Melódia našich duší 13/?

*Oslovení*

Tento díl je smutný. (dalo by se říci) I tak stojí za přečtení, opět se totiž něco dovíte o Darenovi a věřte mi, je to zajímavé!

Kútiky úst mi náhle padli a plamienky v očiach vyhasli. Aké mal starosti? Môžem sa ho na to opýtať? Nie je to divná otázka?
"A-aké starosti?.. Aké si mal vtedy starosti?" prehltol som. Možno mi neodpovie, možno mi už odpovedal, a možno… Pozrel som sa na Luci. Je to tak krásne mačiatko. Aspoň ona odľahčuje situácie. Preniesol som pozornosť späť na Darena. Nechcel som mu pozrieť do očí, aby som v nich náhodou nezbadal odmietnutie. Pozeral som radšej pod nohy, aby som znova nespadol.

Podíval jsem se na něj. Jeho pohled byl sklopený k zemi. To se mi bojí pohlédnout do očí? To se bojí mé reakce? Nebo k tomu má jiný důvod?
"Víš… nechce tento krásný den ničit svými pochmurnými vzpomínkami,..." povzdechl jsem si, "ale jednou ti to řeknu. Všechno, pokud budeš chtít… Ale dnešek si tím kazit opravdu nechci." Pokusil jsem se svůj úsměv napravit, ale moc se mi to nepovedlo. Vznikl z toho spíše úšklebek.

Chvíli jsem jej ještě pozoroval, ale pak jsem svůj pohled raději přemístil na něco přede mnou.
"Proč jsi se zeptal na něco takového a pak skopil zrak? Co tě k tomu přimělo? Neměl by jsi pravdě čelit tváří v tvář?" Ta otáza byla kousavá, zákeřná, nevhodná, ale vyřčena být musela. Ani můj tón nebyl moc příjemný… zněl chladně, až odměřeně. Řekl jsem to vůbec já? Možná… ale co když ne? Cítil jsem se náhle provinile, ač jsem k tomu neměl sebemenší důvod… a nebo měl?

Zľakol som sa. Tón jeho hlasu, ktorý ma odtlačil o pár centimetrov od neho. A jeho otázka. Akoby ma od seba odstrčil.
Vedel som, že sa nemám pýtať.
"Tušil som totiž, že ti v očiach zbadám odmietnutie. Takto som ho len započul." A zacítil, pomyslel som si. Prečo mám taký pocit, že som niečo práve pokazil? Pozrel som mu do očí. Ako dôkaz, že sa nebojím. Nebojím sa pravdy. Bol to iný pohľad. Taký… zatarasený. Nič neprezradzujúci. V žiadnom prípade však nebol vyčítavý.
"Prepáč," povedal som. Zastrčil som ruky do vrecák a znova sa díval na cestu. Kedy som naposledy niečo tak pokašľal? A pokašľal som niečo?

"Za co se omlouváš? Nic jsi neudělal." Stále ten hlas. Jak můžu být najednou takový?! Měl jsem hroznou chuť ho obejmout a říct mu, že jsem to tak nemyslel. Ale ten chlad, který ze mne teď vycházel, mi to nedovoloval.

Opravdu jsem to já? Asi ano, ale… ne! Mluví ze mě druhý Daren! Ten zlý, chladný, ten který tu byl, když… když… Chytil jsem se za ústa a přestal dávat pozor. Necítil jsem, že padám… že jsem hlavou dopadl právě na obrubník. Nevnímal jsem nic,... šok byl silnější. Skutečně to byl on! ...Dereko!!

Chcel som niečo povedať. Niečo, čo by bolo rovnako nepríjemné ako on. V tom som však začil tupý náraz. Zodvihol som hlavu a pozrel na padajúceho Darena. Hnev ma okamžite prešiel.
"Daren!" vykríkol som so strachom v očiach. Rýchlo som si k nemu čupol a chytil ho za chrbát.
"Daren!" vykríkol som znova. Zrazu som si uvedomil, že cítim krv. Pozrel som na jeho hlavu, jemne mu ju nadvihol a položil do svojho lona.
"Daren!" šepol som. V kútikoch očí som mal slzy, ktoré pomaly, ale isto naberali na svojom objeme. Pozrel som na husle so sláčikom ležiace na zemi a na Luci, ktorá verne sedela po mojom boku. Svoj pohľad som rýchlo preniesol späť na Darena. Pohladil som ho po čele, aby som mu odhrnul vlasy.
"Pozri sa na mňa Daren," šepkal som zúfalo a stále vystrašene. Hladil som ho, akoby som ho tým dokázal vyliečiť. Na rukách som mal krv. Zaťal som zuby a poobzeral sa okolo seba. Ľudia nás len obchádzali.
Pozrel som na Darena dúfajúc, že mi pohľad bude opätovať. Mozog mi pracoval na plné obrátky. Čo mám robiť? Čo mám dopekla robiť? Bol som zúfalý!

Pomalu jsem otevřel oči. Uviděl jsem Luciena. Plakal… a byl vystrašený. Co se stalo? Proč ležím? Proč Lucien pláče? A proč mě do háje tak hrozně bolí hlava?! Pokusil jsem se posadit, ale místo toho jsem opět padl do Lucienova náručí.

A pak mi to došlo… Dereko! Opět se vrátil! Ale proč? Proč je tady?! Já… nechci aby tu byl. Zase mě zavřou! Já už se tam vrátit nechci!

Schoulil jsem se v tom teplém náručí a začal jsem také plakat a třást se. Zcela mne pohltil strach…
"Já se tam nechci vrátit! Nechci aby mě tam zase zavřeli! Nejsem blázen!" Šeptal jsem a i to mě dostávalo na pokraj mých sil. Dereko… jeho příchod ani tenkrát neznačil nic dobrého, ale tenkrát jsem to nevěděl. O to víc mě zasáhlo zjištění pravdy! A o to víc.

Rýchlo som sa spamätal. Pozrel som na Darena chúliaceho sa v mojom náručí. Prudko som si utrel slzy. Daren potrebuje oporu. Potrebuje, aby som bol silný. Nahneval som sa na hlúpy osud. Naposledy som Darena pohladil.
"Nie si blázon," povedal som. Postavil som sa. Zviazal som husle a sláčik. Vzal som Darena do náručia. Viem, znie to divne, ale som upír. Mám svoju silu.
"Luci, poď," povedal som jej a rozbehol som sa.
Neviem, či ma dobehne, ale určite áno. Je to múdre mačiatko. A ešte k tomu aj verné.

Vietor mi hučí okolo uší… Toľko rokov som nič necítl. Nevyronil som ani slzy. Nevnímal som západ, ani východ slnka. Ba ani hviezdy na nočnej oblohe. Nikdy som nevedel, čo je to mať naozaj rád. A zrazu… Bojím sa… Ja.. Nikdy som sa takto necítil. Nikdy som nevedel, ako sa tento pocit volá, ale teraz?.. Cítim ho každou bunkou svojho tela a je to.. je to neznesiteľné. Nie pre mňa. Pretože sa nebojím o seba, ale o Darena. Bojím sa oňho.

Vnímal som ako sa Daren trasie.
"Šššš…" tíšil som ho. Viem ako sa cíti. Pripomína mi mňa samotného. Niekedy dávno. Lenže.. mňa nemal kto utíšiť. Dám mu všetko, čo som nemal ja...

Někdo… počkat! Lucien mě zvedl a někam mě nesl. Ale kam?! Něco mi říkal, ale moc jsem mu nerozuměl. Však vnímal jsem tón jeho hlasu. Snažil s mě utěšit, ale já… nemohu být klidný. ON je tady!

Natiskl jsem se k němu své tělo a ruce si obmotal kolem jeho krku. Klid ke mě však nepřicházel. Stále jsem se třásl jako osika a stále jsem plakal. Obojí jsem se snažil zastavit, ale... nešlo to!
Já… měl bych mu říci co se děje.

Otevřel jsem ústa, ale nevydal jsem ze sebe víc nežli tiché zachrčení. Mé hrdlo bylo příliš vyschlé a sevřené. A… co bych mu vůbec řekl? Svůj životní příběh, který stejně nikoho nezajímá? To že mám panickou hrůzu z jakých-koliv doktorů? To že mě děsí zápach desinfekce a bílé zdi? To že jsem pro všechny lidi jen další šílenec co vidí bludy a říká nesmysly? To že je tu Dereko?! Nic z toho by mi nevěřil a jen by mě utěšoval… Bylo by to zbytečné! Ale stejně… nemohu mu to říct. Můj hlas mne zradil…

Neznášal som sám seba. Tak dlho. To že som upír. Nenávidel som svoje pudy. A teraz? Som za to vďačný! Ako inak by som ho preniesol tak rýchlo domov? Vnímal som všetko. Vietor, ľudí, autá… Darena. Niečo nie je v poriadku. Dalo sa to cítiť na kilometre. Pozrel som naňho. Chcel mi niečo povedať? Jeho pootvorené ústa o tom svedčili. Nezmohol sa na to.
Nemohol, nechcel… Znova som pozeral na cestu, po ktorej sa rútim. Tak rýchlo. Oddnes už žiadne otázky. Nebudem sa ho pýtať, pokiaľ nebudem vedieť, že.. že čo?

Že mi to chce sám povedať? Nechal som to tak. Cítil som lepkavú tekutinu stekajúcu po mojej ruke. Zahryzol som si do pery. Prekvapilo ma, aký som silný. Ako to dokážem vydržať? Kvôli nemu predsa! On mi za to stojí! Možno ja jemu nie ale…

Zastavil som pred domom. Pozrel som na balkóny. Nepotrebujem ruky, pomyslel som si dúfajúc, že je to pravda. Na moje šťastie, som bol na okne za pár sekúnd.Vtrhol som dovnútra. Husle rýchlo pustil do kresla a s Darenom som utekal do kúpeľne. Posadil som ho do vane a opatrne mu vyzliekol tričko. Pustil som trocha vlažnej vody a namočil ňou hubku položenú na umývadle. Zohol som sa k Darenovi a jemne mu začal umývať rozbitú hlavu. Modlil som sa, aby to nebola hlboká rana.
Hubkou som jemne prechádzal po jeho čele, poškriabanom nose, suchých perách a kľúčnej kosti. Bol som tak jemný. Nechcel som mu ublížiť viac. Prezrel som si narazeninu na boku hlavy. Vďaka Bohu to nebolo príliš hlboké. Ale zato sa z toho lialo veľa krvi. Treba to zastaviť. Nezaváhal som ani na sekundu a priložil svoje pery na miesto, kde mal ranu. Vedel som, že to prestane krvácať čo nevidieť, a hlava sa mu rýchlo zahojí.

Zamrkal jsem. Co to vyvádí? Trochu mi to nedocházelo, dá se říct, že mě zarazil. Úplně. I plakat jsem přestal a třes zmizel snad ještě rychleji. Šok? Ne, jen mě trochu zaskočil. No je to normální, líbat rozbitou hlavu?? Moment… já nejsem normální, tak proč by on měl být?...

Neviem síce čo si Daren pomyslel, ale prestal plakať a triasť sa. Pootvoril som ústa a jazykom som po krvácajúcom mieste prešiel zopár krát. Potom som ho oprel o vaňu a sadol som si na zem k nemu. Sledoval som ho. Rana sa do pár minút zahojí. Dúfam, že mu už bude lepšie. Lepšie…

Mal som neskonalú túžbu pozerať mu do očí. Vnímal som ich farbu, no najmä to, čo sa v nich ukrývalo. Zmätok, šok… Len to?

Díval se na mě, né na mě jako na osobu, ale na mou duši… skrz mé oči. Už chápu význam věty - "Oči jsou okna do duše." Díval se na mě tak pronikavě. Býval by mě jeho pohled pohltil. Kdybych se nebál, kdyby ze mě nevyzařoval strach. Svůj pohled jsem po chvíli sklopil. Nedokázal jsem mu jeho vlídný pohled opětovat a nechtěl jsem aby viděl můj strach…

"Pro-pro...promiň…" zachroptěl jsem sotva slyšitelně. Nevím co mi svázalo hrdlo, ale mělo to neuvěřitelnou sílu. Tak moc jsem ho chtěl cítit blíže u sebe. Bezeslov jsem k němu napřálhl ruku a zadíval se na ni.

Připadal jsem si jako ti umírající lidé s filmů, kdy svou ruku natahují k nebesům jako by se chtěli zachytit křídel andělů, kteří by jejich duše odnesli k Bohu, však jsou příliš hříšní a tak jejich ruka nakonec poklesne a jejich duše skončí v sídle Satanově… Dorenea co ti to připomíná? Slabý úsměv, ze kterého čiší smutek a přesto jakési pobavení.

Vedel som, že sa niečo deje. Videl som to. Niečo v ňom. Zosmutnel som. Ale nie navonok.
"Neospravedlňuj sa. Nemáš sa prečo," povedal som. Natiahol za mnou ruku. Pozrel som mu do očí. Znova. Chytil som mu ju a vtiahol ho do svojho náručia. Akoby som ho ťahal z niečoho zlého. Akoby som ho nejako ochránil.
Vyšiel som z kúpeľne s Darenom v náručí a pomaly ho niesol do spálne. Potrebuje si oddýchnuť.

Položil som ho do mäkkej postele a sadol som si vedľa neho. Nepúšťal som však ruku, ktorú za mnou natiahol, a stále som po nej prechádzal prstami.
"Nie si smädný? Alebo hladný?" pýtal som sa ho.
Zrazu mi prišiel taký… bezbranný? Nie. To určite nie. Niečo v ňom. Niečo v ňom mi ten pocit kazilo. Určite nie je bezbranný.

Jen jsem zavrtěl hlavou. Žízeň sice mám a pořádnou, ale nechci aby odešel. Nechci aby mě pustil. Nechci tu s Derekom zůstat sám!

Opět jsem měl nutkání promluvit a opět se mi to nepovedlo. Jen mě začalo pílit hrdlo. Druhou rukou jsem se za ně chytil. Pocítil jsem tak svou žízeň ještě itenzivněji a tak jsem jeho ruku sevřel pevněji, ve snaze mu zabránit v odchodu, beť jen pro tu životodárnou tekutinu. Vím, jsem hloupý, ale když… ne pro toto neexistuje omluva. Dereko, proč jsi sem přišel? Proč právě teď?!!

