.
Pak mě napadlo, jak by se asi tvářl, kdybych mu třeba sáhl na zadek. S úsměvem jsem si v duchu vrazil facku. Tak sprostý být vúči němu nesmím. Ať mě to láká jak chce!

Melódia našich duší 8/?

*Oslovení*

Takže, dnes začnu s dodáváním dílků, které jsem zameškala, jsou tři. Neb minulou neděli se z jistých důvodů nový dílek vůbec nepřidával. Myslím, že tři dílky jsou stejně až moc. ^^"

Takže... Dnešní díl, je díl osmý. A spolu s ním otázka: Napije se Lucien znovu? Odpověď se dozvíte v následujícím dílku.

Přejeme příjemné čtení Neko & Majka

"Choď si to ošetriť prosím," povedal som a prešiel popri stene čo najďalej od dverí, aby som sa doňho nezahryzol. Oprel som sa o stenu a šmykol sa popri nej dole, aby som si sadol. Z hlboka som sa nadýchol a pozeral na jeho krvácajúcu ruku. Odvrátil som pohľad. Objal som si kolená a oprel o ne hlavu. Čakal som, kým ma poslúchne. Dúfal som v to. Ale moje upírske ja ho chcelo. Chcelo jeho telo a chcelo jeho krv. Zatvoril som oči, aby mi náhodou neutiekli k jeho ruke a snažil som sa dýchať čo najmenej, aby sladká vôňa jeho krvi nespôsobila to, že sa moje tesáky vpichnú do jeho pokožky.

Tak moc bych se mu chtěl odezdat. A on se tak moc snaží mě teď nevidět. Jsem opovržení hodný tvor! Trápí upíra… Jsem špatný!

Z nočního stolku jsem vytáhl desinfekci a obvaz. Ruku jsem si polil a zavázal. Přesně jak si přál. Všechno na mě křičelo, abych mu řekl, že mě klidně může zakousnout, ale neuděla jsem to. Mému mozku to nepřišlo správné.

Podíval jsem se na něj. Chěl jsem k němu jít, chtěl jsem… cokoliv jen né sedět na posteli a pozorovat jak se trápí.
"Promiň… přehnal jsem to…" Zašeptal jsem jen. to jsem tak slabý?! Asi ano… V jeho přítomnosti, ano!

Pozrel som naňho. Vôňu krvi vystriedal dezinfekčný prostriedok.
"To je v poriadku,"povedal som a dokonca som sa naňho aj usmial. Neurobil nič zlé. Nevie, ako sa cítim, takže ho to ospravedlňuje. Na jeho tvári bolo vidieť, že ho to naozaj trápi.
Zažmurkal som očami. Z červenej sa stáva fialová.
Chcel som ho nejako upokojiť. Nebude divné, ak ho objímem? A bude to normálne? A nezahryznem sa doňho okamžite? Nie. Priveľmi sa bojím, že mu ublížim. Nesmiem riskovať.
Pohladím ho aspoň očami. Nech sa netrápi.

Ten jeho pohled mne mučil. Díval se tak laskavě. Asi mě chtěl uklidnit. Ale na mne to mělo zcela jiný účinek.

Neudržel jsem se a rozběhl se k němu. Nechtěl jsem aby mi v tom zabránil a tak jsem jej velmi rychle a silně objal. Nemohl udělat nic! Byl jsem si jistý tím, jak jej to muselo překvapit. Sám jsem své počínání pořádně nechápal. Ale bylo to příjemné. Bylo příjemné mu být opět tak blízko.

Vyrazilo mi to dych. Nečakal som, čo urobí. Jeho objatie bolo také príjemné a hrejivé, že som sa nezdržal a objal ho tiež. Hlavu som si položil na jeho rameno a tvár som si zaboril do jeho krku. Vdychoval som jeho vôňu. Vonial po mydle a šampóne. Ešte aj po tom mačiatku. Jemne som sa usmial a viac som sa k nemu pritlačil. Nechcel som ho pustiť a nechcel som, aby ma pustil on.

On mi to platil!! Byl jsem šťastný. Proč? Ani nevím, ale bylo to skvělé. Pak, když zabořil svou tvář do mého krku jsem měl nutkání se mu nabídnout, ale zavrhl jsem je. Však né na dlouho…
"Můžeš se napít, kdykoiv, kdy budeš mít chuť…" Zašeptal jsem mu do ucha. Proč jsem to udělal?! Neměl jsem to v plánu, ale ono… nějak to vyplynulo na povrch samo, stejně jako objetí. Moje prasácké já by jásalo, kdyby se do mě teď zakusl. A mé rozumné já by bylo ticho, protože všechny ostatní já by souhlasily s tím prasáckým, ale…!! Nad čím to zase přemýšlím?!! Jsem vážně hrozný…

Nemohol som ignorovať tepny v ktorých mi pri perách jemne prúdila krv. Sám sa mi núka. Znova!

Pootvoril som pery a nevedomky mu chvíľu dýchal na krk. Potom som mu po ňom prešiel jazykom. Stačí sa len zahrýznuť! Som tak blízko. Zúbky sa mi predlžili a dotkli sa jeho chutnej pokožky. Jemne som ich zaboril dovnútra a krv mi vtiekla do úst. Nezdržal som sa a kdesi z hrdla sa mi vydral tichý ston. Pomaly som pil a rukami ho stále objímal.

Nahl jsem hlavu jemně na stranu, aby se mu pilo lépe. Ani nevím proč, ale byl jsem moc rád že mou nabídku přijal. Slastně jsem přivřel oči. Opravdu slastně. Když vám někdo olízne krk zamrazí vás z toho, ale přesto je vám to příjemné. A tohle bylo podobné... Jen ještě příjemnější.

Dýchal jsem pomalu. Nerad bych, aby se zadusil mou příliš rychle proudící krví. Další z těch lehkých úsměvů.
Stále mne objímal a já jej. Opravdu jej chci jen pro sebe…. co to povídám?!!
Krv ma omámila. Celého ma pohltila. Darenová krv. Daren. Pomaly som sal z jeho krku tú sladkú a omamnú tekutinu. Cítil som, ako sa mi pramienok zlial po brade. Zaľutoval som. Toľká strata!
Rukou som mu odhrabol vlasy dozadu a pery lepšie pritisol ale tak, aby ho to nebolelo.
Bol to úžasný pocit. Krv sa mi v hrudi rozlievala a hriala ma. Pripomenulo mi to, ako keď ľudia pijú tvrdý alkohol. Lenže toto bolo miliónkrát lepšie, ako alkohol. Bolo to oveľa pohlcujúcejšie. Zistil som, že som závislý.
Stal som sa na to závislý už včera. Včera v noci. Na Darenovi. Na jeho krvi.
Jeho krv,…. bola ako ona. Ako hudba. Presne ako duet, čo sme spolu s Darenom hrali.

Jeho rty na mém kruku. Jeho zuby v mé kůži. A ten pocit, že mu chutná…
Zajímalo by mne jaké to je pro upíra. Jak se cítí, když pije lidskou krev. Je má krev jiná, než krev normálních lidí? A proč by měla být vyjímečná?! Protože jsem jiný…
V ten moment jsem mu chtěl nabídnout vše co jsem mohl. Ale co víc, nežli krev a přístřeší mu mohu nabídnout?...

Cítil som, ako nad niečím premýšľa. Možno ho niečo trápi. Pomaly a trocha neochotne som sa prinútil nechať jeho krk. Pootvoril som oči do polovice, aby nemusel vidieť tú hnusnú krvavú farbu a pozrel sa naňho.
"Čo sa deje? Mám prestať?" opýtal som sa ho. "Si veľmi chutný," uniklo mi šeptom spomädzi krvavých pier.
"Prepáč," povedal som okamžite a sám nad sebou som pokrútil hlavou.
"Čo ťa trápi?" položil som jasnú otázku a čakal na jeho odpoveď.

Přestal… Jen lehce pootevřel oči.Tak jsem z nich moc neviděl. Škoda… jsou překrásné.
Pochváli mne. Tedy… mou krev. Lehce jsem se usmál. Asi mne až příliš prozrazuje.
"Jen jsem přemýšlel nad tím jaké to je pít krev. Jaký je to pocit…" Opětrně jsem zvedl ruku a pohladil jeho tvář. Tak moc jsem se chtěl dotknou jeho kůže. Byla chladnější než obyčejná lidská. Možná proto mne tak upoutala. Má dlaň na chvíli setrvala na jeho tváři, pak jsem ji však zase spustil.
"Je to příjemné…" Pošeptal jsem. Nechtěl jsem, aby to slyšel a přeto jsem to řekl. Mírně jsem se začervenal. Jsem podlý!

Kecy v kleci, konec světa.

*Oslovení*

Některé věci nevychází tak, jak bychom chtěli...

V prvé řadě je mi líto, že jsem teď na blogu tak dlouho nebyla (něco málo pod dvacet dní). Je to skutečně dlouhá doba a měla bych to napravit. Nejen, že jsem vás ochudila o dva díly Melódie našich duší, ale také jsem neudělala slibovaný foto článek...

Ano, výmluvu (omluvu) mám.
Za těch (asi) sedmnáct dní se stala spousta věcí.
Nejhlavnější z nich bylo velké stěhování z Prahy až k Ostravě. Hledání nové školy a seznámení se s chodem "nové" domácnosti.

Však až tak moc jsem nelenila. Kreslila jsem, i psala. Sice né články, ale básně. Nu což... Svou aktivitu hodlám obnovit, takže se nemusíte bát.

A co pro vás dneska mám?
Ano, básničku (nebo víc?) a komentář k fotce. (nahoře...)

Poslouchej...

Když zacpeš si uši a stále meleš svou.
Pak neuslyšíš přeci, omluvu mou...

"Omluva, výmluva, co na tom záleží?!"

Jen se snažím říci,
že jsi tou jedinou.
Tak poslouchej přeci!!

"Jsou to jen kecy!"

Snažím se dál,
však marně.
Cítím se tak trochu na dně.

Z tvých očí tečou proudy slz.
Které se snažím zachytit, zastavit.
Ale ty neposloucháš...

"Jsi jenom lhář!"

Prosím, odpusť mi.
Byl jsem nedbalý,
slov, které říkám ti...

"Je pozdě litovat!"

Vím, přesto se ještě jednou pokusím...
________________________________
A teď k fotce:
Místo: Priessnitzovy léčebné lázně Jeseník
Spokojenost: 90%
Vyjádření: Fotka by mohla být pojmenována "konec světa", neboť tak na mě působí. Jako by za obzorem nic nemělo být... Co si o ní myslíte vy?
-----
And now to picture:
Location: Priessnitz Spa in Jeseník

Satisfaction: 90%
Comments: This photo I would call " end of the world ".  It seems,there is nothing in the horizon... What do you think?

Melódia našich duší 7/?

*Oslovení*

Promiňte, že tu tento dílek dávám se zpožděním, však měla jsem problémy s internetem. Však vše se dalo do pořádku a já konečně mohu další dílek zveřejnit.

V tomto díle se kluci trochu provokují. Doufám, že vás to pobaví. Neboť nás to pobavilo jednoznačně. :)

Příjemné čtení přejí Neko & Majka






Keď som bol hotový, ponoril som sa do vody a opláchol tak zo seba mydlo. Ešte som tu chcel trocha ležať a tak som si doprial.

Spoza dvier sem prichádzala krásna melódia. Daren zrejme hral na husle. To ma prinútilo vyjsť z vane a vysušiť sa. Poobzeral som sa okolo. Nikde tu nebolo oblečenie, len to moje špinavé. Uterák som si opásal okolo bedier s tichou prosbou, nech nezbadá znamenie na mojom chrbte, som potichu vyšiel z kúpeľne. Načúval som tónom. Krásnym a zmyselným, až som sa ocitol pred Darenom. Sledoval som jeho hru. Tiež mal zatvorené oči. Presne ako ja, keď hrám. Usmial som sa a čakal až skončí, hoci som sám nechcel, aby niekedy skončil.

