Cesta tam a zase zpátky - koncert ADAMS

*Oslovení*

Dnes jsem zde s "reportem" (dalo by se říci) z koncertu ADAMS, však samotné mi to přišlo suché a tak přidávám i něco z cesty do Prahy a zpět. + samozřejmě fotodokumentace.
Upozornění: Bude to "trochu" delší. :D
Upozornění dvě: V článku se prolínají vzpomínky (čas minulý) a momentální situace z cesty, kdy jsem zapisovala aktuální pocity (čas přítomný).
Upozornění tři: Pro zvětšení fotky na ni stačí kliknout. ;)

PÁTEK
17:06 - Před devíti minutami jsem nastoupila na vlak směr Praha. Vlak naštěstí nemá zpoždění a kupé je jen z poloviny plné.
- Mladá slečna, jenž vás na první pohled ničím nezaujme. Žena středního věku, jenž sice působí mrzutě, však zatím si na nic nestěžuje a v tichosti čte bulvár. A mladík, působící jako milý člověk, nejspíše holdující hip hopu.

Však, nesuďme knihu podle obalu.

Nejedu tuto trasu sama poprvé, ale musím říci, že mě pokaždé umí nějak překvapit. Ať už dopravce, cesta samotná, či snad spolu-cestující.
Po svých zkušenostech jsem zvolila Regio jet. Líbí se mi zde: cenová dostupnost, milý personál a pohodlí.

Příště až pojedu na koncert, beru si někoho sebou, neboť když jedu sama, zdá se ta cesta být suchá, nezajímavá.

17: 51 zastávka Olomouc - kupé opustila ona mrzutě vyhlížející žena, však nahradil ji mladý pár.
Slečna, nevím proč, na mně působila chladně až snobsky. A její partner, už od začátku, mi byl svých chováním nepříjemný. Upřímně? Mrzutá paní byla mnohem příjemnější než tento pár.

Jak cesta postupovala dál, mladík působil čím dál tím nervózněji. Ze začátku si pouze okusoval nehty a těkal pohledem, pouze začal poklepávat nohama a okusovat klouby prstů a vyvrcholilo to tím, že si prokousl ret. Pokusil se uklidnit cigaretou, což se mu moc nepodařilo.

Ten smrad bych vám nepřála.

Mimochodem, smí se vůbec v kupé kouřit?

20:19 - Dorazila jsem do Prahy. Na to, že jsem zde (v Praze) ještě před měsícem žila, připadalo mi, jako bych budovou hlavního nádraží naposledy procházela před roky.

Zvláštní...

Už se necpu do přeplněného metra, raději čekám. Daleko více si všímám těch zajímavých lidí okolo. Oproti šedým Ostravákům je to ráj napohled. (Pro mě)

Vlastně je to jedna z věcí, co mi chybí: zajímaví lidé. V Ostravě je zázrak někoho "jiného" potkat.

"Domů" dorazím okolo devíti. Usnu brzy, a tvrdě...

SOBOTA
Již od rána jsem byla mírně nervózní. Před koncertem jsem se měla sejít ještě s kamarádem (a nejen s ním) a nevěděla jsem jak to všechno zvládnu.

Zvládla jsem to nakonec vcelku dobře. :D

Okolo půl jedné jsem vyrazila z domu.

Ano, asi jsem pro normální lidi vypadala komicky, ale co, aspoň se měli proč usmát.

Na kamaráda jsem pak čekala do půl druhé. Poté co dorazil, vydali jsme se směr malý před-koncertový sraz.

Poprvé se setkal se skupinou jiných j-rockerů, tak z toho měl zážitek. :D

Nu, opustili jsme je chvíli po třetí hodině. A já jeho okolo páté.

Zdržel mě, díky tomu jsem se nestihla podepsat na plachtu pro ADAMS, se kterou si M. dala tolik práce...

Na autobusové zastávce, která se nachází nedaleko klubu jsem chvíli bloudila. Neb klub je velmi době skryt. Vstup do něj se nachází v zadní části prach obyčejného panelového domu. A ceduli najdete až vzadu na parkovišti u tohoto domu. To proto... Však milý číšník z blízké restaurace mi ochotně poradil. ^^

17:40 -  Jsem ve frontě u vchodu! Naštěstí již nebyla moc dlouhá, a tak jsem se přímo do prostoru pod pódiem dostala asi pět minut před začátkem, který byl ohlášen na šestou hodinu večerní.