Cítil som, ako jeho ruka zviera tú moju. Bol smädný. Prečo… Nie. Už žiadne otázky. Aspoň dnes nie. Vzdychol som si. Pohladil som ho po hlave, po vlasoch. Boli tak dlhé. Potom som si všimol svoju ruku. Bola od krvi. Rovnako, ako aj Darenová košeľa, ktorú som mal na sebe. Zhrozene som na seba pozrel.
"Prepáč! Zašpinil som ti košeľu," potom som sa zamyslel. Myslím, že sú to oveľa dôležitejšie veci, ako košeľa. Aj keď mi jej bolo ľúto. Zničil som ju. V tom som dostal nápad. Pozrel som na Darena. Ako tam ležal a nechcel ma pustiť.
"Keď si smädný, nechceš sa zahrať na upíra?" pousmial som sa a pramienok vlasov som mu zasunul za ucho. Viem, že táto otázka bola nezmyselná, ale… prečo nie?

Sám neviem, či som to myslel vážne… Možno sa mi podarí aspoň trošku ho rozosmiať. Aspoň nech sa mu zdvihnú kútiky úst. Alebo aspoň jeden. Viem, teraz je to nemožné.

Košile… to nic nebylo… jen trocha krve… Náhle jsem vykulil oči málem se zadusil. Krev?!! Čí? Jak? Proč? Nedokázal jsem mluvit a přesto jsem měl tolik otázek. A pak mi došel i význam Lucienových slov. - "Když jsi žíznivý, nehceš si zahrát na upíra?" Bylo to směšné… teda bylo by, kdyby celá jeho kočile nebyla od krve. Jen jsem na něj zůstal vyjeveně koukat. A říkal si co tím asi přesně myslel a kde se vzala ta krev… Nějak jsem si na to nemohl vzpomenout, ač jsem chtěl sebevíc...

"To nič," jemne som sa usmial a pohladil ho po vlasoch.
"Idem ti po vodu. Zdržím sa len desať sekúnd. Dobre Daren?" viem, že chcel niečo povedať. Niečo sa opýtať, ale nemohol. Pomaly som vstal, vykrútil svoju ruku z Darenového stisku a jemne som sa naňho usmial.
"Nič sa neboj," povedal som ešte a zmizol som za dverami.

On… odešel!! Měl jsem chuť se začít vztekat jako malé dítě. A pak najednou…

Mé tělo prostoupil již tak dobře známý chlad. Dereko! Byl tu a v plné síle! Bylo to zlé, moc zlé!
'Hej, Daren, co si myslíš, že děláš?!'
'Nic! Jdi-jdi pryč!!'
'Ale no tak, Daren, nebuď tak hrubý. Zrovna jsem přišel. Chci se jen trochu pobavit.'
'Dereko! Jdi pryč, nechci, nechci aby o tobě věděl, nechci aby jsi mu ublížil, aby jsi...'
'Hm? Ty tu někoho máš?' Byl tak vlezlý! Hrál si na milého! Ale tentokrát mu na tu jeho milou tvář neskočím, už ne!!
'Dereko, vypadni!!'
'Dobrá, ale já se vrátím… už brzy!' A se smíchem zmizel… mé tělo už bylo zase jen mé. On… přijde… Lucien…. Zavřel jsem oči. Nechtěl jsem aby mé nynější pocity Lucien viděl…

Vzal som veľký pohár a naplnil ho vodou. Cestou späť som zbadal Luci. Usmial som sa na ňu.
"Ahoj moja," poškrabkal som ju pod bradou. Šiel som potom späť k Darenovi a čakal, že pôjde za mnou, ale ona, naježená sedela na chodbe.
"Nevadí Luci," žmurkol som na ňu znova sa vrátil sa do spálne. Dvere som nechal pootvorené, aby mohla prísť, keby chcela.

Daren mal zatvorené oči. Žeby zaspal? Podišiel som k nemu. Pohár s vodou som položil na nočný stolík a dlaň mu jemne priložil na čelo a líca, aby som zistil, či nemá náhodou teplotu. Zdal sa mi v poriadku. Teda… takmer v poriadku. Vzal som prikrývku a zakryl ho ňou po prsia. Potom som si sadol k nemu a lakťami sa oprel o voje kolená. Hlavu som si položil do dlaní, a ticho som načúval. Všetkému.

Slyšel jsem, že přišel. Ale oči jsem neotvíral. Neměl by to vidět, zase bude smutný…

Pomalu jsem rukou přejel po postel až k němu. Jemně jsem jej pohladil po zádech. Dosvěčil jsem mu tak, že nespím a zároveň jsem jej chtěl utěšit. Proč? To nevím, jen ten pocit…

Melódia našich duší 12/?

*Oslovení*

Tak, miláčci mám tu pro vás další díl Melódie, doufám, že vás to potěší. Ano, trochu na to kašlu, na všechno, ono se to zase spraví, nebojte. :)

V tomto dílku se můžete těšit na geniálně vtipnou situaci, u které jsem se smála až mi to trapné připadalo. :)

Příjemné čtení přeje Neko & Majka

Zapýril som sa a naozaj som sa cítil trápne. Stiahol som ruku z jeho líca. Chcel som si dať facku. Lenže,.... vraví sa, že všetko je tak, ako má byť. Znova som nasadil ten svoj typický úsmev a oprel sa o operadlo. Zrazu som mal chuť zahrať si na klavíri. Poobzeral som sa po miestnosti. Daren tu určite nemá nikde klavír. Škoda.

“Co hledáš?” zeptal jsem se s mírným úsměvem.

Možná si chce zahrát. Napadlo mne to tak náhle, až mne samotného vlastní úvahy zaskočily. Piáno! Určitě hledá piáno!

Však… chtěl jsem to slyšet od něj. Tak rád poslouchám jeho hlas. Jak asi zní, když zpívá? Nebo snad recituje.. Mé zasněné myšlenky opět přerušilo mé prasácké já - Napadlo jej, abych se zeptal na nějaké básně z jeho země… Nebyl to špatný nápad. Ale ve spojení s hudbou by báseň zněla určitě lépe… A tak se zrodil můj skromný plán.

“Ty to máš dobre. Husle si môžeš brávať so sebou. Rád by som si zahral na piano. Chýba mi to, ako soľ,” povedal som a jemne sa naňho usmial. Postavil som sa zo sedačky a podišiel som k oknu. Ticho som sa z neho díval. Bola tam záhrada. Zrejme sa o ňu veľmi nestaralo. Nebol tam dokonca ani plot. Ešte tam bolo pár domčekov. Žiadna cesta, teda žiadne autá. Usmial som sa. Aké by to bolo hrať v záhrade? Medzi motýľmi a kvetmi? V hustej zelenej tráve. Sedel by som za klavírom s úsmevom a zatvorenými očami, bol by som bosí a moje nohy by hladili zeleň. V korunách stromov by so mnou spievali vtáky a lístie by sem tam dopadlo na biele klávesy. Vetrík by to všetko hladil. Privrel som oči a znova sa jemne usmial. Bolo by to krásne!

“Chtěl by sis jít zahrát?... Třeba… do té kavárny?” optal jsem se nenápadně. Nechtěl jsem jej rušit z jeho hlubokých úvah. Vypadal spokojeně. Asi si něco pakného představil. Nebe bylo stále tmavé, ale zatím nepršelo. Ztím jsem mohl být s ním…

Do pokoje vešla Luci. Usmál jsem se na ni. Ale okatě si mne nevšímala. Místo toho zamířila za Lucienem. Otírala se o jeho nohu. Asi se chtěla pomazlit. Ano… moc jsem chtěl být Luci. aby mě někdo svíral v náručí. Aby mě někdo hladil. Aby mi někdo šeptal do ouška jak mě má rád…

Povzdechl jsem si. Zase uvažuji nad nemožným. V tom se mi v hlavě rozezněla tak známá věta - “Nic není nemožné!” Usmál jsem se. Jsem beznadějný…

Zohol som sa k Luci a vzal ju do náručia. Obaja sme si o seba obtierali hlavičky. Netrvalo dlho, a začul som to príjemné pradenie. Strčil som nos do jej hebkého kožúška. Očkom som mrkol na Darena. Napadlo ma vrátiť mu to, čo mi urobil pred tým on sám. S úsmevom som pristúpil k nemu a rukou mu postrapatil vlasy.

“No čo? Aj ty by si chcel pomaznať?” zatváril som sa ako najnevinnejšie stvorenie.

“Máš pravdu. Chcel by som si ísť zahrať. Do tej kaviarni. Ale iba ak by si šiel so mnou,” usmial som sa naňho a nebadane žmurkol jedným okom. Potom som tvár znova zaboril do mačiatka a maznal sa s ním ďalej. Oplatilo mi to naozaj hlasným pradením, ktoré sa podobalo štartovaniu prúdoveho lietadla.

Bylo to vtipné. Né tak, že bych se hlasitě smál, ale úsměv to na mé tváři vyvolalo.

“Zrovna jsem na tím přemýšlel… Nad tím, že chci pomazlit…” řekl jsem nedbale.
“Rád si s tebou zahraji… Tak, co kdybychom si udělali, všichni tři, malý výlet?” můj úsměv se o něco rozšířil. Potěšilo mne, že chce se mnou trávit čas.

“Jupíííííí!” Vyskočil som. “To sa s tebou ale pomaznám inokedy,” zubato som sa zasmial.

“Tak si vezmi husle, ja ponesiem Luci a môžeme ísť,” potešil som sa a veselo sa naňho usmial. Ten mi vie urobiť radosť. Chytil som ho za ruku a vytiahol z gauča. Postavil som sa k oknu a čakal, až bude hotový.

Jeho náhlý výbuch radosti mne trochu zaskočil. Jako by mi i úsměv nějak zaskočil. Neboť z něho vzešel jakýsi škleb. Vzal jsem tedy housle. Lucienovi jsem jako naschvál sebral Luci, kterou jsem si dal na rameno a vyskočil jsem z okna. Vypadla totiž nedočkavě…

Luci se mé zacházení očividně moc nelíbilo. Ale nijak zvlášť neprotestovala. Krom zarytých drápků v mém rameni. Trochu to štípalo, ale nevšímal jsem si toho.

Zamířil jsem ke kavárně. Je odtud asi hodinu cesty… rychlejší chůze. Ale podle Luienova nadšení jsem předpokládal, že nám to nezabere ani hodinu. Trochu mi připomínal dítě. Byl stejně roztomilý. A dokonce se uměl stejně nadchnout pro věc. Třeba je i stejně urážlivý… Na to bych si měl dávat pozor!

Eufória ma prešla tak rýchlo, ako prišla. Znova som nasadil svoj zvyčajný výraz. Prečo sa správam tak detinsky? Ticho a zamračene som kráčal za Darenom. Ruky som si strčil do vrecák a sledoval som jeho chrbát. Luci mu ležala na ramene a zvedavo na mňa pozerala. Musel som sa usmiať, nad jej chutnými očičkami. Dobehol som Darena tak, že som teraz kráčal vedľa neho. Pozrel som mu do tváre. Aj on si myslí, že som decko? Bolo by to pre mňa ponižujúce.

Až teraz ma zaujala vecička v jeho obočí. Čo je to vlastne? Pozorne som sa na neho zadíval. Keď rozpráva, občas sa mu na jazyku niečo zaligoce. Je to podobný jav? Neviem, čo to je, ale veľmi ma to zaujalo, a ako tak zisťujem, naozaj sa mi to páči.

Všiml jsem si Lucienova pohledu a také se na něj podíval. “Děje se něco?”

Ten jeh zkoumavý pohled mne znervózňoval. Připadal jsem si jako by mi viděl až do žaludku, jako by mi mohl číst myšlenky. Nevědomky jsem se začervenal. To ale neumí! Štěst pro mě! Opět jsem se pousmál.

“Vyplaz jazyk,” povedal som.

“A tam máš čo?” poťukal som si po obočí. Naozaj ma to zaujímalo. Prečo som sa na to zameral až teraz? Prečo som si to vlastne všimol až tak neskoro?

Na chvíl jsem se zamyslel. A pak mi to došlo!!

“Och, tohle?” ukázal jsem na své obočí, “tohle je piersing… je to vlastně kousek oceli, kterým je propíchnutá kůže. Je to něco jako ozdoba.. a to samé mám v jazyku.” s úsměvem jsem jej na něj vyplázl.

Usmial som sa. “Myslíš, že aj ja môžem mať niečo také?” potom som sa zarazil.

“Určite to bolelo!” Pozrel som sa mu na obočie bližšie, stále počas chôdze. To spôsobilo moje náhle zakopnutie a pád na zadok. Zamračil som sa a náhle sa usmial. Rýchlo som sa postavil a znova sa dal do chôdze.

“Nesmej sa zo mňa,” povedal som Darenovi s úsmevom.

Učinil jsem jak si přál…. snažil jsem se nesmát, ale koutky mi velmi cukaly. Myslel jsem že vybuchnu a taky skončím na zadku, ale nakonec jsem se ovládl.

“No… nevím. Neumím si tě s piersingem představit… A ta bolest. Já jsem to moc nevnímal. V době, kdy jsem si toto nechal udělat jsem měl zcela jiné starosti, než byla bolest…” Můj úsměj se změnil, dostal melancholický nádech. Ale stále to byl úsměv!

Melódia našich duší 11/?

*Oslovení*

Okej, stydím se za sebe. Už hodně dlouho jsem zde nepřidala další díl Melódie... em, nemám pro to omluvu. Však, pokud vás to pobouřilo... nic s tím nenaděláte, já jsem hold taková ~ ehm...
Taky proto jsem se rozhodla, že tento bude o něco delší než předchozí. Snad vás délka neodradí od čtení. - Můžete se těšit na romantiku... ^^ (Normálně ji nemusí, ale co.)

No nic. Užijte si další dílek

Vaše Neko & Majka

“Luciene… Jaké je to v tvém světě?” Zeptal jsem se tiše. Nechtěl jsem tuto situaci kazit svým hlasem.

Ticho som rozmýšľal, aby som odpovedal správne. Aké je to tam?