Zaslechl jsem otvíraní dveří. Lucien byl rychlejší něž jsem očekával. Oči jsem neotvíral. nebylo třeba. Má fantazie si dost dobře uměla vše domyslet sama. Hrál jsem dál. Ale dlouho jsem odolávat nevydržel. Pomalu jsem melodii stlumil, až nakonec úplně zanikla. A já konečně otevřel oči.
Pohled to byl opravdu pěkný. Nedaleko předemnou stál Lucien a jediné co měl na sobě byl ručník. Další děský úsměv.

Zvedl jsem se a zamířil do ložnice. Rukou jsem mu naznačil ať mne následuje. Tam jsem se zastavil před skříní. Neřekl bych, že je moc velká, zabírá mi je polovinu zdi. Vím, že nejsem normální…
"Něco si vyber…" A těmi to slovy jsem se otočil a opět se vydal do obýváku. I když je pravda, že bych tam býval moc rád zůstal. Nejsem tak úplně podivín,… jsem stejné prase, jako kde jaký jiný člověk.

Pozeral som, ako odchádza z izby. Otvoril som skriňu a poprezeral som si veci. Mal tu naozaj pekné oblečenie. Rukou som prechádzal po príjemných materiáloch. Vybral som si voľnú bielu košeľu a čierne nohavice. V tom som si uvedomil, že nemám spodky. To mu ich mám akože ukradnúť? Pokrútil som hlavou. Nevadí. Navliekol som si nohavice aj s košeľou a vrátil som sa do izby za Darenom. Maznal sa s mačiatkom. Zažiarlil som na tú mačičku. Samozrejme v dobrom. Jemne som sa na nich usmial.

Všiml jsem si Lucienova příchodu a taky jeho úsměvu.
"Jsem rád, že jsi si vybral. Tvé oblečení ti zanedlouho vyperu." Usmál jsem se na něj.
"A nestůj tam tak… Vypadáš jako socha… Posaď se přeci." I když je pravda, že mít takovou sochu tak jsem opravdu šťastný. Pozorně jsem si jej prohlédl. Měl dobrou postavu. Zaujalo mne, že mu nevadí rifle. Obzlášť když… Další drzý úsměv. Nebo spíše úšklebek.
"Není to trochu nepohodlné?" Otázal jsem se drze. Ano i já si občas rád rýpnu.

Začervenal som sa.
"Nie, nie je," povedal som vážne a sadol si do kresla. Pozrel som si na prsty. Mali odmočené pásiky ktoré sa vytvoria vtedy, ak ste dlho vo vode.

Pohľad som znova preniesol na Darena.
"Ďakujem," povedal som a pozrel na mačiatko v jeho rukách.

"Nemáš vůbec za co… Rád pomůžu." Sledoval jsem jeho pohled. Došel jsem ke koťátku.
Natáhl jsem ruku a rozcuchal mu vlasy. "Chceš snad taky pomazlit?..." Zeptal jsem se smíchem. I když je pravda, že mé prasácké já tuto otázku pokládá za zbytečnou a nejraději by ho umačkalo v obětí…

Jeho odvaha ma zarazila. Zažmurkal som očami. Rozmýšľal som, či sa ho nemám začať báť. Oprel som si hlavu dozadu a privrel oči.
"Nie, vďaka," zamumlal som, hoci moje vnútro kričalo ÁNO!!!
Natiahol som ruku k mačiatku a poškrabkal ho pod bradou. Mierne som sa usmial.

To kotě je poklad! Opět jsem si jej přivinul ke tváři. Jeho heboučká srt byla na dotek velmi příjemná. Lísal jsem se k němu a ono předlo. Hlavičku otíralo o mou tvář. Z legrace jsem také napodobil vrnění.
Pak jsem se podíval na Luciena. Odpočíval. Asi nad něčím přemýšlel. Opět jsem měl nutkání jej trochu poškádlit. A nenapadlo mne nic lepšího než… "Miau" mňaukl jsem jeho směrem a neprosto nevinně jsem se zadíval na jeho zavřené oči. Jen jsem čekal až se otevřou, abych se mohl utopi v v jejich kouzlu.

Otvoril som jedno oko a zasmial som sa. Pridal som sa na jeho hru: "Vrrrr… Haf!" Vyceril som svoje zúbky a usmial sa znova.

Koťátko mi zalezlo hluboko do náruče. Očividně se mu pejsek nějak nezdál. Ale mě to přišlo vtipné. A tak jsem hrábl rukou ve vzduchu a znova: "Miau"

Zasa som sa zasmial. Skočil som na gaučovke na kolená a znova som vyceril zuby.
"Vrrr,…." zavrčal som zas.

Mírně jsem se přikrčil a zahrál svůj nejlepší ublížený pohled. "Miau??"
Koťátko pochopilo, že tu žádný pes není zvědavě vylezlo z mé náruče. Prohlíželo si Luciena se značným zájmem. Zasmál jsem se a napodobil jsem pohled koťátka.

Ich pohľady ma pobavili. Daren pôsobil tak… chutne, aj s tými mačacími očičkami.
Sadol som si ako poslušný psíček s labkami, v tomto prípade rukami pred sebou. Hlavu som naklonil mierne na bok, urobil som psie očká a zakňučal som. Potom som vyplazil jazyk, ako to zvyknú psíky robiť a dýchal som ako oni. Potom som pusu zatvoril a pozorne som sa zadíval na mačiatko.

Hlavu som k nemu dal blízko, až sa mi nos dotýkal jeho ňufáčika a vtedy keď to nečakalo dal som mačaťu hlasnú pusu. Zasmial som sa a znova sa vystrel. Hlavu som naklonil na bok a zopakoval psie očká.

Celou scénu jsem pozorně pozoroval. Jeho normální oči mám rád, ale ty jeho psí… ty zbožňuji!
Opatrně jsem vzal koťátko a položil jej na opěradlo. Sám jsem se převalil na záda, hlavu jsem měl na Lucienově straně. Zespoda se ně něj dívalo lépe. Zase jsem hrábl rukou ve vzdzuchu, jako když hravé kotě chytá provázek. "Miau??"

"Bauu??" vydal som zo seba psí hlások. Pozrel som na Darena zhora… Potom som zbadal jeho krk. Mal tam škrabanec. Zrejme od mačičky. Rýchlo som zažmurkal očami a pohľad preniesol späť. Príblížil som svoju tvár k jeho a zavrčal som: "Vrrr..!" potom som rýchlo vzal vankúš a hodil ho doňho. Zasmial som sa a utekal som preč. Vedel som, že trest ma neminie.

Utekl! Ano, skutečně jsem měl dobrý důvod zavřít to okno. Zvedl jsem se a zamířil za ním. Přece si to nenechám líbit. Uslyšel jsem za sebou tiché hupkání. Koťátko se asi také chce zúčastnt naší hry.
"Luciené!" Zavolal jsem a zpomalil. Jako bych jej hledal. Ač mém bytě byly jenom tři místa, na která se dalo skutečně ukrýt. Pod postelí, pod stolem v kuchyni a v šatní skříni.

S rehotom som utekal preč. Otvoril som prvé dvere, na ktoré som narazil. Bola to spálňa. Rýchlo som zaliezol pod posteľ. Ak ma tu nájde, je po mne. Aj napriek tomu som mal na tvári úsmev.

Zapomněl za sebou zavřít. Usmál jsem se.

Pomalu jsem vešel do ložnice a koťe se mnou.
"Luciené!" Zavolal jsem znovu. A pohlédl na kotě. bylo mi jasné, že ono jej najde rychleji než já. A taky, že ano. Hned zalezlo pod postel. Byl tam!
Zavřel jsem za sebou dveře a pomalu obcházel postel. Pak jsem se na ní posadil.
"Hmm… nějak zmizel… až ho najdu tak ho… hm co mu udělám? Jak bych jej měl potrestat?" Přemýšlel jsem schválně nahlas.

Mačiatko prišlo ku mne. Už som tušil, že ma odhalil. Ešte k tomu zatvoril dvere. A teraz si zo mňa uťahuje. Už vidím, ako ma ťahá z pod postele a trestá ma. Musel som sa usmievať. Čakal som, čo vymyslí. Zatiaľ som si vzal mačiatko na ruky a hradil ju po mäkkúčkom bielom kožúšku. Nečudujem sa, že si doň Daren stále ponorí celú tvár.

"Hm… A co třeba krev?... Jak by se asi tvářil, kdybych se teď pořezal?... Hm… jak asi mu moje krev voní? " Dál jsem nahlas přemýšlel. Koťe nikde. Bylo mi jasné, že jej hladí. Protože je neprozrazovalo jen to, že kotě bylo naposled viděno pod postelí, ale i tiché předení.
"Hm… asi nějak takhle.." Zaryl jsm své ostré nehty do mého zápěstí. Přeci jen se mi povedlo ránu trochu obnocit. Tiše jsem sykl. Není to příjemný pocit si ubližovat. Ale vylákání upíra je složité…

Po jeho slovách mi prišlo mierne nevoľno. Zľakol som sa. Už mi do smiechu nebolo. Zacítil som jeho sladkú krv. Moje telo si začalo robiť čo chcelo. Farba očí sa mi začala meniť. Srdce mi bilo pomalšie. Mačiatko mňauklo a naježené vybehlo spod postele. Sledoval som ho. Nechcel som odtiaľ vyjsť, ale…..

Po ramená som sa vytiahol spod postele tak, že Darenové nohy boli jedna pri mojom pravom ramene a druhá pri ľavom a uprel som naňho svoj červený pohľad. Prečo ma tak trápi?

Pohled jsem u oplatil a usmál se. "Tak tady tě mám!"
Ukázal jsem mu své zápěstí. Jak málo stačí k tomu, aby byl velmi zranitelný.
"Jestli něco chceš, tak vylez. A já si zatím rozmyslím, zda budu hodný nebo zlý…"
Ano bylo to zákeřné, ale jak jinak jsem jej odtama měl dostat? Tahat za nohy ho nebudu.

Zaliezol som späť.
"Toto je vydieranie," šepol som dosť nahlas, aby ma počul. Vyliezol som z druhej strany a šiel k dverám. Tam som sa otočil a pozrel naňho krvavým pohľadom.

Lekl jse se, že skutečně odejde.
"Promiň… Neměl bych tě trápit, ale jinak bych tě odtama nedostal…. Nechoď… Nechoď pryč… prosím." Upřel jsem na něj svůj pohled. A doufal, že na tu kliku nesáhne.

Když o mě zakopává múza

*Oslovení*

Nevyplácí se na něco příliš těšit...

Mí milí návštěvníci, dnes vám chci ukázat mou tvorbu za posledních pár týdnů. Myslím tím psanou tvorbu.

Posledních pár týdnů o mě neustále zakopává múza. Nevím proč, ale vznikají z toho básničky. Tedy pokusy rýmovat myšlenky.

No, nevím zda k tomu je třeba něco dodávat, asi ne. Takže, užijte si to a snad, snad to přežijete bez újmy na fyzickém či psychickém zdraví. :)





Čas již nadešel.
Musím odejít.
Hodiny odbíjí půlnoc.

Má podoba změní se.
Proměna ve zvíře.
Promiň mi, mám hlad!

Buď půjdu, nebo tě sním!
Křik tvůj neuslyším.
jsem zaslepen bolestí.
Prosím, pomoz mi.

Musím už jít.
Nechci ti ublížit...

Má duše je na kusy.
Ale ty živá jsi.
Úsměv můj už nezmizí.

V lese hlubokém.
Tam, pod dubem.
Poslední výkřik do ticha.
Poslední vzpomínka.
Umírám...

Jsem mrtev.
Má duše nežije.
jsem vrah!

Demon: "Ne, sebevrah."