“Vieš. Je tam veľký zámok, ktorý po smrti mojich.. ee.. rodičov patrí mne. Sú tam aj sluhova, úžasná záhrada a perfektná knižnica, kone a iné zvieratá. Ale,.... Nemal som tam prečo žiť. Deň sa podobal druhému a mne to nedávalo zmysel. Nežil som. Len,...” odmlčal som sa. Nechce počuť o mne, ale o tom mieste.

“Je tam krásne a pokojne,” zakončil som. Jeho ruka sa mi hrala s vlasmi. Bolo to príjemné.

“Rozumím ti Tento svět má také své určité kouzlo. Ale dřív jsem si v něm připadal velmi sám…” Pousmál jsem se.. přišlo mi to komické. Oba máme rádi svět, ve kterém žijeme, ale oboum něco schází…. Snad ten druhý? Zakroutil jsem hlavou nad mou nesmyslnou otázkou. Ale opravdu byla nesmyslná?

“Jak jsi se sem vůbec dostal?” Napadlo mne náhle. Protože mi došlo, že by tu vlastně neměl být.
“A proč jsi sem přišel?” Další otázka. A opět podobně mířená. Jsem opravdu hloupý, že jsem si něco tak podstatného uvědomil, až tak pozdě…

Pozrel som naňho. Naozaj by mi uveril, ak by som mu povedal pravdu? A vážne mi verí to, že nie som odtiaľto? Z tohoto sveta? Radšej som sa znova pohodlne oprel a začal rozprávať.

“Bol som vtedy na záhrade a prišiel ku mne sluha. Oznámil mi, že ma navštívila nejaká žena. Pozhováral som sa s ňou, ale bola,... naozaj veľmi divná. Bol som vtedy flegmatický a nevšímal som si to. Ale ráno,.... ráno som sa zobudil a nikto v zámku nebol. Našiel som len kľúč. Som si istý, že to má na svedomí tá žena.Vzal som kľúč a zistil, že patrí k maličkým dvierkam v záhrade. Pri záhone ruží boli zabudnuté dvere. Spomenul som si na historku, ktorú mi moja nebiologická matka raz vravela. Niečo o splnených snoch a tak,…. Vedel som, že idem správne. A potom som sa ocitol vonku v daždi a okolo mňa svietili… autá. Fakt som sa zľakol,” nechcene som si späť prinavrátil pocity z vtedajšej noci.

“A dôvod prečo som naozaj tu,...?” pousmial som sa. Skôr smutne, než veselo.

“Som tu, aby som našiel zmysel svojho života,” dohovoril som. Niekedy som si myslel, že je to hudba. Ale stále mi niečo chýbalo a za nič na svete som nemohol prísť na to, čo to je.

“No nie je to úbohé? Hľadať zmysel niekde inde? Mimo svojho sveta? To som až tak primitívny?” Pretrel som si oči. Samého ma zaujímal aj Darenov príbeh.

Na chvíli jsem se nad jeho slovy zamyslel. “Né, nejsi primitivní….” Řekl jsem jen. Co víc mu říct. Že bych také hledal jinde, než v tomto světě? Hloupost. I když bych to udělal, kdybych měl možnost. Ale říci mu to bylo zbytečné.

Možná ho zajímal i můj příběh, ale já žádný neměl. Ne… né že neměl, jen… Nebyl zajímavý. Mne nepřipadal zajímavý. A navíc… ani zdaleka nebyl tak jednoduchý. Už jen to jak jsem se dstal k hudbě jesložité tak, že jsem to raději ještě nikomu nevysvětloval. A komu vlastně? Nikdy se mě na můj příběh nikdo neptal. Nikdy jsem nikoho nezajímal.

S naší partou jsem sice trávil hodně času, ale to… nějak jsme se o sobě moc nebavili. Každý měl svůj příběh a povětšinou neblyl vhodný na prezentaci. Každý jsme jiný, ale něco nás spojuje…

Nemal ďalšie otázky. To znamená, že som sa mohol pýtať ja.

“Chcem aby si mi teraz povedal o sebe ty,” pozrel som mu do očí. Nie som rád, ak je niečo, čo by som mal vedieť, a neviem to. Z nevedomosti vznikajú chyby a tých sa chcem strániť. Nemám rád chyby, lebo sú zbytočné a strácajú priveľa času. Pozeral som mu do očí, a čakal až sa rozhovorí.

“O sobě?” Nechápal jsem to. Proč chtěl znát můj příběh? K čemu je to dobré? Ale asi by jsem mu měl odpovědět, přeci jen… on o sobě mnohé prozradil. Vlastně, o sobě skoro nic. Jen o okolnostech jeho příchodu a něco málo a jeho světě. Ale přesto… řekl mi víc, než já jemu. Asi se mu to zdálo trochu nespravedlivé…

“Nevím co by jsi o mne chtěl vědět. Příběhů kolem mé osoby je mnoho a každý zabere na můj vkus až příliš mnoho času. Specifikuj svou otázku prosím…” Podíval jsem se na něj trochu smutně. Opravdu je toho příliš. A opravdu by neměl znát vše. Alespoň prozatím…

Zadíval som sa naňho pozorne. Viem sa síce prezradiť ak sa snažím byť neviditeľný a občas sa správam ako dieťa, ale poznám, ak mi niekto niečo tají. Nechal som to tak.

“Takže, ty rodičov nemáš? A naozaj bývaš v tomto dome sám? Nie je ti smutno? Necítiš sa až príliš opustený? A čo to okno? Prečo lezieš do domu ním?” mal som omnoho viac otázok, ale nechcel som ho chudáka trápiť. Vlastne som ho potrápil už dosť. Nevedel som, či sa rozhovorí, alebo zmení tému. Koniec koncov, bolo to jeho rozhodnutie. Rád by som však o ňom vedel viac. Čakal som a pozeral mu do očí.


Rodiče? Opravdu ho zajímali zrovna mí rodiče? “Neměl jsem s nimi dvakrát dobré vztahy. Odešel jsem od nich ve svých patnácti. A sám se cítím i mezi lidmi… A to okno…” Podíval jsem se na něj. Bylo otevřené, ještě jsem ho nezavřel. “Vchodové dveře jsem naposledy zavřel na základce. Ukryl jsem se v tomto bytě před dětmi ze třídy. Chtěli mně zbít a jinak mi ublížit. Chtěli mne dostat ven a tak si vzali jako rukojmí mého tehdy jediného kamaráda. Odmítal jsem vyjít i nadále… a oni… oni…” Po tváři mi sjela jediná zbloudilá slza. Už je to tak dávno. “Oni ho ukopali k smrti. Škrábal na dveře a prosil mne, abych otevřel, ale já nic. Příliš jsem se bál. Oni ho zatím bili a kopali. Slyšel jsem jeho pláč a jejich smích. Když smích ustal a oni odešli nebylo slyšet nic. Všude byl pach krve. Věděl jsem, že umřel. Moc dobře jsem to věděl. Utekl jsem oknem. Od té doby jsem ty dveře neotevřel… Jinak tento byt kdysi patřil mému strýčku, který mne od mala měl rád. Byl trochu pedofilní, ale nikdy mi neublížil. Odkázal mi ho, když mi byo pět. Soud mi jej pod nátlakem v patnácti vydal, ale už dřív jsem sem chodil. Měl jsem klíč. Byl ukrytý v medvídkovi, kterého mi strýček dal když jsem se narodil…” Můj pohled se přesunul k Lucienovým očím… Opravdumu sám od sebe víc nepovím. Nemám sílu na to mu jen tak povědět celý svůj příběh, který obsahuje mnoho jiných…

Musí se ptát, pokud che znát… A i tak to bude hodně těžké. I přes to jak moc mi rozumí…

Neveriacky som počúval Darenov príbeh. Veľmi smutný príbeh. Naskočili mi zimomriavky. Nebadane som sa pozrel na okno. Takže tak to celé bolo? Znova som pozrel naňho. Bol tak smutný. Bez rozmýšľania som mu chytil ruku a stisol mu ju. Ako gesto, že som tu s ním. A kedykoľvek ma bude potrebovať, budem tu. Palcom som mu utrel stratenú slzu s líca.

Nechcel som, aby bol smutný. Asi som sa ho nemal pýtať. Alebo som urobil správne? V tomto momente boli tieto otázky už zbytočné.

“Teraz už je ale všetko dobre že? Máš mačičku s chlpatým kožúškom,....... ktorá ti ale chlpy zanecháva aj niekde inde, než by sme chceli čo?...” povedal som a z trička mu vytiahol zabudnutý Lucin chĺpok. Jemne som sa usmial. Dúfal som, že sa zasmeje aj on…

Sažil se mne rozveselit. Bylo to trohu neobratné, ale mělo to nádech humoru. Mírný, smutný úsměv.

“Víš Luciene, to kotě… To kotě jsem dostal dnes. Ty jsi sem přišel včera. Myslím, že důvod proč se teď cítím tak dobře není koťátko, ale ty…” Byla to pravda. Byl tu dřív…

Když se nad tím zamyslím, tak takhle pozitivní jsem již dlouho nebyl. Naše parta se totiž vyžívala v melancholických věcech a černém humoru. Ano, byli jsme společně rádi a i optimista by se mezi námi našel, ale bylo to jiné…

Neveriacky som zaklipkal očami. Ja? Ja som dôvod, prečo je šťastnejší? Opýtal som sa sám seba, či je to aj naopak. Či robí šťastným aj on mňa. Alebo aspoň o trocha veselšieho. A v tom som si uvedomil, že odkedy poznám Darena, dokážem cítiť veci ako radosť, závislosť, rozpaky,...

Aj teraz som bol v rozpakoch. Čo som mu mal povedať? Priznať sa? Že vďaka nemu poznám úsmev? Že mi nahradil to, čo mi niekto vzal? Že vytvoril niečo nové? V mojom srdci? Sám seba som sa zľakol. Určite to tak nie je,... Žeby som Darena naozaj….

Nevedel som, či je to správne. Nevedel som, či sa na mňa nenahnevá, ak to zistí. Radšej som sa pousmial.

“Vďaka tebe znova cítim,” šepol som. Nedokázal som mu nakuknúť do tváre. Bál som sa, čo tam nájdem. Čo ak by sa mi vysmial? Ak by ma nepochopil? Či nebodaj vyhnal?

Nakoniec som pozdvihol hlavu a pozrel mu do očí.

Znovu cítí? To jako, že byl předtím bez pocitů? To muselo být hrozně smutné. Necítit radost, necítit smutek, necítit lásku, necítit nenávist…

Byl neklidný. Ten neklid jsem cítil z jeho pohledu. O čem asi přemýšlí? Na tváři se mi objevil úsměv. Opravdu šťastný úsměv. Byl jsem tak rád, že je tu teď se mnou.

Opatrně jsem pozvedl ruku a dotkl se jeho tváře. Z celého srdce jsem si přál, abych jej nikdy nemusel opustit, abych s ním mohl zůstat napořád. Protože pocity, které jsem prožíval, když jsem byl s ním, byly tak příjemné… Ale souhlasil by? Tato otázka byla jako bubák ve skříni malého dítěte.

Srdce sa mi rozbúchalo, a ja nepoznám príčinu. Alebo áno? Bol tak blízko pri mne. Jeho ruka sa dotýkala mojej tváre a ja som bol naozaj šťastný. Keď sa usmial, jasal som. Všetky moje pochybnosti zahnal niekam preč. Zničil ich. Chcel som tancovať až do vyčerpania. Musel som sa usmiať aj ja. Bol to síce mierny úsmev, ale som si istý, že moja radosť sa dala vnímať aj navonok. Rovnako ako tá jeho.

Nezdržal som sa aj ja som sa dotkol jeho líca. Privrel som oči, akoby som na niečo čakal. Bolo mi jedno, či sa naštve, alebo ma vykopne z okna a ja dopadnem tvrdo na zem. Išlo o túto chvíľu, a ja som ju chcel cítiť stopercentne. Chcel som cítiť jeho.

Ako si len ukradol moje srdce, pousmial som sa znova.

Tahle chvíle…. Pipoměla mi nepočet romantikých filmů, které jsem kdy viděl. Všechny obsahovaly tu chvíly. Kdy dívka přivře oči a očekává polibek od chlapce. Těmto situacím jsem se vždy vysmíval. Ale teď, když jsem se v jedné sám ocitl…. Bylo to… Neuvěřitelné.

Ale.. nemohl jsem to udělat. I přes to, že mé pracácké já mě k tomu nutilo a nejen k tomu… Ale. Tahle chvíle nebyla tou pravou. V tuhle chvíli by vyznání citů nebylo na místě. Moment! Jakých citů?! Že by se předemnou skrývaly vlastní pocity? Nebo mi unikla nějaká myšlenka? Ne… to si jen s mou myslí hraje mé prasácké já. Snaží se mne ovládnout. Já nemohu!! Nemohu podlehout! I přes to jak rád bych to udělal…

Melódia našich duší 10/?

*Oslovení*

Utíká to jako voda. Je tu již desátý dílek povídky. Huray!!
Tentokrát je díl zase převážně o koťátku. Ale jak moc a co se vše stane se dozvíte až při čtení dílku. :)

Příjemnou zábavu přeje Neko & Majka









Otřel jsem se svou tváří o tu jeho, tak jako to dělalo koťátko, když se semnou mazlilo. Když nepotřeboval pomazlit on, tak já ano! Opět se ozvala má sobecká část...

Znova som sa pousmial. Prstami som mu vošiel do vlasov. Ruka mi skončila na jeho krku. Zaboril som tvár do jeho vlasov a jemne ich bozkával perami. Druhou rukou som ho pohladil po hrudi a nevedomky som zapojil aj nechtíky.

Tichounce jsem zapředl. V tom se mezi nás pokusilo vetřít cosi malého a chlupatého. Jen jsem koťátko odstrčil. Ono se však nedalo odbýt a zase začalo dorážet. Znova sem jej odstrčil. Když se chtělo přiblížit potřetí tiše, ale výhružně jsem zavrčel.
"Můj Lucien!!" Vysvětlil jsem ostře koťátku. V tom okamžiku jsem přestal dýchat. Já to vážně řekl nahlas?! Ehm…
Propaloval jsem pohledem koťátko a přál si být neviditelný. Tohle bylo opravdu trapné… Ale, kéž by to byla pravda…

Pozrel som z mačiatka na Darena a nahlas som sa rozosmial. Chytil som si brucho a smial sa ďalej.
"Daren!" povedal som hlasno, keď som sa upokojil, "ty si zlá mačička! Musíš sa podeliť," povedal som veselo. Rýchlo som ho pobozkal na líco a vzal mačičku na ruky. Veselo som sa usmial.
"A ako sa ty vlastne voláš?" opýtal som sa mačiatka a pobozkal ju na hlavičku. Potom som pozrel na Darena.
"Aké jej dáme meno?" Moje oči svietili ako dieťaťu pred vianočným stromčekom. Bolo mi to jedno.

Zrudnul jsem.. "Ale já se nechci dělit," zašeptal jsem. Pak jsem se mu podíval do očí. Byly tak veselé. Musel jsem se usmát.
"Nevím… Napadá tě nějaké?" Zeptal jsem se a svůj pohled přenesl zpět na koťátko.
"Jaké jméno by se ti líbilo?" Zeptal jsem se pro změnu koťátka.

Prižmúril som oči a pozorne si prezrel mača.
"Miau,..." povedalo len, zapriadlo a prešlo zo mňa na Darena, kde sa mu zvalilo do rúk a obtieralo svoju hlavičku o jeho brucho.
Utrápene som sa zatváril.
"Ja žiarlim!" Vážne som sa však nevydržal tváriť dlho a zasmial som sa.
Ale myslel som to vážne. Už chápem že sa Daren nechcel deliť. Ani ja som sa nechcel.
"Tak mačiatko? Ako sa chceš volať?" pozrel som naň. Úplne ma ignorovalo.
"Pff,… Tak mu vymysli nejaké ty. Mňa nemá rado," povedal som Darenovi a zadíval som sa naňho.

"A to ti jako nestačí, že tě mám rád já?" Podíval jsem se na něj ublíženě. Pak jsem pohlédl na koťátko a zpět na Luciena. D.A.R.E.N … L.U.C.I.E.N
"Budu mu říkat - Špinavá Luci." Řekl jsem a zvedl koťátko do vzduchu před svůj obličej.
"Špinavá… tak ti řekla maminka toho děvčátka a Luci jako Lucien." Usmál jsem se jako sluníčko. Bylo to zlaté. Kotátko jako by se na mne usmálo. Pak žalostně mňauklo. Asi mělo hlad.

"Pojď Luciene. Musíme naší Luci jít koupit jídlo…"
Zvedl jsem se, dal si koťátko na rameno a nabídl mu pomocnou ruku.

"Nepochopil si," pokrútil som hlavou. "Ja žiarlím na to, že máš v rukách mačiatko. A nie mňa," zasmial som sa nezbedne.
"Pekné meno si jej vymyslel," zakončil som a chytil sa Darenovej ruky. Rýchlo som priskočil k dverám a otvoril ich. Nechal som ich oboch prejsť a šiel som za Darenom s úsmevom.
"Znova zlezieme oknom?" opýtal som sa. Prst som pritom ťahal po stene. Ako malé dieťa…

"hm… tak první, když se zeptám jestli chceš pomazlit tak odmítneš. A teď žárlíš na to, že jen hladím malé koťátko?..." Zvedl jsem zvědavě obočí. Šel jsem rychle. Chtěl jsem se brzy vrátit.

"Jak jinak, by jsi chtěl odejít?" Zasmál jsem se. Jistě, že dveřmi. Ale ty… ty už neotvírám. Bylo by to… špatné? Nikoli. Jen mám na ně špatné vzpomínky. Ale ty už jsou pryč. Snad.
Došel jsem do obýváku a otevřel okno. "Dávej na sebe prosím pozor," řekl jsem a vyskočil z něj.
Dopadl jsem na balkón a patro níže. Svůj počin jsem zopakoval a skočil podruhé. A zase přistál na cizm balkóně. a třetí skok mi chyběl k tomu abych byl na zemi. Chudák to koťe. Celé se třáslo. Asi se mu mé kaskadérské kousky moc nezamlouvaly. No… bude si muset zvyknout.

Jeho poznámku o maznaní som ignoroval. Aj tak už bol dole pod balkónmi. Nerobilo mi problém zoskočiť. Rýchlo som ho dobedol a šiel som za ním. Videl som, že sa ponáhľa a tak som šiel rovnako rýchlo, ako on. Nechcel som ho spomaľovať.
Zbadal som tie mechanické, divné koče. Bolo ich na ulici veľa. Chcel som sa opýtať Darena, čo to je, ale nechcel som ho zbytočne otravovať. Len som rýchlo kráčal vedľa neho.

Brzy jsem došel do obchodu. Snažil jsem se i z něj dostat stejně rychle, ale bohužel jsem si stoupl do té nejpomalejší fronty. Ale k něčemu to dobré bylo. Mohl jsem se Luciena zeptat, nad čím tak přemýšlí.
"Co tě tak zaujalo?" Zeptal jsem se zvědavě.

Zaklipkal som očami a pozrel z neho na ulicu cez veľké okno a späť.
"Bude to asi hlúpa otázka, ale,..." pozrel som naňho aby som sa ubezpečil, že sa mi nevysmeje. "Čo sú tie veľké, smradľavé koče? Je to divné, a bojím sa toho," povedal som, a aby som potvrdil pravdivosť týchto slov, pristúpil som bližšie k Darenovi, akoby ma on ochránil, keby sa na mňa niečo také vyrútilo.
"Ráno mi z toho jeden chlapík povedal divné slovo," povedal som a pozrel na Darena. Dúfam, že sa mi nezačne smiať.

Usmál jsem se. Chápu, že jej auta děsí. Také je nemám rád.
"Jsou to těžké, drahé a hlavně zbytečné stroje. Říká se jim auta. Nepotřebují koně, aby tě někam přepravily. Ale hrozně to smrdí a celkově se kvůli nim zničilo příliš velké množství přírody."

Zase jsem ho objal. Chtěl jsem jej tímto gestem přesvěčit, že ho žádnému z těch strojů nevydám. Koťátko to pochopilo jako hru a začalo tlapičkou Luciena tahat za vlasy.

"Jaké slovo ti ten chlap řekl?" Zeptal jsem se zvědavě.

"Ahááá…," zatiahol som.
"Zničilo to veľa prírody, hmmm,…." zamyslel som sa. Prečo ľudia používajú takéto stroje, keď vidia dôsledky?
Mačiatko ma ťahalo za vlasy. Bolo to rozkošné. Len som sa usmial.
Potom som odpovedal na Darenovú otázku: "Povedal citujem: "Dávaj pozor ty idiot!" Znova som pozrel na Darena.

"Idiot je nadávka… Chtěl tě urazit. A Dávat pozor by jsi měl. Není zrovna příjemné, když tě srazí, nebo rovnou přejede auto." V tom jsme přišli na řade. S Lucienem mi tyto otravné věci, jako stát ve frontě utíkali mnohem rychleji. Ano. Nesoustředil jsem se na něj. To proto…
Zaplatil jsem a zamířil domů. Koťátko znovu žalostně mňouklo. "Neboj, už jen chvíli a dostaneš svůj příděl." Řekl jsem mu se smíchem a ještě o něco více přidal do kroku.
Chudák Lucien. Takhle ho vláčím. doufám, že si nepřipadá moc blbě. Ale doma to bude mnohem lepší, než tady. Strávil jsem tu až příliš mnoho času…

"Nadávka? V mojom svete nikto nenadáva," povedal som. Vie vlastne, že som z iného sveta? Z minulosti? Zatiaľ som to nechal tak a držal som s ním krok.
Porozhliadal som sa okolo. Všade boli ľudia, deti,... autá… To slovo mi divne znie. Musel som sa hlúpo uchcechtnúť.
"Auto," povedal som si ticho pre seba. Potom som to nechal tak a pozoroval Darena. Držal som sa pri jeho boku. V tomto svete som sa necítil bezpečne. Iba ak som bol s ním. Tak vtedy to neplatilo. Vtedy som bol spokojný, šťastný,...

Ach, jak krásný musí být jeho svět. "Tento svět je celý nějaký špatný…" zašeptl jsem. Ano, opravdu je v nepořádku. Nadávky, auta a další věci…
Brzy jsme se objevili zpět před "mým" domem. Jsem vděčný za tu tažku. Chytil jsem jí mezi zuby a začal šplhat nahoru. Opět jen o jedné ruce. Nechtěl jsem z mého ramene, při neopatrném pohybu schodit Luci. Mám rád živé věci…

"Nemusel by byť zlý," povedal som si sám pre seba, keď bol už Daren hore. Potom som sa vyšplhal za ním. Vošiel som do bytu a zatvoril za sebou okno, aby nám Luci neutiekla.
Šiel som za Darenom do kuchyne. Nevedel som, či nebude potrebovať pomoc, hoci som o tom silne pochyboval. Oprel som sa tam o zárubňu a sledoval jeho aj Mačiatko.

Otevřel jsem konzervu a její obsah vysypal do misky. Luci mi seskočila z ramene a chtěla to ihned začít hltat. Jen jsem nad tím zakroutil hlavou. Vzal jsme jí do ruky a spolu s miskou jí postavil na zem. Ihned se pustila do jídla. Opravdu musela být hrozně hladová. Milý úsměv.
Pohlédl jsem na Luciena. Zamířil jsem kolem něj do obýváku.

Obzrel som sa za Darenom. Nepripadám mu ako otravný prívesok? Podišiel som k mačiatku a poškrabkal ho za uškami. Potom som nerozhodne šiel za ním do obývačky a sadol si vedľa neho. Natiahol som nohy a hlavu si oprel o jeho rameno. Dúfal som, že to nebude divné. A otravné.

Opřel se o mne. V tu chvíli mne nenapadlo nic lepšího, než si začít jemně hrát s jeho vlasy. Další úsměv. Připadal jsem si jako Luci.

Melódia našich duší 9/?

*Oslovení*

Chápu, že to některé z vás naštve, jiné možná i potěší, ale je tu další dílek Melódie. Proč teď? Protože doháním zanedbaný čas. Jakmile je vypotřebuji vše se vrátí do "normálu", opravdu. :)

Takže, užijte si dílek. ;)
Spoluautorka: Majka







Keď sa dotkol mojej tváre, bolo to, ako keď teplé ranné lúče pohladia chladnú zem. Pustil ju tak skoro, že mi to až bolo ľúto.
Priznal sa, že je to príjemné. Pousmial som sa. Líca mal červenejšie, ako zvyčajne. Ladil so svojimi vlasmi.

"Vieš, si predstaviť, keď ješ svoje obľúbené jedlo? A napchávaš sa, až pokiaľ nezmizne z taniera. Tak sa cítim, keď sa kŕmim…. Lenže… Tvoja krv je iná…" odmlčal sa a pre zmenu som ho pohladil po tvári ja. Pozrel som mu do zelených očí.
"Je to úžasný pocit. Neopísateľný. Tvoja krv je výnimočná. Ty si výnimočný. Ak pijem tvoju krv, neide mi o kŕmenie. To sa nedá. Ide len o ten úžasný pocit, vôňu, chuť,..." spustil som ruku a zahľadel sa na tú jeho.
"O tvoju prítomnosť," jemne som sa usmial a pozrel mu do očí. Boli tak krásne. Chcel som sa v nich utopiť.

Jeho podledu jsem se nedokázal vyrovnat. Podíval jsem se raději na zem. To jak popsal své pocity. To jak zároveň vystihl ty mé. Cítil jsem se zahambeně. Jak… jak jen se tomu říká, když jste nervózní jen z něčí přítomnosti? Strach? Láska? Ne… to si nemyslím… Určitě pro tento pocit existuje lepší slovo. Ale jaké?
Mírně jsem se třásl. Na rtech mi hrál úsměv. Stiskl jsem jej pevněji a přivinul se k jeho tělu. Byl jsem opravdu šťastný. Tak šťastný, že tu teď byl se mnou. Tak šťastný, že jsem na něj včera narazil….
Mám rád lidi, ač je nechápu. A proto se často cítím sám. Ale tohle… tohle je jiné. Přeci jen je to upír… Ale proč jemu umím porozumět a vlastnímu druhu nkoli? A jsem vůbec člověk?... Samozřejmě, že ano!!! Co bych byl jiného?!!
Prečo sa trasie? Schúlil som sa v jeho náručí a slastne privrel oči. Som vôbec normálny? Zaboril som doňho svoju tvár a vdychoval jeho vôňu. Upokojovala ma. Cítil som sa bezpečne. Zamyslel som sa nad tým. Upír sa cíti bezpečne s človekom? Nemá to byť naopak? A je normálne, že sa človek priatelí s upírom? Som preňho vhodný spoločník? A ak na mňa narazia jeho priatelia? Túto možnosť som vylúčil.

Rozhodol som sa nemyslieť na nič, len na jeho prítomnosť. Ovinul som okolo neho svoje ruky a nech by robil čokoľvek, nebránil by som sa. Na tvári som mal mierny úsmev. Niekomu na mne záležalo. Mne na niekom záležalo! Po toľkých rokoch….. ničoho.. Bol som šťastný. Naozaj konečne šťastný.

Náhle mne něco napadlo. Byl velmi uvolněný. To znamenalo, že jej trochu pozlobit můžu. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno. Mírně jsem pootevřel ústa a schválně mu začal pomalu a táhle dýchat na krk. Chtěl jsem vědět co to s ním udělá. Měl jsem v hlavě najednou různých podobných nápadů tuny. No… probudil mé prasácké já úplně. Příliš se uvolnil. A to je v mé přítomnosti nebezpečné…
Chvíľku mi trvalo, kým som zistil, čo Daren robí. Nemohol som povedať, že to bolo zlé, ale trocha som za zľakol sám seba. Svojej reakcie. Bolo to príjemné. Naskočila mi husia koža. Z hlboka som znova vdýchol jeho vôňu a privrel som oči.

Tak jemu se to líbí?... Hm, dobrá.
Mlsně jsem si oblízl rty a jemně políbil jeho tepnu. Je ty špičáky mi chybí. No co…
Jemně jsem se pousmál. Husí kůže a jeho pomalý dech mne ujisťovaly v tom, že nedělám v zásad nic špatného…
Jeho pery na mojom krku mi spôsobili vážne dýchacie problémy. Musel som ovládať svoj dych. Napadlo ma, že ma uhryzne ako ja jeho pred chvíľkou. Bolo by to zaujímave. Pousmial som sa a nechal ho robiť, čo chcel. Sám som sa mu chcel odvďačiť za to, že mi ponúkol svoju krv, šatstvo, strechu nad hlavou,...