___________________________________________

Ležím, sedím, stojím.
Stojím, jdu, utíkám.
Utíkám, sprintuji, zakopávám.
A v tu ránu zase ležím na zemi.

Život je svině!
Me in me: "To lidi taky."

_____________________________________________

Skřeky šílené rvou mi uši.
Cítím jak démoni požírají mou duši.

Uši si urvu a oči vypíchnu!

Nevím,... zda jim takto uniknu.

Však za pokus nic nedám.

Demon: "Jen život."

Mám nápad! Ale před tím...

*Oslovení*

Občas mám chuť jen tak křičet do větru...

V první řadě vám chci poděkovat.
Tento blog se přehoupl přes hranici 500 návštěvníků od svého založení.
- Myslím, že se najdou i tací, kteří jej čtou. :) *nemyslela to jako narážku*
- I kdyby jste nečetli, i tak vás mám ráda. :3 Udělali jste mi radost.

Víte, ani tak mi nejde o to, aby jste četli články. (I když tu "povídku" by jste mohli číst. :D ) Jde mi o něco více o prezentaci fotek. *nenápadně poukazuje na levý horní "roh" článku* Protože velmi ráda fotím. Je to můj, dalo by se říci, koníček. A právě pomocí článků se pokouším své fotky nenápadně presentovat.
- Tím nechci říci, že by mě psaní nebavilo. Právě naopak Kombinaci focení a psaní miluji nejvíc... :3

Takže jsem dostala nápad....
Co takhle dělat fotky (a k nim komentáře/drabble/básničky...) na dané téma? To téma by jste volili vy v anketě. Tato anketa by tu vždy byla týden až dva. Pak by se uzavřela a týden bych měla na to nafotit fotky a vytvořit k nim článek na téma s nejvíce hlasy.
- Tyto tématické články bych psala dvojjazyčně. Bude to tak ještě o něco zajímavější.
!Však upozorňuji předem: Má angličtina mírně pokulhává. (A právě proto to vlastně chci zkusit :D )

Co vy na to?

Pokud se vám zalíbil můj nápad hlasujte v anketě. ;)

Melódia našich duší 6/?

*Oslovení*

Visitor...

Mám tu pro vás další díl Melódie. Těší vás to??
Doufám, že ano.

Mám pro vás novinku, Melódia od teď bude vycházet pravidelně, každou neděli večer. :)
A pokud nebude tady, naleznete ji u spoluautorky: ZDE

V tomto díle se Lucien dostane do Derekova bytu. co se tam stane? Třeba se to dozvíte v dílu. (ale možná to tam není... O.o)
:DD




Pozorne som načúval jeho rozhovoru s dievčatkom. Viem, že načúvať sa nemá, ale bol som veľmi zvedavý. Bolo od neho milé, že si to mačiatko vzal k sebe. Je to naozaj dobrý človek.
Potom začal hrať. Tú melódiu som poznal. Spievala mi ju niekedy opatrovateľka. Možno tak chcela podotknúť to, že nemám rodičov. Nemám ozajstný domov. Vtedy som bol dieťa. Nevedel som, o čo jej ide. Ale tie slová si pamätám. Potichučky som si začal hmm-kať tak, aby ma nik nepočul. Potom som spieval aj slová. Stále potichu.
"Domček mali sme zelený, zbúrali ho hyeny. Smiali sa, my nariekali, nesplnené sny pomaly odlietali. Ticho odišli sme, kam ísť už nemáme, preto posledné tóny naše vám zahráme," spieval som si so zatvorenými očami a vychutnával si túto chvíľu.

Pohlédl jsem na šedou oblohu. Střecha… Napadlo mne najednou. Nepřestával jsem hrát. Jen jsem se zvedl a zamířil na střechu.

Je to skvělé místo. Jste ode všech tak daleko a přitom jste jim tak blízko. Navíc díky větru, který tam nahoře bývá, uslyší mé skladby daleko více lidí. Chci aby je slyšeli. Tak rád bych byl, kdyby věděli co znamenají. Kdyby to věděli, tak jako on…

Spieval som si ďalej. Spieval som slová, ktoré sa mi vryli do pamäti v detstve. Dá sa povedať, že som vlastne spal. Ležal som pri kraji strechy a opieral sa o malý výklenok. Oči som mal zatvorené a ďalej som vnímal len slová. Tak som bol zažratý do svojej minulosti a spomienok, že som si nevšimol že nepočujem hudbu. Že zvuk huslí zanikol v budove.

Pomalu jsem stoupal po schodech. Jak jsem se dostával výše, melodie se postupně měnila. Nakonec jsem se zastavil před dveřmi vedoucími na střechu. Nechtěl jsem tuto zvláštní melodii přerušit, ale nějak jsem si otevřít musel. A pak mne to napadlo!

Kousek jsem od dveří poodstoupil a vykopl nohu. Zasekla se na klice. Pomalu jsem je otevřel. Vyšel jsem ven. Rozhlédl jsem se a pak!! Někdo tam ležel!

Vypadl mi smyčec a má skladba ustala. Zůstal jsem na neznámého jen tupě hledět… Není to…??

Niekoho som začul otvoriť dvere a potom tupý náraz niečoho dreveného. Chvíľku mi trvalo, kým som sa spamätal a prudko som sa posadil. To nie! Našiel ma! Znova… Z istej stránky som ho rád znova videl. Vlastne… konečne ho vidím! Potešil som sa a to ma prekvapilo. Pozeral som naňho pohľadom, ako keď malý chlapček urobí niečo zlé a veľkými očkami pozerá sa na svoju nahnevanú mamičku.

T… ty… Bylo to jasné! Ty oči… Nikdo jiný nemá fialové oči. Nejprve jsem byl trochu zmatený, ale nakonec jsem se usmál.
"Rád tě opět vidím…" řekl jsem, zvedl smyčec a došel až k němu. Kousek před ním jsem se posadil. Koťátko se unaveně protáhlo. S lehkým úsměvem jsem si jej vzal do náruče a začal jej hladit. Ono mi to oplatilo tichým předením. můj pohled se vrátil k upírovi.

Sledoval som ho, ako hladí mačiatko. Bol to krásny pohľad. Usmial som sa. Nevedel som, čo mu mám povedať. Potom sa mi pozrel do očí.
"Ahoj," vytisol som zo seba. Zistil som, že mám pred ním trému. ako dieťa pred prvým vystúpením. Aj napriek tomu som sa usmial. Určite mi bledé líca zrumeneli.

"Nechybí ti nic? Jako třeba koupel, oblečení nebo jídlo?" Musel jsem se zeptat. I když mi bylo jasné, že zase řekne něco ve smyslu - "Nechci nikoho otravovat."

Byl roztomilý. Ten jeho nevinný pohled, ruměnec ve tváři a nervózní pozdrav.
"Jak se jmenuješ?" Zeptal jsem se z ničeho nic. Protože až teď mi došlo, že vlasně neznám jeho jméno.

"Lucien," povedal som s hanblivým úsmevom. Chcem sa vyfackať…
"A tvoje meno?" opýtal som sa.

"Daren, Jmenuji se Daren. A ještě jednou… Nechybí ti něco?" Další z mých sotva znatelných úsměvů. Náhle jsem zabořil obličej do kožichu koťátka. Bylo tak hebké! A krásně vonělo…
Přistihl jsem se, jak si místo srsti kotěte představuji Lucianovy vlasy. Úsměv se změnil drzý.
Opravdu jsem sobec!

Sledoval som, ako sa mazná s mačiatkom. Keby sa tak maznal so mnou…
Čože? Na čo to myslím. Mimovoľne som sa ťapol po líci.
"Noo… Normálne by som povedal, že nič nepotrebujem, ale stále mám vlhké veci zo včerajšieho dažďa… a.. určite aj smrdím," vravel som a začervenal som sa po vyslovených slovách.

Zvedl jsem pohled. Jeho tváře… Opravdu se červenal! Počkat… on opravdu řekl, že by se potřeboval umýt?
"Mohu ti nabídnout mou skromnou koupelnu a nějaké ty šaty, když nebudeš protestovat."

Neisto som prikývol.
"Ďakujem," povedal som. Nikdy som nepotreboval pomoc iných. Asi práve preto sa cítim tak úboho. Radšej som vzal stratený kamienok na zemi a začal som sa s ním hrať, len aby som mu nemusel pozerať do očí.

Další úsměv.
"V tom případě mne prosím následuj… Luciene…" zašeptal jsem jeho jménno tiše a vztal. Kotě jsem si opět poloil na rameno a ruce zaplnil houslemi a smičcem. Pomalu jsem se vydal ke dveřím. Pokud mou nabídku opravdu přijal půjde za mnou, pokud ne zůstane tam. Otevřel jsem a zmizel v domě.

Vyslovenie môjho mena z jeho pier mi spôsobilo mrazenie na zátylku. Pomaly vstal a šiel k dverám.
Sledoval som jeho miznúci chrbát. Stále som sedel. Napokon som sa lenivo postavil, vzal som tašku s jedlom a rýchlym krokom som ho dobehol na schodoch a šiel som ticho za ním.

Bylo mi vlastně jedno jestli je a nebo není za mnou. Cítil jsem se spokojeně.
Vyšel jsem před dům a na moment se zastavil. Opravdu jen na okamžik. Davy zhoustly. Vydal jsem se ke svému bytu. Není to daleko. Další úsměv… takový hravý.

Jak se asi bude tvářit na to, že chodím do vlastního bytu oknem? Jsem podivín…

Šiel som za ním. Chcel som mu pomôcť s husľami, alebo sláčikom, či mačiatkom. Keďže vyzeral navešaný ako vianočný stromček. Zrejme mu to nevadilo. Pod chvíľou sa usmial. Asi myslel na niečo vtipné. Škoda, že neviem čítať myšlienky…

Nezabralo nám to ani deset minut a stáli jsme před domem. Obešel jsem jej zezadu. Svázal jsem si smičec a housle, abych si jednu ruku uvilnil a začal jsem šplhat po vyčnívajích cihlách. Jelikož jsem již zvyklý šlo mi to rychle a zachvíli jsem zmizel ve svém okně. Vyklonil jsem se. Na tváři mi hrál úsměv.
"Pospěš, nebo ti zavřu před nosem." Poškádlil jsem jej trochu a zmizel ve svém bytě. Šel jsem mu napustit vanu.

Prekvapene som sa zasmial. Ako upírovi mi je ľahko niekam vyliezť. Dal som si tašku medzi zuby a v momente som bol na okne. Zišiel som z neho do izby. Poobzeral som sa tu.
Mal tu štyri police plné kníh. Pousmial som sa podišiel k jednej z nich. Prstami som prechádzal rôzne nádpisy. V živote som tieto knihy nevidel. On určite nevidel tie, ktoré mám v knižnici ja. Otočil som sa a vyšiel z dverí. Poobzeral som sa po chodbe.
"Daren?" ozval som sa. Chcel som vedieť, kde je.

Vykoukl jsem z koupelny. "Anoo?" Usmál jsem se jako to nejnevinější stvoření. Z koupelny závy vyletělo jako střela to kotě. Bylo celé mokré… Podařilo se mu totiž spadnout do vody. Chuděra…

Sledoval som utekajúcu mačku a usmial som sa. Pozrel som na Darena.
"Kam mám dať túto tašku? Je tam... jedlo," nakukol som do nej.

Ukázal jsem na druhý konec chodby. "Jdej jí prosím v kuchyni na stůl.
Zase jsem zalezl do koupelny. Nachystal jsem mýdla a šampóny. Ručníky a… Nechybí tu nic? Zamyslel jsem se. Asi ne. Zakroutil jsem hlavou a zastavil vodu.
"Luciene! Koupelna je nachystaná!" Zakřičel jsem a šel do obýváku zavřít okno. Aby mu nebyla zima, až vyleze.