Nadvihol som hlavu a nosom ho pošteklil na krku. Ranka sa už zahojila. Upírské sliny sú liečivé, pomyslel som si. Tak božsky voňal!

Usmál jsem se. Trochu to lechtalo.
Ale jinak, stále nijak zvlášť nereagoval na mé počíání. Byla to škoda. Těšily mne jeho reakce. Ať už byly jakékoliv.
Pak mě napadlo, jak by se asi tvářl, kdybych mu třeba sáhl na zadek. S úsměvem jsem si v duchu vrazil facku. Tak sprostý být vúči němu nesmím. Ať mě to láká jak chce!

Melódia našich duší 8/?

*Oslovení*

Takže, dnes začnu s dodáváním dílků, které jsem zameškala, jsou tři. Neb minulou neděli se z jistých důvodů nový dílek vůbec nepřidával. Myslím, že tři dílky jsou stejně až moc. ^^"

Takže... Dnešní díl, je díl osmý. A spolu s ním otázka: Napije se Lucien znovu? Odpověď se dozvíte v následujícím dílku.

Přejeme příjemné čtení Neko & Majka

"Choď si to ošetriť prosím," povedal som a prešiel popri stene čo najďalej od dverí, aby som sa doňho nezahryzol. Oprel som sa o stenu a šmykol sa popri nej dole, aby som si sadol. Z hlboka som sa nadýchol a pozeral na jeho krvácajúcu ruku. Odvrátil som pohľad. Objal som si kolená a oprel o ne hlavu. Čakal som, kým ma poslúchne. Dúfal som v to. Ale moje upírske ja ho chcelo. Chcelo jeho telo a chcelo jeho krv. Zatvoril som oči, aby mi náhodou neutiekli k jeho ruke a snažil som sa dýchať čo najmenej, aby sladká vôňa jeho krvi nespôsobila to, že sa moje tesáky vpichnú do jeho pokožky.

Tak moc bych se mu chtěl odezdat. A on se tak moc snaží mě teď nevidět. Jsem opovržení hodný tvor! Trápí upíra… Jsem špatný!

Z nočního stolku jsem vytáhl desinfekci a obvaz. Ruku jsem si polil a zavázal. Přesně jak si přál. Všechno na mě křičelo, abych mu řekl, že mě klidně může zakousnout, ale neuděla jsem to. Mému mozku to nepřišlo správné.

Podíval jsem se na něj. Chěl jsem k němu jít, chtěl jsem… cokoliv jen né sedět na posteli a pozorovat jak se trápí.
"Promiň… přehnal jsem to…" Zašeptal jsem jen. to jsem tak slabý?! Asi ano… V jeho přítomnosti, ano!

Pozrel som naňho. Vôňu krvi vystriedal dezinfekčný prostriedok.
"To je v poriadku,"povedal som a dokonca som sa naňho aj usmial. Neurobil nič zlé. Nevie, ako sa cítim, takže ho to ospravedlňuje. Na jeho tvári bolo vidieť, že ho to naozaj trápi.
Zažmurkal som očami. Z červenej sa stáva fialová.
Chcel som ho nejako upokojiť. Nebude divné, ak ho objímem? A bude to normálne? A nezahryznem sa doňho okamžite? Nie. Priveľmi sa bojím, že mu ublížim. Nesmiem riskovať.
Pohladím ho aspoň očami. Nech sa netrápi.

Ten jeho pohled mne mučil. Díval se tak laskavě. Asi mě chtěl uklidnit. Ale na mne to mělo zcela jiný účinek.

Neudržel jsem se a rozběhl se k němu. Nechtěl jsem aby mi v tom zabránil a tak jsem jej velmi rychle a silně objal. Nemohl udělat nic! Byl jsem si jistý tím, jak jej to muselo překvapit. Sám jsem své počínání pořádně nechápal. Ale bylo to příjemné. Bylo příjemné mu být opět tak blízko.

Vyrazilo mi to dych. Nečakal som, čo urobí. Jeho objatie bolo také príjemné a hrejivé, že som sa nezdržal a objal ho tiež. Hlavu som si položil na jeho rameno a tvár som si zaboril do jeho krku. Vdychoval som jeho vôňu. Vonial po mydle a šampóne. Ešte aj po tom mačiatku. Jemne som sa usmial a viac som sa k nemu pritlačil. Nechcel som ho pustiť a nechcel som, aby ma pustil on.

On mi to platil!! Byl jsem šťastný. Proč? Ani nevím, ale bylo to skvělé. Pak, když zabořil svou tvář do mého krku jsem měl nutkání se mu nabídnout, ale zavrhl jsem je. Však né na dlouho…
"Můžeš se napít, kdykoiv, kdy budeš mít chuť…" Zašeptal jsem mu do ucha. Proč jsem to udělal?! Neměl jsem to v plánu, ale ono… nějak to vyplynulo na povrch samo, stejně jako objetí. Moje prasácké já by jásalo, kdyby se do mě teď zakusl. A mé rozumné já by bylo ticho, protože všechny ostatní já by souhlasily s tím prasáckým, ale…!! Nad čím to zase přemýšlím?!! Jsem vážně hrozný…

Nemohol som ignorovať tepny v ktorých mi pri perách jemne prúdila krv. Sám sa mi núka. Znova!

Pootvoril som pery a nevedomky mu chvíľu dýchal na krk. Potom som mu po ňom prešiel jazykom. Stačí sa len zahrýznuť! Som tak blízko. Zúbky sa mi predlžili a dotkli sa jeho chutnej pokožky. Jemne som ich zaboril dovnútra a krv mi vtiekla do úst. Nezdržal som sa a kdesi z hrdla sa mi vydral tichý ston. Pomaly som pil a rukami ho stále objímal.

Nahl jsem hlavu jemně na stranu, aby se mu pilo lépe. Ani nevím proč, ale byl jsem moc rád že mou nabídku přijal. Slastně jsem přivřel oči. Opravdu slastně. Když vám někdo olízne krk zamrazí vás z toho, ale přesto je vám to příjemné. A tohle bylo podobné... Jen ještě příjemnější.

Dýchal jsem pomalu. Nerad bych, aby se zadusil mou příliš rychle proudící krví. Další z těch lehkých úsměvů.
Stále mne objímal a já jej. Opravdu jej chci jen pro sebe…. co to povídám?!!
Krv ma omámila. Celého ma pohltila. Darenová krv. Daren. Pomaly som sal z jeho krku tú sladkú a omamnú tekutinu. Cítil som, ako sa mi pramienok zlial po brade. Zaľutoval som. Toľká strata!
Rukou som mu odhrabol vlasy dozadu a pery lepšie pritisol ale tak, aby ho to nebolelo.
Bol to úžasný pocit. Krv sa mi v hrudi rozlievala a hriala ma. Pripomenulo mi to, ako keď ľudia pijú tvrdý alkohol. Lenže toto bolo miliónkrát lepšie, ako alkohol. Bolo to oveľa pohlcujúcejšie. Zistil som, že som závislý.
Stal som sa na to závislý už včera. Včera v noci. Na Darenovi. Na jeho krvi.
Jeho krv,…. bola ako ona. Ako hudba. Presne ako duet, čo sme spolu s Darenom hrali.

Jeho rty na mém kruku. Jeho zuby v mé kůži. A ten pocit, že mu chutná…
Zajímalo by mne jaké to je pro upíra. Jak se cítí, když pije lidskou krev. Je má krev jiná, než krev normálních lidí? A proč by měla být vyjímečná?! Protože jsem jiný…
V ten moment jsem mu chtěl nabídnout vše co jsem mohl. Ale co víc, nežli krev a přístřeší mu mohu nabídnout?...

Cítil som, ako nad niečím premýšľa. Možno ho niečo trápi. Pomaly a trocha neochotne som sa prinútil nechať jeho krk. Pootvoril som oči do polovice, aby nemusel vidieť tú hnusnú krvavú farbu a pozrel sa naňho.
"Čo sa deje? Mám prestať?" opýtal som sa ho. "Si veľmi chutný," uniklo mi šeptom spomädzi krvavých pier.
"Prepáč," povedal som okamžite a sám nad sebou som pokrútil hlavou.
"Čo ťa trápi?" položil som jasnú otázku a čakal na jeho odpoveď.

Přestal… Jen lehce pootevřel oči.Tak jsem z nich moc neviděl. Škoda… jsou překrásné.
Pochváli mne. Tedy… mou krev. Lehce jsem se usmál. Asi mne až příliš prozrazuje.
"Jen jsem přemýšlel nad tím jaké to je pít krev. Jaký je to pocit…" Opětrně jsem zvedl ruku a pohladil jeho tvář. Tak moc jsem se chtěl dotknou jeho kůže. Byla chladnější než obyčejná lidská. Možná proto mne tak upoutala. Má dlaň na chvíli setrvala na jeho tváři, pak jsem ji však zase spustil.
"Je to příjemné…" Pošeptal jsem. Nechtěl jsem, aby to slyšel a přeto jsem to řekl. Mírně jsem se začervenal. Jsem podlý!

Melódia našich duší 7/?

*Oslovení*

Promiňte, že tu tento dílek dávám se zpožděním, však měla jsem problémy s internetem. Však vše se dalo do pořádku a já konečně mohu další dílek zveřejnit.

V tomto díle se kluci trochu provokují. Doufám, že vás to pobaví. Neboť nás to pobavilo jednoznačně. :)

Příjemné čtení přejí Neko & Majka






Keď som bol hotový, ponoril som sa do vody a opláchol tak zo seba mydlo. Ešte som tu chcel trocha ležať a tak som si doprial.

Spoza dvier sem prichádzala krásna melódia. Daren zrejme hral na husle. To ma prinútilo vyjsť z vane a vysušiť sa. Poobzeral som sa okolo. Nikde tu nebolo oblečenie, len to moje špinavé. Uterák som si opásal okolo bedier s tichou prosbou, nech nezbadá znamenie na mojom chrbte, som potichu vyšiel z kúpeľne. Načúval som tónom. Krásnym a zmyselným, až som sa ocitol pred Darenom. Sledoval som jeho hru. Tiež mal zatvorené oči. Presne ako ja, keď hrám. Usmial som sa a čakal až skončí, hoci som sám nechcel, aby niekedy skončil.

Zaslechl jsem otvíraní dveří. Lucien byl rychlejší něž jsem očekával. Oči jsem neotvíral. nebylo třeba. Má fantazie si dost dobře uměla vše domyslet sama. Hrál jsem dál. Ale dlouho jsem odolávat nevydržel. Pomalu jsem melodii stlumil, až nakonec úplně zanikla. A já konečně otevřel oči.
Pohled to byl opravdu pěkný. Nedaleko předemnou stál Lucien a jediné co měl na sobě byl ručník. Další děský úsměv.

Zvedl jsem se a zamířil do ložnice. Rukou jsem mu naznačil ať mne následuje. Tam jsem se zastavil před skříní. Neřekl bych, že je moc velká, zabírá mi je polovinu zdi. Vím, že nejsem normální…
"Něco si vyber…" A těmi to slovy jsem se otočil a opět se vydal do obýváku. I když je pravda, že bych tam býval moc rád zůstal. Nejsem tak úplně podivín,… jsem stejné prase, jako kde jaký jiný člověk.

Pozeral som, ako odchádza z izby. Otvoril som skriňu a poprezeral som si veci. Mal tu naozaj pekné oblečenie. Rukou som prechádzal po príjemných materiáloch. Vybral som si voľnú bielu košeľu a čierne nohavice. V tom som si uvedomil, že nemám spodky. To mu ich mám akože ukradnúť? Pokrútil som hlavou. Nevadí. Navliekol som si nohavice aj s košeľou a vrátil som sa do izby za Darenom. Maznal sa s mačiatkom. Zažiarlil som na tú mačičku. Samozrejme v dobrom. Jemne som sa na nich usmial.

Všiml jsem si Lucienova příchodu a taky jeho úsměvu.
"Jsem rád, že jsi si vybral. Tvé oblečení ti zanedlouho vyperu." Usmál jsem se na něj.
"A nestůj tam tak… Vypadáš jako socha… Posaď se přeci." I když je pravda, že mít takovou sochu tak jsem opravdu šťastný. Pozorně jsem si jej prohlédl. Měl dobrou postavu. Zaujalo mne, že mu nevadí rifle. Obzlášť když… Další drzý úsměv. Nebo spíše úšklebek.
"Není to trochu nepohodlné?" Otázal jsem se drze. Ano i já si občas rád rýpnu.

Začervenal som sa.
"Nie, nie je," povedal som vážne a sadol si do kresla. Pozrel som si na prsty. Mali odmočené pásiky ktoré sa vytvoria vtedy, ak ste dlho vo vode.

Pohľad som znova preniesol na Darena.
"Ďakujem," povedal som a pozrel na mačiatko v jeho rukách.

"Nemáš vůbec za co… Rád pomůžu." Sledoval jsem jeho pohled. Došel jsem ke koťátku.
Natáhl jsem ruku a rozcuchal mu vlasy. "Chceš snad taky pomazlit?..." Zeptal jsem se smíchem. I když je pravda, že mé prasácké já tuto otázku pokládá za zbytečnou a nejraději by ho umačkalo v obětí…

Jeho odvaha ma zarazila. Zažmurkal som očami. Rozmýšľal som, či sa ho nemám začať báť. Oprel som si hlavu dozadu a privrel oči.
"Nie, vďaka," zamumlal som, hoci moje vnútro kričalo ÁNO!!!
Natiahol som ruku k mačiatku a poškrabkal ho pod bradou. Mierne som sa usmial.

To kotě je poklad! Opět jsem si jej přivinul ke tváři. Jeho heboučká srt byla na dotek velmi příjemná. Lísal jsem se k němu a ono předlo. Hlavičku otíralo o mou tvář. Z legrace jsem také napodobil vrnění.
Pak jsem se podíval na Luciena. Odpočíval. Asi nad něčím přemýšlel. Opět jsem měl nutkání jej trochu poškádlit. A nenapadlo mne nic lepšího než… "Miau" mňaukl jsem jeho směrem a neprosto nevinně jsem se zadíval na jeho zavřené oči. Jen jsem čekal až se otevřou, abych se mohl utopi v v jejich kouzlu.