"Idem!" zakričal som späť. Položil som tašku na stôl a vrátil som sa do kúpeľne. Zatvoril som dvere. Dal som si dole kabát a všetko šatsvo hodil na zem. Potrebuje to vyprať, pomyslel som si… Pomaly som vliezol do príjemne teplej vody a privrel som oči.

Chvíli jsem zůstal u okna. Měl jsem šílené nutkání do té koupenky vtrhnout, ale ani jsem se nehnul. Další drzý úsměv.

Zamířil jsem raději do kuchyně. Zjistit co to donesl za jídlo. Cestou jsem potkal to kotě. Vzal jsem jej opatrně do náruče. Celé se třáslo.
Položil jsem ho v kuchyni na stůl. Svlékl jsem si triko a použil jej jako provizorní ručník. Abych kotě, alespoň trochu vysušil.
Až se mi zdálo dost suché a triko naopak dost mokré, nakoukl jsem do té tašky. Bylo tam všechno možné. Od ovoce až po nádobky s polívkami. Vše jsem uklidil. Tašku schoval. Tričko dal sušit a spolu s kotětem jsem se vydal ke skříni.
Chvíli jsem před ní stál a přemýšlel co Lucienovi půjčit, ale pak jsem došel k závěru, že bude lepší, když si vybere sám.
A tak jsem se vrátil do obýváku a k mé nejmilejší věci z celého bytu. K houslím. Pohodlně jsem se usadil a začal hrát. Tahle melodie jako by postrádala příběh. Byly to čisté pocity. Pocity, které prožívám, když se podívám,… když myslím na Luciena.

Skoro som v tej vani zaspal. Radšej som vzal mydlá, čo mi tu Daren nechal a poriadne som sa nimi ponatieral. Všetky pekne voňali. Zobral som nádobku šampónu a napučil si ho do ruky. Potom som si ju čapol na vlasy a babral som sa s nimi. 

Kam se podělo kouzlo Vánoc??

*Oslovení*

Vánoce - Už nejsou co bývaly...

Dnes jsou Vánoce.

Ano, ten dětmi tak oblíbený svátek.

Dnešní "moderní" Vánoce už jsou jen o hmotných dárcích... Nenávidím to! Všichni kolem křičí: "Na Vánoce dostanu nový iphone, heč!!" nebo "Na Vánoce dostanu tablet za 6000!!" a pak taky "Co dostaneš ty? ... Jen lístky na koncert?! Cha, trapka/trapák!!"
Nechápu to - Nechci to pochopit...
Kde je ta doba, když Vánoce byly svátkem kdy se sešla celá rodina u krbu a byla ráda, že může být pospolu? Asi je tam, kde zůstaly závěje sněhu...
Nechtějte mi namluvit, že se vám líbí mít v prosinci venku takové teplo, jako by snad bylo jaro.

Ale to není to, co jsem vám chtěla říci. Ač tyto Vánoce nemám ráda, mám tu pro vás dárek...

~Vánoce svátky klidu byly,

avšak moderní doba zničila je.

Všem jde jenom o majetek a o jeho cenu!

A co vzpomínky, zážitky nebo taková radost z maličkostí?

Rozpadlo se už kouzlo Vánoc v prach? 

Nebo je jen vítr odvál na vlnách?

Však dobří přátelé obnoví původní myšlenku.

Jsou nejšťastnější, když mohou být pospolu~

Víte, co je tím dárkem? Krabička...

Chcete jí otevřít? Proč?

Když je zavřená můžete si představit, že ukrývá cokoli. Cokoli po čem toužíte, cokoli o čem sníte. No není to úžasné? Dostat to, co si přejete? Dostat to, co vám umožní si splnit vaše sny?

Někomu z vás to může připomenout knihu - Malý princ.

Tato kniha je dle mého úžasná. Má velmi hlubokou pointu. (Lituji, že jsme si ji ani na jedné základce nečetli.) Má nejoblíbenější část je ta s beránkem. Kdy se beránek povede podle představ Malého prince, až když jej zavřou do krabice, naší krabičky. :)

Pohodové prožití Vánoc. :)

A nezapomínejte na jejich pravou podstatu...

Darujte svým blízkým něco, co jim řekne jak moc si jich vážíte, a že jste rádi, že je máte. Neboť to překoná i ty nejdražší dárky, které si dokážete představit. :) ;)

Drabble

*Oslovení*

Zase se hlásím! Zdá se vám to brzy? Je to tím, že jsou vánoční prázdniny. *nemá ráda Vánoce*

Podle názvu asi víte, s čím že to otravuji. Ano, jsou to drabble. A je jich rovnou několik!! ;)

Pro ty, co nevědí o co de: Drabble, je literární útvar napsaný na určitá slova (většinou je jich v zadání pět), který má přesně sto slov. Tento útvar musí obsahovat zadaná slova, ale jejich propojení je jen a jen  na vás. 

Drabble číslo 1!! - zadání ze školy
Zadaná slova: obezita, sluníčko, sex, nevím, třeba
Je opět jeden z těch pochmurných dní, kdy sluníčko nesvítí a obézní lidé se scházejí v fast-foodech. 

"Nevíš kam se sluníčko schovalo?" zeptal se muž za pultem mladé barmanky. 

"Nevím," odpověděla stroze. 

"Vím, že nejsem to, po čem toužíš, ale veř, že jsem lepší než ten chlap u stolu naproti. Jde mu jen o sex, věř mi." 

Dívka jej však dál ignorovala, zasněně totiž pozorovala onoho muže. 

"Třeba jednou zjistíš, že jsem měl pravdu." pravil muž posmutněle a tiše odešel. 

Mladá barmanka jeho slova sotva zaslechla. Avšak porozuměla jim.. Né hned, až druhý den ráno. Když se ve své posteli probudila sama...

Drabble číslo 2!!! - zadaní od Iharo
Zadaná slova: dveře, růžová, želva, nuda, škleb
Dny se vlečou jen pokud vás nebaví, nebo se na něco těšíte. A já se těším, moc! Proto mám pocit, že se dny vlečou. Jsou pomalejší než ospalá želva! Ne, jsou pomalejší i než pan Hlemýžď!! A víte na co se těším? Na novou paruku. Má být růžová!! Ale nezbývá mi než čekat a čekat a čekat. Zatím co sedím a čekám zžírá mne nuda. Ale taková nuda!! Nic mě nebaví, nic se mi nechce. A tak jen sedím, civím chvíli na zeď, chvíli na dveře a čekám. Najednou vejde matka!! Ruce má za zády a na tváři škleb! Proč?!

Drabble číslo 3! - zadání od Jeffree(ho)
Zadaná slova: gay, kytara, sníh, šlehačka, anime
Byl jednou jeden gay. Ten gay měl doma kytaru. Ta kytara nebyla obyčejná, byla totiž elektrická! Uměl na ni hrát. Moc rád jsem poslouchal jak hraje. Ten gay, co hrával mi na kytaru měl rád zimu, tedy sníh. Měl moc rád sníh, protože byl bílý. Vždy říkal, že je čistý, tak čistý až se ho bojí dotknout. Tak čitý, jako duše novorozence. Když bylo léto, říkával, že se mu stýská po sněhu. A tak jsme mu vždy dal vychlazenou šlehačku. A on se vždy začal smát. Víte na co jsem málem zapomněl? Že ten kluk měl rád ještě něco... Anime!!

Drabble číslo 4!! - zadání od Lucy
Zadaná slova: králík, sníh, les, vlk, měsíc

Byla noc hluboká. Na les na kopci svítil měsíc již z vysoka. Teprve teď budila se zvířátka k životu. Králík hopkal kolem své nory a hledal něco snědku. Však zavětřil jej vlk a na znamení zavyl. Jeho smečka uzavřela kolem nebohého králíka kruh. Je po něm!! Náhle nebylo slyšet nic víc, než vrčení, trhání masa a křupáni sněhu. Byla zima. A bělostný sníh na palouku, nedaleko králíkovo nory, pokryla rudá skvrna čerstvé krve. Je to brutální a barbarské! Ale přesně taková je příroda - nemilosrdná, ale férová. Jeden zemře, aby druhý mohl žít. ANEB Silnější vítězí!! "A nejsilnější přežije i evoluci!"

Drabble číslo 5! - zadání od Cherry

Zadaná slova: kamera, nepořádek, časopis, cukroví, obraz

Vešla jsem do obýváku a plácla sebou na gauč. Cítila jsem se po celém dni úplně mrtvá. Celý den jsem běhala s kamerou po našem městě. Je to část mé práce do školy, která nese název "můj domov". Pojala jsem to trochu po svém. V obýváku byl hrozný nepořádek. Je mi jasné, že uklízení bude zase na mě. Kamera teď ležela mezi papíry, oblečením, obaly od hamburgerů a... cukroví?? Vážně leželo na stole cukroví?? Copak už jsou Vánoce?! Náhle ze zdi spadl obraz hrozně jsem se lekla. Nadskočila jsem a shodila časopis, který rozsypal všechno cukroví. "Proboha!! Máma mě zabije!"

Drabble číslo 6!! - zadání od Toph (a)
Zadání: sníh, zima, starý dům, okno, kluk, samota

Padal sníh. Mráz mě štípal do tváří. Šel jsem zimním lesem, sám. Samota, ta svině mě objímá tak pevně! Mám tento les rád. Je tu klid, a přesto jsem tak blízko městu. Došel jsem na palouk. Ani nevím, že tu je. Rozhlédl jsem se a co nevidím! Starý dům. Vypadá že každou chvíli spadne. Šel jsem blíž, došel až k němu. Pomalu jsem vešel dovnitř. Rozhlédl se a ihned zamířil na půdu. Jako by mě tam něco táhlo. Muselo tam být rozbité okno, neb když jsem otvíral dveře, ucítil jsem průvan. Došel jsem nahoru a... Na zemi tam ležel kluk!!

Drabble 7! - zadání od Majky

Zadání: čaj, viera, šanca, sila, teplo

Usadil jsem se naproti svému duchovnímu vůdci a v dlaních sevřel prázdný šálek. On vařil čaj. Nerad se nechával obsluhovat, ač na to měl věk. Dnes jsem se s ním, chtěl bavit o víře. Snažím se jí pochopit, a přesto ji tak docela neuznávám.

"Víra, ta se nedá popsat jednou větou. Nedá se ani vysvětlit. Nikdo ti nemůže říci, co je to víra, protože to nikdo neví..."
"Já bych řekl, že je něco jako síla. Nehmotná a přesto je zcela zřetelně viditelná."
"To už jí raději přezdívej 'šance'"

Náhle se ve mě rozlilo teplo. Jako by řekl kouzelnou formuli...Šance ~

___________________________

Popravdě... Nejlépe se mi psalo na zadání od Cherry a pak od Toph (a). :D

Co si o drabble myslíte, hm?? Které se vám líbí nejvíce a které nejméně a proč??

Školní práce - 1. slohovka ze střední

*Oslovení*

Školní práce...

Ve škole, přesněji v hodině češtiny, jsme psali slohovou práci. Téma bylo volné. Forma byla vyprávění. Dostala jsem za dvě a pochvalu. Češtinářka tvrdí (není to první češtinářka), že mám literární talent. A má stylizace je docela dobrá. Za to by mi bývala i dala jedničku. Ale zkazila jsem si to prach obyčejnými chybami. A to u mně/mě pak špatné umístění zvratného zájmena se, ale co se mi opravdu povedlo, že jsem v celé práci měla jen jedinou hrubku. Za což jsem na sebe hrdá.

- No, však názor jedné osoby mi nestačí (ano zní to hrozně), ráda bych znala váš názor.
Tak co? Máte chuť to číst? Pokud to opravdu přečtete, co kdyby jste se pod článek vyjádřili, hm? Stačí jen to co si o tom myslíte. Děkuji moc. ;)

Byl jsem odhalen!

Seděl jsem, jako každé letní odpoledne, na parapetu svého okna a tiše brnkal na kytaru. Sedávám na něm často, neb bydlíme vysoko a já rád sleduji svět z ptačí perspektivy. Jak jsem si brnkal, sledoval jsem přitom lidi na ulici. Sem tam se někdo zastavil a snažil se přijít na to, proč slyší zvuk kytary, ale nikoho hrát nevidí. Tiše jsem se tomu smál. Nikdo si mě nevšiml. Koho by napadlo podívat se do střešního výklenku v pátém patře? Nikoho. Však v tento den se to mělo změnit.

Bylo již po poledni a já stále seděl na parapetu a hrál. Tu jsem zahlédl kluka, mohlo mu být asi tolik co mně, byl vysoký a pohledný. Zaujal mě tím, jak si vše prohlížel. Také bylo zvláštní, že šel tak pomalu. Tím se nejvíce lišil od ostatních.

Začal jsem hrát o něco hlasitěji. Zastavil se. Pomalu se rozhlížel a snad se i mračil, jako by se usilovně snažil přijít na to, odkud ten zvuk jde. Zase jsem se smál. Připomněl mi tolik jiných. A pak! Vzhlédl. Jen chvíli tápal pohledem po oknech domu, jen kratičkou chvíli trvalo, než nalezl mé oči, než se naše pohledy setkaly. Vítězoslavně se usmál. Jako by se mi snažil říci: "Našel jsem tě! Vyhrál jsem!" Byl jsem šťastný. Přeci jen tu byl někdo, koho napadlo, že zvuk kytary není iluze. Měl jsem takovou radost, že jsem div nezačal křičet. Ale nechtěl jsem jej vyděsit, neboť jsem si moc přál, aby zůstal. Však on odešel. Stejně tak jako všichni ostatní.

A teď zase marně čekám kdy se "můj" objevitel vrátí.

My english is not very good! But...

*Oslovení*

Báseň, či píseň? Nebo jen shluk myšlenek? Kdo ví...

I have a dream. 

I would like to become an angel.

Have a pair of wings and fly over the world.

Far away from the evil.

However, I would be good?
But, what if it on the contrary momentum?

Then it is good! * evil laughter *

I want out of here! 

People disgusts me! 

I can't be an Angel.

However, what if I become the demon with the angelic face?

Who can tell the difference? 

The common man, no!

I'm Flying! I'm going out, out of this world. 

I'll be carried away by the endless dream - fantasy.

Only there can be everything I want. 

Therefore, I'm running/flying

Good-bye! 

Wait A Minute! 

Why do you follow me?

Když máte inspiraci ve stejný moment a myšlenku sdílíte...

*Oslovení*

Jistá osoba, říkejme jí Kostka (prozatím), mi doporučila knihu - Na tahu s MacGowanem.

Je to psáno formou rozhovoru, dá se říci.

Tuším že "hlavní hrdina" ještě žije. Je to velmi zajímavý člověk. A jeho filozofie, pohled na život/sebe/svět, je fascinující.

Každý je výjimečný, ale někdo přeci jen o něco víc. Nebo spíše, je víc vidět. A někteří v tom prostě umí chodit.

Tato kniha mne zaujala hned na začátku. Přivedla mne k velmi zajímavým myšlenkám a nápadu.

Jelikož jsem "umělec" a to nejen co se psaní týče (ráda kreslím), napadlo mne (i Kostku) vytvořit ke knize vlastní ilustrace. Ale tak, že budeme kreslit situace/myšlenky naším pohledem. Tak jak si je představíme, či snad jak je vidíme my.

A jelikož jsem také sdílný člověk, budu tyto kresby zveřejňovat.

Avšak kniha a její části by neměly být, nijak neoprávněně, publikovány dále. A tak vždy myšlenku z ní přeformuluji (nebo se o to pokusím). Neboť bez "komentáře" by se některé obrázky mohly zdát býti nesmyslné. Však s myšlenkou, snad stanou se pochopitelnějšími. ;)

. . .

Měli jste někdy chuť někoho zabít? Ale... Jako opravdu. Vzít například nůž a prostě jej do někoho bodnout. Mne už se to stalo. Ta chuť občas přijde, však... Kdo by byl takový blázen, aby naslouchal hříčkám poblázněné mysli? Snad nikdo. Však... Co když naslouchá někdo jiný za vás?

Co má dělat schizofrenik, když náhle neovládá své tělo, když stane se pouhým pozorovatelem? Co když jiná duše/osoba/bytost ovládá jeho činy/mysl/tělo?? Co pak?

Znáte ty sny, kdy se snažíte křičet/běžet/mlátit a pak zjistíte, že nemůžete nic. Nikdo vás neslyší/nevidí/necítí. Jste nic, duch snad... Znáte ten pocit bezmoci, kdy jste pouhým pozorovatelem? Ano?

Tak možná cítí se schizofrenik, který již neovládá své tělo/mysl/činy. Docela tomu věřím.

Možná i já jsem schizofrenikem. A možná s to jen namlouvám. Ale ty stavy. Stavy, kdy vaše tělo, není už jenom vaše. Ty znám. Kdy se vám do mysli vkrade nějaká další...

Zní to neuvěřitelně, ale... Děje se to. Nebo ne? A co je to vlastně realita? Co když je to celé jenom jeden velký sen?? A co se stane až se probudíme???
- Kdo ví. Třeba se probudit nelze...

Spekulace. Je to jen myšlenka... Jsem blázen? Možná. Však... Jednou mou myšlenku uslyší mnozí...
Věřím!! Jsem snílkem. Snílkem, který věří ve své sny! A ony se vyplní! Všechny, všechny sny, ve které věřím, se vyplní! Jak to vím? Nevím... Jsem snílek!!

Věřím i v mnohé sny jiných. A kdo ví... Třeba mám pravdu. A opravdu, stačí jen věřit. :3 :)

Melódia našich duší 5/?

*Oslovení*

Nový kamarád-ka...

Takže, mírně zpožděně přidávám pátý díl.
Omlouvám se včera jsem to nestihla.

Spolu autorku najdete ZDE

V tomto díle se Daren seznámí s někým dalším. Abychom se stále nemotali okolo dvou hlavních postav. :D
Taky se v tomto díle kluci nepotkají. Ale nebojte se, oni to brzy napraví. :))

Příjemné čtení vám přeje Neko & Majka


Pomaly som odchádzal. Nechcel som odchádzať, ale veď sa ešte uvidíme… Kedy? Bol som smutný z toho, že je smutný on.

Znova som si uvedomil, že som mokrý a je mi zima. Nikdy mi nebývala zima. Zamračil som sa.
Kráčal som. Chcel som sa otočiť k nemu, ale vedel som, že ho už neuvidím.
Aj tak už potrebujem spať. Potrebujem si nájsť nejaký úkryt. Dúfam, že zajtra nebude príliš slnečný deň. Síce sa na slnku neupečiem, ako sa to píše v knihách o upíroch, ale je mi nevoľno. A zajtra predsa chcem ísť za ním. Budem ho sledovať…

S radosťou v očiach som sa rozbehol do mesta. Hľadal som nejakú pivnicu alebo niečo. V tom som zbadal vysoké domy s mnohými oknami. Ako to volajú? Nevedel som. Bolo to niečo ako zámok, len bez vežičiek a omnoho škaredší. Mal veľa okien a divných balkónov.
Šiel som k jednému z vchodov a pokúsil sa otvoriť, ale nešlo to. Obzrel som sa. Na druhej strane bol človek, ktorý práve otváral podobné dvere. Aké šťastie! Utekal som k nemu. Už sa dvere temer zatvorili, stihol som ich však zastaviť nohou. Ešteže je tu niekto tak neskoro v noci. Potichu som vošiel a zatvoril za sebou. Oprel som sa o ne a vydýchol som.
Porozhliadal som sa okolo. Zem bola špinavá a steny ošupané. Na pravo boli drevené dvere. Stlačil som kľučku. Našťastie bolo odomknuté. Zatvoril som sa dovnútra a šiel na priezkum. Smrdelo tu zatuchlinou, ale dalo sa to vydržať.

Šiel som uličkou až na koniec. Na pravo bolo malé okienko a pod ním starý stôl. Vyzliekol som si premočený kabát a položil ho naň. Potom som naňho vyliezol a ľahol si. Skrčil som sa do guličky, aby mi ostalo čo najviac tepla.

Vydýchol som a z úst mi šla para. Zima. Privrel som viečka. Hneď sa mi pred nimi zjavili jeho zelené oči. Netrvalo dlho a pobral som sa do ríše snov.

Odešel. Ne… zmizel ve tmě. Ještě chvíli jsem tam jen tak seděl a sledoval místo, kde jsem jej zahlédl naposled.
Vzal jsem housle a vydal se domů.
Jako vždy jsem do svého bytu vlezl oknem. Neboť jsem si jako vždy zapomněl klíče. A to že můj byt je ve třetím patře není žádný problém. Mám rád staré domy, které byly stavěny z cihel...
Umyl jsem se, pro jistotu si obvázal zápěstí a zalehl do postele. Však vytoužený spánek se nedostavil. Jen jsem ležel a díval se do stropu. Musel jsem na něj myslet. Věřil jsem, že si alespoň našel úkryt v nějakém starším domě a dost daleko od těch pochybných existencí z našeho města.
Pohladil jsem místo kde mě kousl do krku. Na dotek nic poznat nebylo. Ale já to stále cítil. Cítil jsem jeho rty na mém krku. Jeho špičáky, které se lehce zavrtaly pod kůži. Ten pocit, když pil mou krev… Když jsem zavřel oči vybavily se mi ty jeho. Rudé, rudé jako krev. Ještě, ještě se mi vybavoval jeho hlas. Připomínal mi tóny toho starého piána.

Dlouho do noci jsem se jen převaloval a přemýšlel. Přemýšlel nad zítřkem. Ale nakonec jsem asi opravdu usnul…

Ráno bolo kruté. Zamrznutý som sa natiahol, ako mi to len starý stôl dovoľoval. Zliezol som z neho a pošúchal si oči. Keby som tu mal tak svoju vaňu! A svoju skriňu plnú šatstva! Len som si povzdychol. Ozvalo sa moje brucho. Pýtalo si svoj prídel. Asi niekomu ukradnem chlieb. Pousmial som sa nad svojou hlúposťou a ruku strčil do vrecka. Vytiahol som odtiaľ zopár zlatiek. Ktovie, akú majú dnes cenu. Možno veľkú, a možno žiadnu. Vzal som svoj kabát a šiel som cestou späť. Otvoril som drevené dvere a nakoniec aj vchodové. Zobral som kamienok a podložil ho k dverám, aby sa nezatvorili úplne. Obloha bola našťastie zamračená ešte zo včerajška.

Pomaly som niekam šiel. Až teraz som si uvedomil, že stále myslím naňho. Na jeho zelené oči, na jeho vlasy, čo ma tak šteklili, keď mi dovolil napiť sa z neho.
Zrazu niečo zahučalo.
"Dávaj pozor ty idiot!" zvrieskol na mňa nejaký chlap z divného stroja. Podobá sa to koču.
Idiot? Pokrútil som hlavou a šiel som ďalej. Objavil som maličký obchodík s drevenými nádobami plnými čerstvého ovocia. Rozbehol som sa dovnútra.
"Dobré ráno prajem," usmiala sa na mňa bucľatá brunetka.
"Dobre ráno," usmial som sa tiež. Bola mi sympatická.
"Želáte si?" opýtala sa ma.
"No.. ja… som hladný," povedal som a moje brucho mi dalo vzápätí za pravdu hlasným zaškvrkaním. Žena sa rozosmiala.
"Dobre chlapče. Sadni si tamto," ukázala na maličký drevený stolík s dvoma stoličkami, ktorý som si doteraz nevšimol. Poslúchol som ju a netrpezlivo čakal. Z výkladového okna som mal krásny výhľad na chodník. Prechádzalo sa tam veľa zaujímavých ľudí. V tom som zbadal ženu, ktorá na sebe mala nohavice. Chytil som za za ústa a prekvapene na ňu pozeral. Ako je to možné, že má nohavice? Radšej som sa otočil dovnútra a sledoval predavačku pri príprave jedla.