Otvoril som jedno oko a zasmial som sa. Pridal som sa na jeho hru: "Vrrrr… Haf!" Vyceril som svoje zúbky a usmial sa znova.

Koťátko mi zalezlo hluboko do náruče. Očividně se mu pejsek nějak nezdál. Ale mě to přišlo vtipné. A tak jsem hrábl rukou ve vzduchu a znova: "Miau"

Zasa som sa zasmial. Skočil som na gaučovke na kolená a znova som vyceril zuby.
"Vrrr,…." zavrčal som zas.

Mírně jsem se přikrčil a zahrál svůj nejlepší ublížený pohled. "Miau??"
Koťátko pochopilo, že tu žádný pes není zvědavě vylezlo z mé náruče. Prohlíželo si Luciena se značným zájmem. Zasmál jsem se a napodobil jsem pohled koťátka.

Ich pohľady ma pobavili. Daren pôsobil tak… chutne, aj s tými mačacími očičkami.
Sadol som si ako poslušný psíček s labkami, v tomto prípade rukami pred sebou. Hlavu som naklonil mierne na bok, urobil som psie očká a zakňučal som. Potom som vyplazil jazyk, ako to zvyknú psíky robiť a dýchal som ako oni. Potom som pusu zatvoril a pozorne som sa zadíval na mačiatko.

Hlavu som k nemu dal blízko, až sa mi nos dotýkal jeho ňufáčika a vtedy keď to nečakalo dal som mačaťu hlasnú pusu. Zasmial som sa a znova sa vystrel. Hlavu som naklonil na bok a zopakoval psie očká.

Celou scénu jsem pozorně pozoroval. Jeho normální oči mám rád, ale ty jeho psí… ty zbožňuji!
Opatrně jsem vzal koťátko a položil jej na opěradlo. Sám jsem se převalil na záda, hlavu jsem měl na Lucienově straně. Zespoda se ně něj dívalo lépe. Zase jsem hrábl rukou ve vzdzuchu, jako když hravé kotě chytá provázek. "Miau??"

"Bauu??" vydal som zo seba psí hlások. Pozrel som na Darena zhora… Potom som zbadal jeho krk. Mal tam škrabanec. Zrejme od mačičky. Rýchlo som zažmurkal očami a pohľad preniesol späť. Príblížil som svoju tvár k jeho a zavrčal som: "Vrrr..!" potom som rýchlo vzal vankúš a hodil ho doňho. Zasmial som sa a utekal som preč. Vedel som, že trest ma neminie.

Utekl! Ano, skutečně jsem měl dobrý důvod zavřít to okno. Zvedl jsem se a zamířil za ním. Přece si to nenechám líbit. Uslyšel jsem za sebou tiché hupkání. Koťátko se asi také chce zúčastnt naší hry.
"Luciené!" Zavolal jsem a zpomalil. Jako bych jej hledal. Ač mém bytě byly jenom tři místa, na která se dalo skutečně ukrýt. Pod postelí, pod stolem v kuchyni a v šatní skříni.

S rehotom som utekal preč. Otvoril som prvé dvere, na ktoré som narazil. Bola to spálňa. Rýchlo som zaliezol pod posteľ. Ak ma tu nájde, je po mne. Aj napriek tomu som mal na tvári úsmev.

Zapomněl za sebou zavřít. Usmál jsem se.

Pomalu jsem vešel do ložnice a koťe se mnou.
"Luciené!" Zavolal jsem znovu. A pohlédl na kotě. bylo mi jasné, že ono jej najde rychleji než já. A taky, že ano. Hned zalezlo pod postel. Byl tam!
Zavřel jsem za sebou dveře a pomalu obcházel postel. Pak jsem se na ní posadil.
"Hmm… nějak zmizel… až ho najdu tak ho… hm co mu udělám? Jak bych jej měl potrestat?" Přemýšlel jsem schválně nahlas.

Mačiatko prišlo ku mne. Už som tušil, že ma odhalil. Ešte k tomu zatvoril dvere. A teraz si zo mňa uťahuje. Už vidím, ako ma ťahá z pod postele a trestá ma. Musel som sa usmievať. Čakal som, čo vymyslí. Zatiaľ som si vzal mačiatko na ruky a hradil ju po mäkkúčkom bielom kožúšku. Nečudujem sa, že si doň Daren stále ponorí celú tvár.

"Hm… A co třeba krev?... Jak by se asi tvářil, kdybych se teď pořezal?... Hm… jak asi mu moje krev voní? " Dál jsem nahlas přemýšlel. Koťe nikde. Bylo mi jasné, že jej hladí. Protože je neprozrazovalo jen to, že kotě bylo naposled viděno pod postelí, ale i tiché předení.
"Hm… asi nějak takhle.." Zaryl jsm své ostré nehty do mého zápěstí. Přeci jen se mi povedlo ránu trochu obnocit. Tiše jsem sykl. Není to příjemný pocit si ubližovat. Ale vylákání upíra je složité…

Po jeho slovách mi prišlo mierne nevoľno. Zľakol som sa. Už mi do smiechu nebolo. Zacítil som jeho sladkú krv. Moje telo si začalo robiť čo chcelo. Farba očí sa mi začala meniť. Srdce mi bilo pomalšie. Mačiatko mňauklo a naježené vybehlo spod postele. Sledoval som ho. Nechcel som odtiaľ vyjsť, ale…..

Po ramená som sa vytiahol spod postele tak, že Darenové nohy boli jedna pri mojom pravom ramene a druhá pri ľavom a uprel som naňho svoj červený pohľad. Prečo ma tak trápi?

Pohled jsem u oplatil a usmál se. "Tak tady tě mám!"
Ukázal jsem mu své zápěstí. Jak málo stačí k tomu, aby byl velmi zranitelný.
"Jestli něco chceš, tak vylez. A já si zatím rozmyslím, zda budu hodný nebo zlý…"
Ano bylo to zákeřné, ale jak jinak jsem jej odtama měl dostat? Tahat za nohy ho nebudu.

Zaliezol som späť.
"Toto je vydieranie," šepol som dosť nahlas, aby ma počul. Vyliezol som z druhej strany a šiel k dverám. Tam som sa otočil a pozrel naňho krvavým pohľadom.

Lekl jse se, že skutečně odejde.
"Promiň… Neměl bych tě trápit, ale jinak bych tě odtama nedostal…. Nechoď… Nechoď pryč… prosím." Upřel jsem na něj svůj pohled. A doufal, že na tu kliku nesáhne.

Melódia našich duší 6/?

*Oslovení*

Visitor...

Mám tu pro vás další díl Melódie. Těší vás to??
Doufám, že ano.

Mám pro vás novinku, Melódia od teď bude vycházet pravidelně, každou neděli večer. :)
A pokud nebude tady, naleznete ji u spoluautorky: ZDE

V tomto díle se Lucien dostane do Derekova bytu. co se tam stane? Třeba se to dozvíte v dílu. (ale možná to tam není... O.o)
:DD




Pozorne som načúval jeho rozhovoru s dievčatkom. Viem, že načúvať sa nemá, ale bol som veľmi zvedavý. Bolo od neho milé, že si to mačiatko vzal k sebe. Je to naozaj dobrý človek.
Potom začal hrať. Tú melódiu som poznal. Spievala mi ju niekedy opatrovateľka. Možno tak chcela podotknúť to, že nemám rodičov. Nemám ozajstný domov. Vtedy som bol dieťa. Nevedel som, o čo jej ide. Ale tie slová si pamätám. Potichučky som si začal hmm-kať tak, aby ma nik nepočul. Potom som spieval aj slová. Stále potichu.
"Domček mali sme zelený, zbúrali ho hyeny. Smiali sa, my nariekali, nesplnené sny pomaly odlietali. Ticho odišli sme, kam ísť už nemáme, preto posledné tóny naše vám zahráme," spieval som si so zatvorenými očami a vychutnával si túto chvíľu.

Pohlédl jsem na šedou oblohu. Střecha… Napadlo mne najednou. Nepřestával jsem hrát. Jen jsem se zvedl a zamířil na střechu.

Je to skvělé místo. Jste ode všech tak daleko a přitom jste jim tak blízko. Navíc díky větru, který tam nahoře bývá, uslyší mé skladby daleko více lidí. Chci aby je slyšeli. Tak rád bych byl, kdyby věděli co znamenají. Kdyby to věděli, tak jako on…

Spieval som si ďalej. Spieval som slová, ktoré sa mi vryli do pamäti v detstve. Dá sa povedať, že som vlastne spal. Ležal som pri kraji strechy a opieral sa o malý výklenok. Oči som mal zatvorené a ďalej som vnímal len slová. Tak som bol zažratý do svojej minulosti a spomienok, že som si nevšimol že nepočujem hudbu. Že zvuk huslí zanikol v budove.

Pomalu jsem stoupal po schodech. Jak jsem se dostával výše, melodie se postupně měnila. Nakonec jsem se zastavil před dveřmi vedoucími na střechu. Nechtěl jsem tuto zvláštní melodii přerušit, ale nějak jsem si otevřít musel. A pak mne to napadlo!

Kousek jsem od dveří poodstoupil a vykopl nohu. Zasekla se na klice. Pomalu jsem je otevřel. Vyšel jsem ven. Rozhlédl jsem se a pak!! Někdo tam ležel!

Vypadl mi smyčec a má skladba ustala. Zůstal jsem na neznámého jen tupě hledět… Není to…??

Niekoho som začul otvoriť dvere a potom tupý náraz niečoho dreveného. Chvíľku mi trvalo, kým som sa spamätal a prudko som sa posadil. To nie! Našiel ma! Znova… Z istej stránky som ho rád znova videl. Vlastne… konečne ho vidím! Potešil som sa a to ma prekvapilo. Pozeral som naňho pohľadom, ako keď malý chlapček urobí niečo zlé a veľkými očkami pozerá sa na svoju nahnevanú mamičku.

T… ty… Bylo to jasné! Ty oči… Nikdo jiný nemá fialové oči. Nejprve jsem byl trochu zmatený, ale nakonec jsem se usmál.
"Rád tě opět vidím…" řekl jsem, zvedl smyčec a došel až k němu. Kousek před ním jsem se posadil. Koťátko se unaveně protáhlo. S lehkým úsměvem jsem si jej vzal do náruče a začal jej hladit. Ono mi to oplatilo tichým předením. můj pohled se vrátil k upírovi.

Sledoval som ho, ako hladí mačiatko. Bol to krásny pohľad. Usmial som sa. Nevedel som, čo mu mám povedať. Potom sa mi pozrel do očí.
"Ahoj," vytisol som zo seba. Zistil som, že mám pred ním trému. ako dieťa pred prvým vystúpením. Aj napriek tomu som sa usmial. Určite mi bledé líca zrumeneli.

"Nechybí ti nic? Jako třeba koupel, oblečení nebo jídlo?" Musel jsem se zeptat. I když mi bylo jasné, že zase řekne něco ve smyslu - "Nechci nikoho otravovat."

Byl roztomilý. Ten jeho nevinný pohled, ruměnec ve tváři a nervózní pozdrav.
"Jak se jmenuješ?" Zeptal jsem se z ničeho nic. Protože až teď mi došlo, že vlasně neznám jeho jméno.

"Lucien," povedal som s hanblivým úsmevom. Chcem sa vyfackať…
"A tvoje meno?" opýtal som sa.

"Daren, Jmenuji se Daren. A ještě jednou… Nechybí ti něco?" Další z mých sotva znatelných úsměvů. Náhle jsem zabořil obličej do kožichu koťátka. Bylo tak hebké! A krásně vonělo…
Přistihl jsem se, jak si místo srsti kotěte představuji Lucianovy vlasy. Úsměv se změnil drzý.
Opravdu jsem sobec!

Sledoval som, ako sa mazná s mačiatkom. Keby sa tak maznal so mnou…
Čože? Na čo to myslím. Mimovoľne som sa ťapol po líci.
"Noo… Normálne by som povedal, že nič nepotrebujem, ale stále mám vlhké veci zo včerajšieho dažďa… a.. určite aj smrdím," vravel som a začervenal som sa po vyslovených slovách.

Zvedl jsem pohled. Jeho tváře… Opravdu se červenal! Počkat… on opravdu řekl, že by se potřeboval umýt?
"Mohu ti nabídnout mou skromnou koupelnu a nějaké ty šaty, když nebudeš protestovat."

Neisto som prikývol.
"Ďakujem," povedal som. Nikdy som nepotreboval pomoc iných. Asi práve preto sa cítim tak úboho. Radšej som vzal stratený kamienok na zemi a začal som sa s ním hrať, len aby som mu nemusel pozerať do očí.

Další úsměv.
"V tom případě mne prosím následuj… Luciene…" zašeptal jsem jeho jménno tiše a vztal. Kotě jsem si opět poloil na rameno a ruce zaplnil houslemi a smičcem. Pomalu jsem se vydal ke dveřím. Pokud mou nabídku opravdu přijal půjde za mnou, pokud ne zůstane tam. Otevřel jsem a zmizel v domě.

Vyslovenie môjho mena z jeho pier mi spôsobilo mrazenie na zátylku. Pomaly vstal a šiel k dverám.
Sledoval som jeho miznúci chrbát. Stále som sedel. Napokon som sa lenivo postavil, vzal som tašku s jedlom a rýchlym krokom som ho dobehol na schodoch a šiel som ticho za ním.

Bylo mi vlastně jedno jestli je a nebo není za mnou. Cítil jsem se spokojeně.
Vyšel jsem před dům a na moment se zastavil. Opravdu jen na okamžik. Davy zhoustly. Vydal jsem se ke svému bytu. Není to daleko. Další úsměv… takový hravý.

Jak se asi bude tvářit na to, že chodím do vlastního bytu oknem? Jsem podivín…

Šiel som za ním. Chcel som mu pomôcť s husľami, alebo sláčikom, či mačiatkom. Keďže vyzeral navešaný ako vianočný stromček. Zrejme mu to nevadilo. Pod chvíľou sa usmial. Asi myslel na niečo vtipné. Škoda, že neviem čítať myšlienky…

Nezabralo nám to ani deset minut a stáli jsme před domem. Obešel jsem jej zezadu. Svázal jsem si smičec a housle, abych si jednu ruku uvilnil a začal jsem šplhat po vyčnívajích cihlách. Jelikož jsem již zvyklý šlo mi to rychle a zachvíli jsem zmizel ve svém okně. Vyklonil jsem se. Na tváři mi hrál úsměv.
"Pospěš, nebo ti zavřu před nosem." Poškádlil jsem jej trochu a zmizel ve svém bytě. Šel jsem mu napustit vanu.