"Ešte som ťa tu nevidela. Odkiaľ si?" opýtala sa ma, keď zbadala môj pohľad.
"No… ja som z ďaleka," odpovedal som. Potom ku mne pristúpila s dvoma taniermi a položila ich predomňa. Na jednom bola hustá zelená polievka a na druhom dva krajce chleba.
"Špenátová polievočka. Veľmi zdravá. Ak by ti bolo málo, len na mňa zakrič, ešte ti pridám" usmiala sa a nechala ma samého. S chuťou som sa pustil do jedla.

Ráno jsem se probuil brzy. Tak brzy, že jsem měl pocit, jako bych vůbec nespal. Mě jsem těžké tělo a nemohl se zvednout. Zase jse pozoroval strop. Byl tak prázný. Bylo mi ho líto. Zbláznil jsem se? Ne.. jen je mi smutno.

S velkým sebezapřením jsem se zvedl a do něčeho se navlíkl. Potřeboval jsem něco dělat. A ač dnes nepršelo, alespoň nesvítilo slunce. Naděje umírá poslední…

Vzal jsem housle a vyrazil do ulic.

Zatím co jsem šel, hrál jsem. Melodie to byla veselá. Chtěl jsem vidět ty usměvavé tváře dětí, starých lidí, ustaraných rodičů - všech. Za chvíli se kolem mne seběhl hlouček malých děvčátek a začaly kole mne tancovat. Upřímný úsměv z čiré radosti.

Ta děvčátka byla jako múzy. Když slyšela hudbu začala tančit a smát se. Bylo to kouzelné. Hrál jsem jim s neskonalou vášní. Na konec jsem mezi nimi také začal tancovat a také jsem se z plna hrdla smál.

Brzy se kolem sešlo docela hodně lidí a všichni se smáli. byl jsem šťasný. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy vám svět připadá krásný, takový jaký je…

Sledoval som situáciu na ulici z výkladu okna. Hral, smial sa, tancoval! Bol šťastný! Usmial som sa. Hudba ho robí šťastným. Radosť iných v hudbe! Len som tam tak sedel a sledoval ich. Boli tak veselí. V tom som si uvedomil, že aj ja chcem byť taký. Pozrel som do prázdneho taniera. Včera som bol šťastný. Bol. Naozaj. Usmial som sa.

Asi býva niekde blízko.
"Môžem zaplatiť?" pribehol som k predavačke. Ustarostene na mňa pozrela a pokrútila hlavou.
"Nerob si starosti zlatko. Tu máš," povedala a podávala mi tašku plnú jedla. Zajasal som. Na pult som jej dal päť mincí.
"Mohlo by to stačiť," povedal som, a bez slova som vybehol z obchodu. Šiel som tak, aby ma nikto z tých ľudí vonku nevidel. Utekal som za jednu z budov kde som sa vyšplhal na strechu. Odtiaľ budem mať pekný výhľad, pomyslel som si a s úsmevom som sledoval ich radosť.

Ale jak se říká - vše jednou končí, aby mohlo začít něco nového. A i má skladba skončila a děti se postupně rozešly. Celý hlouček chvíli na to zmizel. Jako by se tu před chvílí vůbec nic nedělo. Ale můj výraz zůstal spokojený.
Náhle jsem si uvědomil, že cítím něčí pohled. Někdo mne sledoval. Pozorně jsem se rozhlédl, ale nikoho jsem nenašel. Pak jsem si vzpomněl na slova toho upíra - "Teraz pôjdem preč. Ale,... budem ťa sledovať na každom kroku…" Nejspíš svůj slib skutečně plní. Další úsměv.

Zajímalo by mne jak vypadá na dením světle… Zamyslel jsem se. Tak hluboce až jsem se rozplácl na zem, když jsem zakopl o obrubník. Přihlouplý úsměv.
Posadil jsem se u vchodu jednoho z těch starých, trochu zapáchajících domů. Měl vchod přímo na hlavní ulici. Jak příhodné místo. Zase jsem začal hrát. Opět veselou melodii, jen o něco pomalejší. Vyprávěla příběh. Příběh o dívce, která se neuměla smát a o tom jak potkala chlapce, který neuměl plakat. Byl to příběh o silném přátelství. Byl to příběh o štěstí skrývajícím se v maličkostech…

Zmizol mi z dohľadu, ale jeho hranie sprevádzalo jeho prítomnosť. Sedel som na streche nad ním a so zavretými očami som ho počúval. Na tvári sa mi usídlil pokojný úsmev. Pohodlne som sa oprel o kraj strechy a len som počúval. Ľutoval som, že tu nemám klavír. Pridal by som sa k tej krásnej piesni. Mala úžasný príbeh.

Když i tento příběh skončil přestal jsem na chvíli hrát. Položil jsem housle vedle sebe, opřel jsem se a zavřel oči. Opět se mi vybavily ty jeho.
Náhle jsem uslyšel cinknutí. Otevřel jsem jedno oko a uviděl malou holčičku. Držela v náručí koťátko, které mělo kolem krku stuhu a na ní se houpala rolnička. Opět se ozvalo cinkntí. Holčička byla smutná. Sedla si vedle mne.

"Maminka říká, že koťátko do bytu nepatří." Řekla smutně. Podíval jsem se na ni a usmál se. Pohladil jsem koťátko. Bylo nádherné. Sněhově bílé jen tlapičky a čumáček byl černý.
"Proč by koťátko nemohlo být v bytě?" Zeptal jsem se.
"Protože je špinavé." Řekla holčička a rozvlykala se. Objal jsem ji.
"Špinavé?"
"Našla jsem jej na ulici. A… pan doktor říká, že nemá čistý rodokmen." Vzlykala dál. To mne pobouřilo. Maminka té holčičky říká o toulavém kotěti, že je nečisté?!
"Říká, že má zůstat na ulici!" Vykřikla holčička a do mé náruče se doslova zhroutila. Opravdu si to koťátko zamilovala. Bylo mi jí líto.
"Tak já se o něj postarám… A můžeš ho navštívit, kdykoliv budeš chtít, ano?"
Zvedla hlavu a podívala se ne mne. Dokonce přestala plakat.
"Dobře… Starej se o něj dobře!" Smutně se usmála a podala mi koťátko. Opatrně jsem si jej vzal. "Budu, neboj."
"Už musím jít. Ale určitě přijdu na návštěvu červeno-vlásku." S úsměvem mi zamávala a zmizela v davu. Pohlédl jsem na koťátko. Bylo opravdu krásné.
Dal jsem si jej na rameno. Pohodlně se tam uvelebilo. Možná se mu líbím, stejně jako ono mne..
Opět jsem začal hrát. Hrál jsem o životě o životě těch, kteří se narodili bez domova. O těch, kteří nedostali svojí šanci. Písnička se mohla zdát smutná, ale ta melancholie, která z ní čišela měla jistý nádech veselí. Zvláštní? To ano, ale co není zvláštní....

__________________________________

Jsme moc rády, že to čtete. 

Uvítáme kritiku. 

Pokud by jste někde našli chyby, nebojte se nás na ně upozornit.
Děkujeme ^^

Melódia našich duší 4/?

*Oslovení*

Chuť neobyčejné krve...

Mnohé z vás dnes opravdu potěším! Ano, je tady další díl spolu autorské povídky! :3

Co k dílku dodat... Je boží! Heh, dobře... samochvála smrdí. Ale když já tu povídku vážně miluji! Velmi mě baví ji psát. (I když se občas trochu zasekne.)
A jsem moooc ráda, že jí někdo čte. :)

Takže spoluautorka ZDE!

Příjemné čtení přeje Neko & Majka. ;)


Pozrel som na jeho zápästie. Privrel som oči a jemne som po ňom prešiel jazykom. Tá chuť bola neskutočná. Nikdy som nechutnal takúto krv. Ani sa mi o nej nesnívalo. Pootvoril som pery. Biele zúbky sa mi predĺžili a jemne som ich vtlačil do jeho pokožky. Krv začala prúdiť a ja som sa jej nemohol nabažiť. Nemohol som odolať. Jeho krv bola tak výnimočná, ako on sám. Musel som dať pozor. Mohol som len ochutnať. Nie nasýtiť sa. Vedel som, že ho to nebolí, ale prežíva pekný pocit. Vždy je to tak. Obeť a upír. Nie, nie. Ja som jeho obeť. Viem to.

Tesáky som vytiahol a ranu mu oblizol. V momente prestala krvácať. Zahojí sa rýchlo. Do dvadsiatich minút. Jazykom som si prešiel po perách a vychutnal si posledné kvapky. Ruku som mu však držal stále. Nemohol som ju pustiť. Nechcel som.

Další z mých úsměvů. Očividně mu chutnala. Alespoň tak vypadal. To jak si ji vychutnával. Pozoroval jsem ho. Co dělá, jak to dělá. Byl to skutečný upír. A ochutnal mojí krev… Nikdy by mi to nikdo nevěřil. Ale stal tu předemnou! A svíral mou ruku. A jeho oči…
"Chceš víc?" Zeptal jsem se tiše. Nemohl jsem odolat. Ten jeho pohled. To jeho chování. Byl tak bezbranný. A další o něco chladnější úsměv…
Nějak jsme si prohodili role, nemyslíš?

Po jeho slovách mi v bruchu začali tancovať motýľe. Viem, že je to dievčenská fráza, ale… Bolo to tak. Pozrel som mu do očí. Myslel som si, že sa ma bude báť, ako všetci doteraz. Tušil som, a pevne dúfal, že sa mu to páčilo. Potvrdila mi to jeho otázka. Pýtal sa, či ešte chcem!

Oblizol som si pery. Chcel som jeho krk. Bál som sa však, že mu ublížim.
"Nebojíš sa, že vypijem priveľa?" opýtal som sa bojazlivo, ale s túžbou.
Pozeral som mu do očí. Zelená. Krásne zelená.
Jeho starost o mne byla až roztomilá. "Nemyslím si, že mi schopný skutečně ublížit. Netož mne zabít tím, že by jsi mne vypil." Další úsměv, teď už skoro arogantní.
Dvěmi prsty jsem si pohladil krční tepnu. "Jsi hladový, tak proč váháš? Proč, když ti sám nabízím?" Byla to zbytečná otázka. Však někde uvnitř jsem věděl, že měla být vyslovena.

Posadil jsem se na jeden náhrobní kámen a lehce naklonil hlavu na stranu, přičemž jsem pohledem tomu jeho neuhnul ani o kousek. Jeho oči mne doslova hypnotyzovaly.

Zo začiatku ma jeho tón zarazil. Keď si sadol, nemal som dôvod váhať.
Chytil som ho za ramená. Posledný pohľad do jeho očí. Nebránil sa. Nechcel sa brániť. Znova som sa zahryzol. Nemal som dôvod nepiť. Užíval som si ho plnými dúškami, preto som sa rozhodol a obkročmo som si naňho sadol. Pohltila ma sila jeho krvi. Čím viac som jej mal, tým viac som ju chcel.

Mírně jsem pootevřel ústa. Najednou mi pochyběl kyslík. Nikdo, kdo to nezažil, si ani vzdáleně neumí představit, jaký to je pocit, když vám upír pije krev. Bohužel to ani jede správně popsat. I když… možná to přeci jen nějaká slova, alespoň vzdáleně vystihnou - Je to dokonalé!
Nechal bych ho pít věčně dokud bych nezemřel, ale věděl jsem, že když mi začne být zle musím to utnout. Tak dobře jsem to věděl a tak moc jsem si přál, abych to nikdy nemusel udělat...

Niečo som matne zacítil. Možno to boli jeho pochybnosti. Chcel som ho nejako upokojiť. Ja mu predsa neublížim. Preto som ho jednou rukou pohladil po chrbte a druhá ostala na jeho krku, po ktorom som občas jemne prešiel palcami.

Ukidňoval mne. Asi je na mně moc poznat, co si myslím. Ještě trochu jsem se uvolnil, ale úplně jsem vypustit nemohl. Musel jsem zůstat při smyslech. Chtěl jsem ho nějak přesvěčit, že nedělá nic špatného. Ale jak? Chvíli jsem nad tím uvažoval, ale nic mne nenapadlo. Jak se odvděčit upírovi lépe, nežli krví? Jak se odvděčit múzám lépe, nežli li hudbou? Dvě podobné otázky a obě nemají odpověď… A nebo ano? Pak bych si přál ji zjistit.

Nevedel som, ako sa cíti. Či ho niekde netlačím, alebo niečo. Zrazu som zacítil dôverne známi pocit. Už nepotrebujem viac krvi. Som sýty.
Pomaly som sa odtiahol: "Ako sa ti môžem odvďačiť?" zašepkal som perami namoknutými krvou.

Bez váhání jsem udělal co mi přišlo na mysl. Oběma rukama jsem jej objal a přitál si blíže k tělu. "Stačí mi, když to dnes nebude naposley, co tě uvidím." Zašeptal jsem stejně tiše. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno. Byl jsem zcela klidný. Je to zajímavý pocit, vědět že obímám skutečného upíra. Ten pocit, kdy víte, že vás může zabít bez mrknutí oka a on to stejně neudělá… Kouzlo? Nikoli. Magie zde nehraje roli, tohle je úděl těch, kterí šem nepatří…

Zaujímavé. Zistil som, že od neho odísť ani nechcem. Je mi s ním dobre. Chod vlastných myšlienok ma zarazil. Objal ma.

Uvedomil som si, že ja vlastne cítim. Aj keď som teraz vystrašený a zmetený, aj tak cítim. Natoľko ma to prekvapilo, že som prestal dýchať.
Po celé tie roky som nevnímal žiadne emócie. A zrazu som… vystrašený? Tak sa tomu vraví? A ako sa nazýva tá chvíľa, keď hrajem?

Napadlo ma toľko otázok, že som načisto zabudol na strach. Premkla ma.. zvedavosť! To je to správne slovo.

Pozrel som na toho muža, čo si opieral svoju hlavu o moje rameno. Odrazu som pocítil teplo. Bolo to príjemné teplo. Pozrel som na oblohu. Už veľmi nepršalo, len trocha pokropkávalo.

Ako mu splniť prianie? Uvažoval som… Mám mu povedať o tom, ako sa stalo, že som tu? A veril by mi snáď? Mám ostať v tomto svete? A čo tu budem robiť? Nemám kam ísť. Mám mu to povedať? Bál som sa. Bál som sa mu povedať. Preto som bol ticho a privrel som oči. Oprel som si oňho hlavu a zrazu som sa cítil tak unavený z celého dňa, že som skoro už nevnímal.

Vyzařoval z něj stejný klid jako ze mne. Nejspíš… Pokud tak klidný, jak se zdál, nebyl, mohu říci, že je skvělým hercem. Lépe by znělo, kdybych řekl, že byl uvolněný. A asi také unavený. Nedivím se. Být upírem v tomto podivném světě musí být vyčerpávající.
Tento okamžik byl kouzelný. Bohužel jsem věděl, že brzy dorazí parta. Náhle jsem si uvědomil, že si přeji, aby nepišli, nebo se zdrželi jak jen to půjde. Jsem sobecký!
Sevřel jsem jej o něco pevněji. Možná jsem se bál, že mi uteče. Proč? Ani sám nevím. Byl tu jen ten mírně znepokojivý pocit, že se zvedene a řekne mi - Už musím jít…

Nechcelo sa mi odísť. Kvôli tomu, že naozaj nemám kde ísť a druhý dôvod bol, že sa na ňom naozaj dobre…. zaspávalo! Rýchlo som sa mykol, aby som nezaspal. Zaklipkal som očami. Znova sa mi zatvárali. Pretrel som si oči rukou a zívol som si. Prišlo mi to smiešne. Na perách som stále cítil jeho krv.

"Nemám kde ísť," povedal som a samého ma to zarazilo. Akoby som ho úboho žiadal. Pokrútil som hlavou. Ja už si niečo nájdem. Pozrel som naňho a čakal až ma pustí.

To co řekl, mne mírně zaskočilo. Poté jsem ucítil jeho pohled. Chtěl odejít. Cítil jsem to! Nedovolím mu odejít!! Dapší trpký úsměv.

"Mohl bych tě vzít ke mě. Mám volný pokoj.." řekl jsem tiše. Bylo mi najednou tak úzko. Jeho odpověď mi byla jasná - Díky, ale já se o sebe postarám. Neco si najdu…

Prostě ho odejít nenechám!!! Nemůžu! Ne… to bych byl horší než lidé. To nedopustím!
Pomalu jsem povolil své sevření. Nakonec mi ruce padly podél těla. Zvedl jsem svou hlavu a podíval se mu do tváře. V té mé se zračil smutek.

"Nechcem nikoho otravovať. Už vôbec nie teba," povedal som ticho. Bol smutný. Veľmi smutný. Zistil som, že ani ja nie som najveselší. Chcel som mu zlepšiť náladu. Nezbedne som sa usmial.
"Teraz pôjdem preč. Ale,... budem ťa sledovať na každom kroku," šeptal som.
Prišiel mi to ako dobrý nápad. Spoznám jeho najobľúbenejšie miesta, budem ho počuť hrať, a v noci budem sledovať jeho spánok. Usmial som sa a pozrel mu do očí. Neohrabane som mu rukami nadvihol kútiky úst do úsmevu. Nesmie byť smutný. Pozrel som mu do zelených očí a zbadal som v nich odraz tých svojich, fialových.
"Ešte sa uvidíme," povedal som a pomaly vstal na odchod.

Pokusil se mi na tváři vyloudit úsměv. Bez úspěchu. Jakmile se jeho ruce vzdálily od mých úst opět jsem měl ten smutný výraz.
Nic jsem neříkal. Ani jsem se nepohnul. Jen jsem ho sledoval. Tiše jsem sledoval jak odchází. Ten chlad, který jsem pocítit, jakmile se zvednul byl hrozný. Chtělo se m křičet. Ale neudělal jsem nic.
Přes to, že mi slíbil, že jej ještě uvidím… přes to jsem byl neuvěřitelně smutný… Nechci… Ale proč? Proč jsem se na něm stal tak závislým? Vždyť… vždyť ho ani neznám! po tváři mi stekla jedna zbloudilá slza. Obsahovala veškerý můj smutek.
Prosím… ať déšť nikdy neustává! Ale vše má svůj konec. Proto doufám, že tento konec je ještě příliš vzdálený, nám oběma…

Existují? A jací opravdu jsou?

*Oslovení*

Andělé existují, jen nejsou takoví, jaké bychom je očekávali...

Andělé, jedno zajímavé téma, kolem kterého se vedou zajímavé dohady. Zvláště pak, když se sejde věřící a ateista.

Já jsem takový poloviční ateista. Ale to je nedůležité!

Já v anděly věřím, ale nezastávám teorie, že jsou to "dokonalé bytosti, tvořené světlem a láskou. Pověřené šířit dobro, lásku a víru". To je podle mě pravda možná tak z jedné čtvrtiny. Protože jak by s něčím tak "dokonalým" mohli lidé, "ti nečistí", promlouvat? To mi prostě nejde na mozek.
Takže jsem zastánce jiných (podle některých "zvrácených") teorií.

Ale tomu jsem tento článek věnovat nechtěla! Tomu se budu věnovat, až při představování Trouby.

Tento článek jsem chtěl věnovat Troubově povídce. Její název je - Anděl.
Byla napsána pro mou Absolventskou práci. Kterou jsem psala minulý rok. Popravdě, povídka a úvaha byly asi nejlepší její části. Ale to už zase odbíhám od tématu!

Tak... přeji příjemné čtení. :)

Upozornění: Vše je z naší fantazie a neřídí se to moc skutečnými zákony a zákony pravděpodobnosti. Doufám, že vám to nebude nijak zvlášť vadit.

Anděl

Už jako malý to Yuu neměl zrovna jednoduché, děti se mu smály, otec jej bil. I přesto měl rodiče rád, byl hodný a kamarádský. Když slavil své deváté narozeniny, jeho matka zemřela na infarkt. Od té doby se bál být sám a omdléval při pohledu na krev. Jeho otec velmi těžce snášel smrt své milované ženy. Vyvrcholilo to tím, že malého Yuu(a) nutil nosit dívčí šaty, dlouhé vlasy, make-up a jiné tomu podobné věci. Také s ním musel spávat v jedné posteli a nesměl odporovat. Za každý pokus o odpor byl velmi surově bit. Naštěstí pro Yuu(a) to vše musel trpět jen doma, tedy alespoň do konce základní školy.


Ten rok Yuu slavil patnáct. V den jeho narozenin se stalo něco, co jej a jeho život zcela změnilo. Jeho otec ho znásilnil. Yuu tím byl šokován a znechucen. Byl na pokraji zhroucení. Neváhal a svého otce udal. Nechtěl s ním mít nic společného. Soud otce odsoudil na pět let do vězení a náš Yuu putoval do dětského domova. Necítil se tam moc dobře, děti se s ním nekamarádily a smály se mu. Bylo to nejspíš proto, že byl cizinec a navíc měl jemné téměř holčičí rysy. Yuu však na sobě nedal nic znát, vše dál tiše trpěl. I když to uvnitř něj vřelo. Bylo mu smutno a zároveň měl zlost. Navenek se však zdál jako milý a hodný chlapec, který se snaží hlavně nikomu nedělat problémy. Jednou se uvnitř něj rozhořela jiskřička naděje. Bylo to v den, kdy do dětského domova přišel nový kluk. Tehdy Yuu prožíval velké zvraty, jeho domnělí přátelé se k němu otočili zády, navíc si jej ani jeden z případných nových rodičů, kteří si přicházeli vybrat, ani nevšiml. A vychovatelky, pokud mohly, se od něj držely co nejdál. Avšak teď, teď tu byl "TEN NOVÝ", ta malá jiskřička naděje…


"Ahoj já jsem Nikolas," pozdravil mne kdosi. Automaticky jsem se otočil. Stál tam ten nový kluk. Zaujatě jsem si ho prohlížel. Byl o dost menší než já. Měl krátké černé vlasy a milý úsměv. Jeho zelené oči jakoby zářily. Ale něco na něm bylo špatně. A já nemohl, přijít na to, co to je.
"Ahoj, já jsem Yuu," představil jsem se a zdvořile mu nabídl ruku. Nepřijal ji, místo toho se na mě široce usmál.
"Kolik ti je? Co rád děláš? A…"
"Proč se se mnou bavíš?" Skočil jsem mu pohotově do řeči.
"Co? No, protože se mi jevíš jako sympaťák."
To jak se vyjadřoval, bylo zvláštní, takové jiné, jakoby kouzelné.
"Mě je šestnáct a tobě?"
"Mě bude za tři měsíce osmnáct. Takže jsem tu jen na chvíli. Díky Bohu."
"Ty se máš," povzdechl jsem si a vrátil se k pozorování toho nic za oknem.
Opřel se o parapet vedle mě, avšak zády k oknu. "To možná jo, ale jak se to vezme. Vůbec netuším, co budu dělat, jakmile se odtud dostanu."
"To je zvláštní… Mluvíš jako bys tu byl od narození."
"Taky to tak je. Jsem v děcáku od narození. Sem mě jen přeložili.
Jednou mi řekli: Musíš jít někam, kde je míň dětí. A tak jsem se dostal sem." Opět se usmál. Jeho pozitivní nálada mě udivovala.
"Aha… Tak to pak chápu. Já,… já bych věděl co dělat."
Podíval se na mě. "A co bys dělal?"
"Nejprve bych si sehnal brigádu a hledal podnájem. Pak bych se chtěl vrátit ke studiu. A nakonec, až bych si dost našetřil a až bych dostudoval, odjel bych zpět do Japonska."
"Ty jsi z Japonska?"
Jen jsem kývl. Narodil jsem se v Japonsku. Dva roky po mám narození se rodiče rozhodli odstěhovat sem.
"Japonsko,…" zašeptal jako by to mělo být nějaké kouzelné slůvko. Ještě chvíli vedle mě jen tak stál, pak si jej ale zavolala vychovatelka a on musel odejít. Opět jsem zůstal sám. Sám s obrazem jeho obličeje v hlavě. Myslím, že i kdybych chtěl, tak bych se toho obrazu nezbavil. Na to byl až příliš hluboko v mé mysli. 