Prekvapene som sa zasmial. Ako upírovi mi je ľahko niekam vyliezť. Dal som si tašku medzi zuby a v momente som bol na okne. Zišiel som z neho do izby. Poobzeral som sa tu.
Mal tu štyri police plné kníh. Pousmial som sa podišiel k jednej z nich. Prstami som prechádzal rôzne nádpisy. V živote som tieto knihy nevidel. On určite nevidel tie, ktoré mám v knižnici ja. Otočil som sa a vyšiel z dverí. Poobzeral som sa po chodbe.
"Daren?" ozval som sa. Chcel som vedieť, kde je.

Vykoukl jsem z koupelny. "Anoo?" Usmál jsem se jako to nejnevinější stvoření. Z koupelny závy vyletělo jako střela to kotě. Bylo celé mokré… Podařilo se mu totiž spadnout do vody. Chuděra…

Sledoval som utekajúcu mačku a usmial som sa. Pozrel som na Darena.
"Kam mám dať túto tašku? Je tam... jedlo," nakukol som do nej.

Ukázal jsem na druhý konec chodby. "Jdej jí prosím v kuchyni na stůl.
Zase jsem zalezl do koupelny. Nachystal jsem mýdla a šampóny. Ručníky a… Nechybí tu nic? Zamyslel jsem se. Asi ne. Zakroutil jsem hlavou a zastavil vodu.
"Luciene! Koupelna je nachystaná!" Zakřičel jsem a šel do obýváku zavřít okno. Aby mu nebyla zima, až vyleze.

"Idem!" zakričal som späť. Položil som tašku na stôl a vrátil som sa do kúpeľne. Zatvoril som dvere. Dal som si dole kabát a všetko šatsvo hodil na zem. Potrebuje to vyprať, pomyslel som si… Pomaly som vliezol do príjemne teplej vody a privrel som oči.

Chvíli jsem zůstal u okna. Měl jsem šílené nutkání do té koupenky vtrhnout, ale ani jsem se nehnul. Další drzý úsměv.

Zamířil jsem raději do kuchyně. Zjistit co to donesl za jídlo. Cestou jsem potkal to kotě. Vzal jsem jej opatrně do náruče. Celé se třáslo.
Položil jsem ho v kuchyni na stůl. Svlékl jsem si triko a použil jej jako provizorní ručník. Abych kotě, alespoň trochu vysušil.
Až se mi zdálo dost suché a triko naopak dost mokré, nakoukl jsem do té tašky. Bylo tam všechno možné. Od ovoce až po nádobky s polívkami. Vše jsem uklidil. Tašku schoval. Tričko dal sušit a spolu s kotětem jsem se vydal ke skříni.
Chvíli jsem před ní stál a přemýšlel co Lucienovi půjčit, ale pak jsem došel k závěru, že bude lepší, když si vybere sám.
A tak jsem se vrátil do obýváku a k mé nejmilejší věci z celého bytu. K houslím. Pohodlně jsem se usadil a začal hrát. Tahle melodie jako by postrádala příběh. Byly to čisté pocity. Pocity, které prožívám, když se podívám,… když myslím na Luciena.

Skoro som v tej vani zaspal. Radšej som vzal mydlá, čo mi tu Daren nechal a poriadne som sa nimi ponatieral. Všetky pekne voňali. Zobral som nádobku šampónu a napučil si ho do ruky. Potom som si ju čapol na vlasy a babral som sa s nimi. 

Melódia našich duší 5/?

*Oslovení*

Nový kamarád-ka...

Takže, mírně zpožděně přidávám pátý díl.
Omlouvám se včera jsem to nestihla.

Spolu autorku najdete ZDE

V tomto díle se Daren seznámí s někým dalším. Abychom se stále nemotali okolo dvou hlavních postav. :D
Taky se v tomto díle kluci nepotkají. Ale nebojte se, oni to brzy napraví. :))

Příjemné čtení vám přeje Neko & Majka


Pomaly som odchádzal. Nechcel som odchádzať, ale veď sa ešte uvidíme… Kedy? Bol som smutný z toho, že je smutný on.

Znova som si uvedomil, že som mokrý a je mi zima. Nikdy mi nebývala zima. Zamračil som sa.
Kráčal som. Chcel som sa otočiť k nemu, ale vedel som, že ho už neuvidím.
Aj tak už potrebujem spať. Potrebujem si nájsť nejaký úkryt. Dúfam, že zajtra nebude príliš slnečný deň. Síce sa na slnku neupečiem, ako sa to píše v knihách o upíroch, ale je mi nevoľno. A zajtra predsa chcem ísť za ním. Budem ho sledovať…

S radosťou v očiach som sa rozbehol do mesta. Hľadal som nejakú pivnicu alebo niečo. V tom som zbadal vysoké domy s mnohými oknami. Ako to volajú? Nevedel som. Bolo to niečo ako zámok, len bez vežičiek a omnoho škaredší. Mal veľa okien a divných balkónov.
Šiel som k jednému z vchodov a pokúsil sa otvoriť, ale nešlo to. Obzrel som sa. Na druhej strane bol človek, ktorý práve otváral podobné dvere. Aké šťastie! Utekal som k nemu. Už sa dvere temer zatvorili, stihol som ich však zastaviť nohou. Ešteže je tu niekto tak neskoro v noci. Potichu som vošiel a zatvoril za sebou. Oprel som sa o ne a vydýchol som.
Porozhliadal som sa okolo. Zem bola špinavá a steny ošupané. Na pravo boli drevené dvere. Stlačil som kľučku. Našťastie bolo odomknuté. Zatvoril som sa dovnútra a šiel na priezkum. Smrdelo tu zatuchlinou, ale dalo sa to vydržať.

Šiel som uličkou až na koniec. Na pravo bolo malé okienko a pod ním starý stôl. Vyzliekol som si premočený kabát a položil ho naň. Potom som naňho vyliezol a ľahol si. Skrčil som sa do guličky, aby mi ostalo čo najviac tepla.

Vydýchol som a z úst mi šla para. Zima. Privrel som viečka. Hneď sa mi pred nimi zjavili jeho zelené oči. Netrvalo dlho a pobral som sa do ríše snov.

Odešel. Ne… zmizel ve tmě. Ještě chvíli jsem tam jen tak seděl a sledoval místo, kde jsem jej zahlédl naposled.
Vzal jsem housle a vydal se domů.
Jako vždy jsem do svého bytu vlezl oknem. Neboť jsem si jako vždy zapomněl klíče. A to že můj byt je ve třetím patře není žádný problém. Mám rád staré domy, které byly stavěny z cihel...
Umyl jsem se, pro jistotu si obvázal zápěstí a zalehl do postele. Však vytoužený spánek se nedostavil. Jen jsem ležel a díval se do stropu. Musel jsem na něj myslet. Věřil jsem, že si alespoň našel úkryt v nějakém starším domě a dost daleko od těch pochybných existencí z našeho města.
Pohladil jsem místo kde mě kousl do krku. Na dotek nic poznat nebylo. Ale já to stále cítil. Cítil jsem jeho rty na mém krku. Jeho špičáky, které se lehce zavrtaly pod kůži. Ten pocit, když pil mou krev… Když jsem zavřel oči vybavily se mi ty jeho. Rudé, rudé jako krev. Ještě, ještě se mi vybavoval jeho hlas. Připomínal mi tóny toho starého piána.

Dlouho do noci jsem se jen převaloval a přemýšlel. Přemýšlel nad zítřkem. Ale nakonec jsem asi opravdu usnul…

Ráno bolo kruté. Zamrznutý som sa natiahol, ako mi to len starý stôl dovoľoval. Zliezol som z neho a pošúchal si oči. Keby som tu mal tak svoju vaňu! A svoju skriňu plnú šatstva! Len som si povzdychol. Ozvalo sa moje brucho. Pýtalo si svoj prídel. Asi niekomu ukradnem chlieb. Pousmial som sa nad svojou hlúposťou a ruku strčil do vrecka. Vytiahol som odtiaľ zopár zlatiek. Ktovie, akú majú dnes cenu. Možno veľkú, a možno žiadnu. Vzal som svoj kabát a šiel som cestou späť. Otvoril som drevené dvere a nakoniec aj vchodové. Zobral som kamienok a podložil ho k dverám, aby sa nezatvorili úplne. Obloha bola našťastie zamračená ešte zo včerajška.

Pomaly som niekam šiel. Až teraz som si uvedomil, že stále myslím naňho. Na jeho zelené oči, na jeho vlasy, čo ma tak šteklili, keď mi dovolil napiť sa z neho.
Zrazu niečo zahučalo.
"Dávaj pozor ty idiot!" zvrieskol na mňa nejaký chlap z divného stroja. Podobá sa to koču.
Idiot? Pokrútil som hlavou a šiel som ďalej. Objavil som maličký obchodík s drevenými nádobami plnými čerstvého ovocia. Rozbehol som sa dovnútra.
"Dobré ráno prajem," usmiala sa na mňa bucľatá brunetka.
"Dobre ráno," usmial som sa tiež. Bola mi sympatická.
"Želáte si?" opýtala sa ma.
"No.. ja… som hladný," povedal som a moje brucho mi dalo vzápätí za pravdu hlasným zaškvrkaním. Žena sa rozosmiala.
"Dobre chlapče. Sadni si tamto," ukázala na maličký drevený stolík s dvoma stoličkami, ktorý som si doteraz nevšimol. Poslúchol som ju a netrpezlivo čakal. Z výkladového okna som mal krásny výhľad na chodník. Prechádzalo sa tam veľa zaujímavých ľudí. V tom som zbadal ženu, ktorá na sebe mala nohavice. Chytil som za za ústa a prekvapene na ňu pozeral. Ako je to možné, že má nohavice? Radšej som sa otočil dovnútra a sledoval predavačku pri príprave jedla.

"Ešte som ťa tu nevidela. Odkiaľ si?" opýtala sa ma, keď zbadala môj pohľad.
"No… ja som z ďaleka," odpovedal som. Potom ku mne pristúpila s dvoma taniermi a položila ich predomňa. Na jednom bola hustá zelená polievka a na druhom dva krajce chleba.
"Špenátová polievočka. Veľmi zdravá. Ak by ti bolo málo, len na mňa zakrič, ešte ti pridám" usmiala sa a nechala ma samého. S chuťou som sa pustil do jedla.

Ráno jsem se probuil brzy. Tak brzy, že jsem měl pocit, jako bych vůbec nespal. Mě jsem těžké tělo a nemohl se zvednout. Zase jse pozoroval strop. Byl tak prázný. Bylo mi ho líto. Zbláznil jsem se? Ne.. jen je mi smutno.

S velkým sebezapřením jsem se zvedl a do něčeho se navlíkl. Potřeboval jsem něco dělat. A ač dnes nepršelo, alespoň nesvítilo slunce. Naděje umírá poslední…

Vzal jsem housle a vyrazil do ulic.

Zatím co jsem šel, hrál jsem. Melodie to byla veselá. Chtěl jsem vidět ty usměvavé tváře dětí, starých lidí, ustaraných rodičů - všech. Za chvíli se kolem mne seběhl hlouček malých děvčátek a začaly kole mne tancovat. Upřímný úsměv z čiré radosti.

Ta děvčátka byla jako múzy. Když slyšela hudbu začala tančit a smát se. Bylo to kouzelné. Hrál jsem jim s neskonalou vášní. Na konec jsem mezi nimi také začal tancovat a také jsem se z plna hrdla smál.

Brzy se kolem sešlo docela hodně lidí a všichni se smáli. byl jsem šťasný. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy vám svět připadá krásný, takový jaký je…

Sledoval som situáciu na ulici z výkladu okna. Hral, smial sa, tancoval! Bol šťastný! Usmial som sa. Hudba ho robí šťastným. Radosť iných v hudbe! Len som tam tak sedel a sledoval ich. Boli tak veselí. V tom som si uvedomil, že aj ja chcem byť taký. Pozrel som do prázdneho taniera. Včera som bol šťastný. Bol. Naozaj. Usmial som sa.

Asi býva niekde blízko.
"Môžem zaplatiť?" pribehol som k predavačke. Ustarostene na mňa pozrela a pokrútila hlavou.
"Nerob si starosti zlatko. Tu máš," povedala a podávala mi tašku plnú jedla. Zajasal som. Na pult som jej dal päť mincí.
"Mohlo by to stačiť," povedal som, a bez slova som vybehol z obchodu. Šiel som tak, aby ma nikto z tých ľudí vonku nevidel. Utekal som za jednu z budov kde som sa vyšplhal na strechu. Odtiaľ budem mať pekný výhľad, pomyslel som si a s úsmevom som sledoval ich radosť.

Ale jak se říká - vše jednou končí, aby mohlo začít něco nového. A i má skladba skončila a děti se postupně rozešly. Celý hlouček chvíli na to zmizel. Jako by se tu před chvílí vůbec nic nedělo. Ale můj výraz zůstal spokojený.
Náhle jsem si uvědomil, že cítím něčí pohled. Někdo mne sledoval. Pozorně jsem se rozhlédl, ale nikoho jsem nenašel. Pak jsem si vzpomněl na slova toho upíra - "Teraz pôjdem preč. Ale,... budem ťa sledovať na každom kroku…" Nejspíš svůj slib skutečně plní. Další úsměv.

Zajímalo by mne jak vypadá na dením světle… Zamyslel jsem se. Tak hluboce až jsem se rozplácl na zem, když jsem zakopl o obrubník. Přihlouplý úsměv.
Posadil jsem se u vchodu jednoho z těch starých, trochu zapáchajících domů. Měl vchod přímo na hlavní ulici. Jak příhodné místo. Zase jsem začal hrát. Opět veselou melodii, jen o něco pomalejší. Vyprávěla příběh. Příběh o dívce, která se neuměla smát a o tom jak potkala chlapce, který neuměl plakat. Byl to příběh o silném přátelství. Byl to příběh o štěstí skrývajícím se v maličkostech…

Zmizol mi z dohľadu, ale jeho hranie sprevádzalo jeho prítomnosť. Sedel som na streche nad ním a so zavretými očami som ho počúval. Na tvári sa mi usídlil pokojný úsmev. Pohodlne som sa oprel o kraj strechy a len som počúval. Ľutoval som, že tu nemám klavír. Pridal by som sa k tej krásnej piesni. Mala úžasný príbeh.

Když i tento příběh skončil přestal jsem na chvíli hrát. Položil jsem housle vedle sebe, opřel jsem se a zavřel oči. Opět se mi vybavily ty jeho.
Náhle jsem uslyšel cinknutí. Otevřel jsem jedno oko a uviděl malou holčičku. Držela v náručí koťátko, které mělo kolem krku stuhu a na ní se houpala rolnička. Opět se ozvalo cinkntí. Holčička byla smutná. Sedla si vedle mne.

"Maminka říká, že koťátko do bytu nepatří." Řekla smutně. Podíval jsem se na ni a usmál se. Pohladil jsem koťátko. Bylo nádherné. Sněhově bílé jen tlapičky a čumáček byl černý.
"Proč by koťátko nemohlo být v bytě?" Zeptal jsem se.
"Protože je špinavé." Řekla holčička a rozvlykala se. Objal jsem ji.
"Špinavé?"
"Našla jsem jej na ulici. A… pan doktor říká, že nemá čistý rodokmen." Vzlykala dál. To mne pobouřilo. Maminka té holčičky říká o toulavém kotěti, že je nečisté?!
"Říká, že má zůstat na ulici!" Vykřikla holčička a do mé náruče se doslova zhroutila. Opravdu si to koťátko zamilovala. Bylo mi jí líto.
"Tak já se o něj postarám… A můžeš ho navštívit, kdykoliv budeš chtít, ano?"
Zvedla hlavu a podívala se ne mne. Dokonce přestala plakat.
"Dobře… Starej se o něj dobře!" Smutně se usmála a podala mi koťátko. Opatrně jsem si jej vzal. "Budu, neboj."
"Už musím jít. Ale určitě přijdu na návštěvu červeno-vlásku." S úsměvem mi zamávala a zmizela v davu. Pohlédl jsem na koťátko. Bylo opravdu krásné.
Dal jsem si jej na rameno. Pohodlně se tam uvelebilo. Možná se mu líbím, stejně jako ono mne..
Opět jsem začal hrát. Hrál jsem o životě o životě těch, kteří se narodili bez domova. O těch, kteří nedostali svojí šanci. Písnička se mohla zdát smutná, ale ta melancholie, která z ní čišela měla jistý nádech veselí. Zvláštní? To ano, ale co není zvláštní....

__________________________________

Jsme moc rády, že to čtete. 

Uvítáme kritiku. 

Pokud by jste někde našli chyby, nebojte se nás na ně upozornit.
Děkujeme ^^

Melódia našich duší 4/?

*Oslovení*

Chuť neobyčejné krve...

Mnohé z vás dnes opravdu potěším! Ano, je tady další díl spolu autorské povídky! :3

Co k dílku dodat... Je boží! Heh, dobře... samochvála smrdí. Ale když já tu povídku vážně miluji! Velmi mě baví ji psát. (I když se občas trochu zasekne.)
A jsem moooc ráda, že jí někdo čte. :)

Takže spoluautorka ZDE!

Příjemné čtení přeje Neko & Majka. ;)


Pozrel som na jeho zápästie. Privrel som oči a jemne som po ňom prešiel jazykom. Tá chuť bola neskutočná. Nikdy som nechutnal takúto krv. Ani sa mi o nej nesnívalo. Pootvoril som pery. Biele zúbky sa mi predĺžili a jemne som ich vtlačil do jeho pokožky. Krv začala prúdiť a ja som sa jej nemohol nabažiť. Nemohol som odolať. Jeho krv bola tak výnimočná, ako on sám. Musel som dať pozor. Mohol som len ochutnať. Nie nasýtiť sa. Vedel som, že ho to nebolí, ale prežíva pekný pocit. Vždy je to tak. Obeť a upír. Nie, nie. Ja som jeho obeť. Viem to.

Tesáky som vytiahol a ranu mu oblizol. V momente prestala krvácať. Zahojí sa rýchlo. Do dvadsiatich minút. Jazykom som si prešiel po perách a vychutnal si posledné kvapky. Ruku som mu však držal stále. Nemohol som ju pustiť. Nechcel som.

Další z mých úsměvů. Očividně mu chutnala. Alespoň tak vypadal. To jak si ji vychutnával. Pozoroval jsem ho. Co dělá, jak to dělá. Byl to skutečný upír. A ochutnal mojí krev… Nikdy by mi to nikdo nevěřil. Ale stal tu předemnou! A svíral mou ruku. A jeho oči…
"Chceš víc?" Zeptal jsem se tiše. Nemohl jsem odolat. Ten jeho pohled. To jeho chování. Byl tak bezbranný. A další o něco chladnější úsměv…
Nějak jsme si prohodili role, nemyslíš?

Po jeho slovách mi v bruchu začali tancovať motýľe. Viem, že je to dievčenská fráza, ale… Bolo to tak. Pozrel som mu do očí. Myslel som si, že sa ma bude báť, ako všetci doteraz. Tušil som, a pevne dúfal, že sa mu to páčilo. Potvrdila mi to jeho otázka. Pýtal sa, či ešte chcem!

Oblizol som si pery. Chcel som jeho krk. Bál som sa však, že mu ublížim.
"Nebojíš sa, že vypijem priveľa?" opýtal som sa bojazlivo, ale s túžbou.
Pozeral som mu do očí. Zelená. Krásne zelená.
Jeho starost o mne byla až roztomilá. "Nemyslím si, že mi schopný skutečně ublížit. Netož mne zabít tím, že by jsi mne vypil." Další úsměv, teď už skoro arogantní.
Dvěmi prsty jsem si pohladil krční tepnu. "Jsi hladový, tak proč váháš? Proč, když ti sám nabízím?" Byla to zbytečná otázka. Však někde uvnitř jsem věděl, že měla být vyslovena.

Posadil jsem se na jeden náhrobní kámen a lehce naklonil hlavu na stranu, přičemž jsem pohledem tomu jeho neuhnul ani o kousek. Jeho oči mne doslova hypnotyzovaly.

Zo začiatku ma jeho tón zarazil. Keď si sadol, nemal som dôvod váhať.
Chytil som ho za ramená. Posledný pohľad do jeho očí. Nebránil sa. Nechcel sa brániť. Znova som sa zahryzol. Nemal som dôvod nepiť. Užíval som si ho plnými dúškami, preto som sa rozhodol a obkročmo som si naňho sadol. Pohltila ma sila jeho krvi. Čím viac som jej mal, tým viac som ju chcel.

Mírně jsem pootevřel ústa. Najednou mi pochyběl kyslík. Nikdo, kdo to nezažil, si ani vzdáleně neumí představit, jaký to je pocit, když vám upír pije krev. Bohužel to ani jede správně popsat. I když… možná to přeci jen nějaká slova, alespoň vzdáleně vystihnou - Je to dokonalé!
Nechal bych ho pít věčně dokud bych nezemřel, ale věděl jsem, že když mi začne být zle musím to utnout. Tak dobře jsem to věděl a tak moc jsem si přál, abych to nikdy nemusel udělat...

Niečo som matne zacítil. Možno to boli jeho pochybnosti. Chcel som ho nejako upokojiť. Ja mu predsa neublížim. Preto som ho jednou rukou pohladil po chrbte a druhá ostala na jeho krku, po ktorom som občas jemne prešiel palcami.

Ukidňoval mne. Asi je na mně moc poznat, co si myslím. Ještě trochu jsem se uvolnil, ale úplně jsem vypustit nemohl. Musel jsem zůstat při smyslech. Chtěl jsem ho nějak přesvěčit, že nedělá nic špatného. Ale jak? Chvíli jsem nad tím uvažoval, ale nic mne nenapadlo. Jak se odvděčit upírovi lépe, nežli krví? Jak se odvděčit múzám lépe, nežli li hudbou? Dvě podobné otázky a obě nemají odpověď… A nebo ano? Pak bych si přál ji zjistit.

Nevedel som, ako sa cíti. Či ho niekde netlačím, alebo niečo. Zrazu som zacítil dôverne známi pocit. Už nepotrebujem viac krvi. Som sýty.
Pomaly som sa odtiahol: "Ako sa ti môžem odvďačiť?" zašepkal som perami namoknutými krvou.

Bez váhání jsem udělal co mi přišlo na mysl. Oběma rukama jsem jej objal a přitál si blíže k tělu. "Stačí mi, když to dnes nebude naposley, co tě uvidím." Zašeptal jsem stejně tiše. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno. Byl jsem zcela klidný. Je to zajímavý pocit, vědět že obímám skutečného upíra. Ten pocit, kdy víte, že vás může zabít bez mrknutí oka a on to stejně neudělá… Kouzlo? Nikoli. Magie zde nehraje roli, tohle je úděl těch, kterí šem nepatří…

Zaujímavé. Zistil som, že od neho odísť ani nechcem. Je mi s ním dobre. Chod vlastných myšlienok ma zarazil. Objal ma.

Uvedomil som si, že ja vlastne cítim. Aj keď som teraz vystrašený a zmetený, aj tak cítim. Natoľko ma to prekvapilo, že som prestal dýchať.
Po celé tie roky som nevnímal žiadne emócie. A zrazu som… vystrašený? Tak sa tomu vraví? A ako sa nazýva tá chvíľa, keď hrajem?

Napadlo ma toľko otázok, že som načisto zabudol na strach. Premkla ma.. zvedavosť! To je to správne slovo.

Pozrel som na toho muža, čo si opieral svoju hlavu o moje rameno. Odrazu som pocítil teplo. Bolo to príjemné teplo. Pozrel som na oblohu. Už veľmi nepršalo, len trocha pokropkávalo.

Ako mu splniť prianie? Uvažoval som… Mám mu povedať o tom, ako sa stalo, že som tu? A veril by mi snáď? Mám ostať v tomto svete? A čo tu budem robiť? Nemám kam ísť. Mám mu to povedať? Bál som sa. Bál som sa mu povedať. Preto som bol ticho a privrel som oči. Oprel som si oňho hlavu a zrazu som sa cítil tak unavený z celého dňa, že som skoro už nevnímal.

Vyzařoval z něj stejný klid jako ze mne. Nejspíš… Pokud tak klidný, jak se zdál, nebyl, mohu říci, že je skvělým hercem. Lépe by znělo, kdybych řekl, že byl uvolněný. A asi také unavený. Nedivím se. Být upírem v tomto podivném světě musí být vyčerpávající.
Tento okamžik byl kouzelný. Bohužel jsem věděl, že brzy dorazí parta. Náhle jsem si uvědomil, že si přeji, aby nepišli, nebo se zdrželi jak jen to půjde. Jsem sobecký!
Sevřel jsem jej o něco pevněji. Možná jsem se bál, že mi uteče. Proč? Ani sám nevím. Byl tu jen ten mírně znepokojivý pocit, že se zvedene a řekne mi - Už musím jít…

Nechcelo sa mi odísť. Kvôli tomu, že naozaj nemám kde ísť a druhý dôvod bol, že sa na ňom naozaj dobre…. zaspávalo! Rýchlo som sa mykol, aby som nezaspal. Zaklipkal som očami. Znova sa mi zatvárali. Pretrel som si oči rukou a zívol som si. Prišlo mi to smiešne. Na perách som stále cítil jeho krv.

"Nemám kde ísť," povedal som a samého ma to zarazilo. Akoby som ho úboho žiadal. Pokrútil som hlavou. Ja už si niečo nájdem. Pozrel som naňho a čakal až ma pustí.

To co řekl, mne mírně zaskočilo. Poté jsem ucítil jeho pohled. Chtěl odejít. Cítil jsem to! Nedovolím mu odejít!! Dapší trpký úsměv.

"Mohl bych tě vzít ke mě. Mám volný pokoj.." řekl jsem tiše. Bylo mi najednou tak úzko. Jeho odpověď mi byla jasná - Díky, ale já se o sebe postarám. Neco si najdu…

Prostě ho odejít nenechám!!! Nemůžu! Ne… to bych byl horší než lidé. To nedopustím!
Pomalu jsem povolil své sevření. Nakonec mi ruce padly podél těla. Zvedl jsem svou hlavu a podíval se mu do tváře. V té mé se zračil smutek.

"Nechcem nikoho otravovať. Už vôbec nie teba," povedal som ticho. Bol smutný. Veľmi smutný. Zistil som, že ani ja nie som najveselší. Chcel som mu zlepšiť náladu. Nezbedne som sa usmial.
"Teraz pôjdem preč. Ale,... budem ťa sledovať na každom kroku," šeptal som.
Prišiel mi to ako dobrý nápad. Spoznám jeho najobľúbenejšie miesta, budem ho počuť hrať, a v noci budem sledovať jeho spánok. Usmial som sa a pozrel mu do očí. Neohrabane som mu rukami nadvihol kútiky úst do úsmevu. Nesmie byť smutný. Pozrel som mu do zelených očí a zbadal som v nich odraz tých svojich, fialových.
"Ešte sa uvidíme," povedal som a pomaly vstal na odchod.

Pokusil se mi na tváři vyloudit úsměv. Bez úspěchu. Jakmile se jeho ruce vzdálily od mých úst opět jsem měl ten smutný výraz.
Nic jsem neříkal. Ani jsem se nepohnul. Jen jsem ho sledoval. Tiše jsem sledoval jak odchází. Ten chlad, který jsem pocítit, jakmile se zvednul byl hrozný. Chtělo se m křičet. Ale neudělal jsem nic.
Přes to, že mi slíbil, že jej ještě uvidím… přes to jsem byl neuvěřitelně smutný… Nechci… Ale proč? Proč jsem se na něm stal tak závislým? Vždyť… vždyť ho ani neznám! po tváři mi stekla jedna zbloudilá slza. Obsahovala veškerý můj smutek.
Prosím… ať déšť nikdy neustává! Ale vše má svůj konec. Proto doufám, že tento konec je ještě příliš vzdálený, nám oběma…