Ani nevím, jak mi čas proklouzl mezi prsty a už byl čas večeře.
Jako vždy jsem si sedl k osamocené židli u stolu v koutě. Celkem tady bylo stolů šest. A já jako jediný měl stůl sám pro sebe. Tedy měl jsem mít…
"Ahoj Yuu, smím si přisednout?" Ozval se za mnou, mě již známý hlas.
"Jistě Nikolasi," řekl jsem stroze a dál pomalu jedl.
Tiše si přisedl a taky začal jíst, avšak mlčením dlouho nevydrželo.
"Hele Yuu, proč jsi tady sám?"
"Protože tu nikdo jiný se mnou být nechce."
"A můžu tu s tebou být odteď já?" Ta otázka přišla jako z čistého nebe. Nečekal jsem ji. Tak mě zaskočila, až jsem se rozkašlal.
"Jsi v pořádku?" Ptal se hned starostlivě.
Jakmile jsem se mohl opět nadechnout, odpověděl jsem: "Jo, jsem v pohodě. Ty, ty bys tu se mnou chtěl být?"
"Ano chtěl."
Jen jsem se nad jeho reakcí pousmál. Náhle zahřmělo a okenní tabulky se otřásly. Nikolas sebou prudce trhl.
"Děje se něco?"
"Já, já se bojím bouřek," přiznal.
"Neboj se, není čeho. Bouřka je kouzelná. Navíc, tady jsi v bezpečí."
Nic neříkal. Jemně se třásl a zář z jeho očí zmizela. Zvedl jsem se, obešel stůl a vzal jsem ho za ruku. "Pojď!" Neznatelně kývl a zvedl se. Vychovatelky náš odchod ignorovaly. Dělají, že neexistuji. A mně to nevadí. Tedy ne natolik, abych se pokaždé zhroutil. Vedl jsem jej všemožnými chodbami až do mého zapadlého pokoje. Jako jeden z mála mám pokoj s francouzskými okny.
"Podívej," řekl jsem a posadil ho na zem. Vzal jsem svou deku a dal mu ji přes ramena. Nakonec jsem usedl vedle něj.

"Vidíš," ukázal jsem na blesk, jenž se objevil v dálce. Už jsme tam seděli půl hodiny. Bouřky mě vždy fascinovaly. Nikolas se již netřásl. Ale teď už mi ani neodpověděl. Pohlédl jsem na něj a zjistil, že mi usnul na rameni. Prohrábl jsem mu vlasy. Byly jemné a krásně voněly. Nechtěl jsem ho budit a tak jsem zůstal sedět na místě, pozorujíc vzdalující se bouřková mračna. Nakonec jsem nejspíš také usnul. Neboť když jsem opět otevřel oči, nesnesitelně mně bolely záda, a aby toho nebylo málo, ležel jsem v jakési podivuhodné pozici na… Panebože!
Jakmile jsem si uvědomil, na čem ležím a prudce jsem se zvedl. Přičemž jsem nechtěně praštil Nikolase do nosu. Jen tiše zaúpěl bolestí.
"Promiň, já usnul a…" zrudl jsem jako rak, neschopný dalšího slova.
Jen se usmál. "To nic~ " Poté se mezi námi rozhostilo nepříjemné ticho. Co nejrychleji jsem se od něj odtáhl a zvedl se. Postavil jsem se k oknu a hleděl do dáli. Nikolas se po chvíli také zvedl a co nejtišeji odešel.
"Ach Nikolasi, co je to za pocit tam uvnitř? Proč se s tebou cítím tak…nespoutaný, jakoby všeho schopný?" povzdechl jsem si nahlas.
Náhle se rozletěly dveře. "Yuu je gay! Všichni utíkejte!" Rozlehlo se chodbou a já zahlédl jen rudou hlavu. Očividně mě za dveřmi někdo odposlouchával. Jo teď už opravdu nevím, jak tady ty zbývající roky přežiju. Ještě chvíli jsem tam jen tak stál a pak se vydal na snídani. Čekal jsem, že u stolu uvidím Nikolase, ale nebyl tam. Když jsem si nesl jídlo ke stolu, kdosi mi podkopl nohy a já obsah svého talíře vylil přímo na…
"Nikolasi," vydechl jsem. Tváře mi hořely studem. Náhle jsem se chtěl propadnout. Stál přede mnou celý mokrý. A to jen mojí chybou.
"Promiň… já, pak ti to vyperu." Špitl jsem a utekl. Nedokázal jsem tam zůstat už ani chvíli. Všichni se smáli. Navíc, jsem si stoprocentně jistý, že už TU novinu slyšel. Žádná novinka tady nezůstane dlouho utajená. Doběhl jsem ke dveřím pokoje. Byly natřené narůžovo a skvěl se na nich nápis BUZNA.

"Idioti!" Zařval jsem bezmocně a udeřil pěstí do dveří. Nejraději bych jim, všem dal přes hubu. Zalezl jsem dovnitř. Celý můj skromný šatník byl pryč. Zůstaly tu jen dívčí šaty, které jsem měl na sobě, když jsem sem přišel. Sedl jsem si k oknu a začal vzpomínat. Nebyly to vzpomínky nijak pěkné, ale byly na dobu, kdy matka ještě žila. Ani jsem si nevšiml, že mi po tvářích stékají slzy. Také jsem nepostřehl to, že se otevřely dveře. Trhl jsem sebou, až kdosi promluvil.
"Co se děje?" Podíval jsem se za hlasem, ale nikoho jsem neviděl. Dveře avšak byly dokořán.
"Nic mi není, jdi pryč!" Řekl jsem utírajíc si slzy.
"Já jen, že jsi tak rychle utekl~ " Tahle věta mě zarazila. Potichu jsem vstal a došel ke dveřím. Vykoukl jsem z nich. Na chodbě vedle těch dveří seděl Nikolas.
"Proč jsi tady?" Dostal jsem ze sebe asi po pěti minutách tichého zírání. Zvedl hlavu a podíval se přímo na mě.
"Lekl jsem se, že se ti něco stalo, když jsi tak rychle utekl."
"Aha,… nic mi není, můžeš jít…" Zašeptal jsem a šel zpět k oknu. Ani jsem si nevšiml, že místo aby odešel, následoval mě do pokoje.
"Hmm... To jsou pěkné šaty," broukl tiše za mnou.
"Jsou moje." Dál jsem hleděl na nebe.
"Viděl jsem dveře a slyšel jsem řeči, ale zajímalo by mě, co je na tom pravdy."
"Asi už to tak bude…"
"Opravdu?"
Otočil jsem se na něj. "Co myslíš?" S touto otázkou na rtech jsem k němu došel a jemně jej políbil. Čekal bych, že mi vrazí nebo se odtáhne a s nadávkami uteče, ale nic z toho neudělal. Nereagoval prostě nijak. Jakmile jsem se odtáhl, prohodil jakoby nic.
"Jak to tak vypadá, už to tak skutečně bude." Zůstal jsem na něj hledět jako opařený. To mu to vážně nevadí? Jen se usmál. To mě úplně dorazilo.
"Jestli si tu ze mě jenom utahuješ, vypadni!" Zařval jsem na něj vztekle a on se sebral a odešel. Jak jsem mohl čekat, jen si ze mě utahoval. Lehl jsem si na postel a hleděl do stropu, neměl jsem sílu brečet. Navíc by to bylo zbytečné. Věřil jsem, že jsem konečně našel někoho, kdo mě pochopí. A místo toho jsem opět naletěl blbému vtipu. Náhle mi oknem proletěl kámen velký jako moje pěst. Zvedl jsem ho. Byl na něm připevněný vzkaz.
"Chcípni! My tu buzny nechceme!" Po tváři se mi skutálela jedna jediná osamocená slza. Vyběhl jsem ven. Cestou jsem se stavil v hudební místnosti, vzal jsem kytaru a mířil dál, na zahradu. Tam jsem si sedl pod starý dub a začal tiše hrát.

Hrál už jsem asi hodinu, když jsem zaslechl tiché zapraskání. Ohlédl jsem se, stáli tam dva místní rváči. V rukou měli moje šaty, basebolku a kameru. Ani jedno se mi nelíbilo. Chtěl jsem se zvednout, ale jeden mě chytil za rameno a opět mě posadil.
"Nikam, hošku. Jen se trochu pobavíme. Když budeš hodný, nebude to ani moc bolet." Jedovatě se usmál. Strachy jsem se otřásl. Najednou ke mně přišli dva jeho kumpáni, popadli mně a vyzvedli do vzduchu. "Vedoucí" té skupiny odněkud vytáhl nůž a začal rozřezávat mé oblečení. Začal jsem se cukat, a tak nůž několikrát projel nejen mými šaty, ale i kůží. Když už byl hotov, doslova mě nasoukal do těch dívčích šatů. Snažil jsem se bránit, ale nejsem moc silný a oni oproti mně jsou, jako kočka oproti motýlovi. Když jsem byl v šatech, samolibě se usmál. Z ničeho nic se přisál na mé rty. A rukou zamířil do míst, kde rozhodně neměla co dělat. Začal jsem křičet. Také jsem se snažil utéct, ale vše bylo marné...

Když odcházeli, ležel jsem s kytarou před dubem. V šatičkách a kaluži krve.
Bolela mě zadnice tak nesnesitelně, že při každém pohybu jsem si připadal jako ve středověkých mučidlech. Z posledních sil jsem zašeptal:
"Nikolasi… pomoz mi." a následně jsem usnul.

Když jsem znovu otevřel oči, uviděl jsem zcela neznámý pokoj. Měl jsem na sobě normální oblečení a navíc bolest zadní části mého těla byla mírnější. Co nejopatrněji jsem se posadil, abych se mol rozhlédnout po pokoji. Avšak nebyl mi nijak povědomý. Náhle se otevřely dveře.
"Jsem rád, že už jsi v pořádku. Hrozně jsem se lekl, když jsem tě tam uviděl."
Jen jsem tupě zíral. Ve dveřích stál Nikolas. Ale, neodešel předtím? Nevím… Ale teď je tady a… strachuje se o mě.
"Nikolasi" Zachroptěl jsem. Měl jsem hrozně vyprahlé hrdlo z toho, jak jsem předtím křičel. Došel až ke mně, přisedl si a pohladil mě ve vlasech.
"Všechno je v pořádku, už ti nikdo neublíží." Zašeptal něžně. Usmál jsem se a objal jej.


A tak jsem našel svého anděla. Časem jsem zjistil, že Nikolas je také gay. Ani nevíte, jak mě to potěšilo. Pomohl mi zdolat všechny mé problémy a já se snažil mu to oplácet. Nikdy nechtěl nic víc než jediný polibek. Mám ho velmi rád. A vždycky budu. Je jen a jen můj a nikomu ho nedám.