18:00 - Na pódium přichází mladá žena, oznámit nám organizační věci:
Včetně toho, že smíme fotit, však ať to zbytečně nepřeháníme.
A také to, ať se po skončení show urychleně přesuneme ke stánku s tou zbožím (dá-li se tomu tak říkat), neb se zde bude zakoupené zboží podepisovat. :)

Což nás všechny potěšilo, neboť podepsané věci jsou, podobně jako fotografie, velmi dobrou vzpomínkou

Jakmile nám bylo zděleno vše důležité, mohla vypuknout show!

Ze začátku se mi kluci zdáli být takoví umělí, strnulí a tak...

Bylo na nich dost vidět, že už je toho na ně hodně.

...však, probudili se brzy k životu.

Jakmile začaly padat první úsměvy a Shota shodil brýle, vypuklo řádění!
Bylo na nich vidět, že to co dělají je skutečně baví. Do zpěvu dali hned od začátku celou svou duši a fanynky (pozor, i početné množství fanoušků) jim to náležitě oplácely.

Jakmile proběhl první fanservice, půlka obecenstva se mohla zbláznit. Upřímně? Hodili by se k sobě.

Kluci nám předvedli i nějaké ty nové písně. A těm co pochybovali, snad dokázali, že to co hrají, je něco neuvěřitelného. Nevím pod jaký žánr se to jednou bude řadit (asi nějaká odnož elektro-rocku), ale bude to pokaždé energický nářez!

Však co způsobilo ještě větší křik než první fanservice, byl druhý fanservice. (joke! I když je to pravda) A pak, když si Shota vzal svou basu. (:3) Abych nezapomněla, i u scény kdy ze sebe Adam svlékal kočily nechybělo hlasité povzbuzování.... :D

No, kiss scénu raději přeskočíme. :D >///<

Co pobavilo snad všechny v klubu, byly Adamovy "orgasmické" výrazy, když si na něj fanynky šáhly (nejen tehdy). Nejlépe byly vidět u fanservice, kdy mu Shota vyhrnul triko/košili a fanynky vepředu se mu snažily sáhnout snad úplně všude...

Další vtipná scéna (alespoň pro mě) byla, když se Shota od fanynek nechal drbat ve vlasech.

Po litrech prolitého potu - za dvě a půl hodiny- jsme se všichni odebrali do zadní části klubu pro podpisy. Show skončila...

20:30 < - Vyšli jsme z klubu. Venku bylo stále teplo a tak jsem se rozhodla ještě zdržet s menší partičkou velmi příjemných lidí.

"Domů" jsem se pak vrátila okolo půl jedenácté večer. Naprosto mrtvá, avšak maximálně spokojená. (^^)

Mimochodem, nemám tušení, který z nich má hezčí úsměv. Ale co vím jistě je to, že by se měli usmívat častěji, neb jim to šíleně sluší. :3

NEDĚLE
9:52 - Před osmi minutami jsem nastoupila do vlaku směr Ostrava. Na Svinov bych měla dorazit okolo jedné hodiny odpolední. Cesta zpět už nebude tak zajímavá (bohužel). Sedím ve čtvrtém vagónu v zóně Relax. Sedím sice na samostatném sedadle, však kolem mne - plno lidí. Upřímně? Kupé je kupé!

Dorazila jsem načas, však doma jsem se ocitla až o další hodinu poději.

Řeknu vám, ráda bych si to někdy zopakovala. Kluci jsou naprosto skvělí! *-* A parta lidí, kterou jsem měla tu možnost potkat, je také úžasná. :3
Věřím, že opáčko někdy proběhne, ať už na jejich, či jiném koncertě. :)

Všichni jste skvělí a já vás žeru!! ^^

Přeji Vám však krásný den.

P.S: Fotky z koncertu a ONÉ party lidí můžete nalézt ZDE. (později tam přibydou i jiné fotky a také fotky z cest...)

Příběh - Problém s dívkou

*Oslovení*

Byla dívka s nepěknou povahou ve vínku. Tu dívku vychovali dobří lidé, v dobrém prostředí, však bez "pevné ruky". Z té dívky vyrostla potvora hádavá, co ničeho pořádně si neváží. Což je ale zajímavé, že velmi chytrá.
Však, kdo by chválil za dobré známky, když krade? Kdo by jí říkal, jak je pěkná, když řve? Nikdo.
Doma moc v lásce ji nemají. (No, asi jak kdy) A kamarádi na baterky všude okolo.
Když zachová se někdy hezky, učiní vstřícné gesto. Vzápětí nějak pokazí si to. Co s ní? Co by jí dokázalo navést na "správnou" cestu?
Nebo je to její forma vzdoru?
Není to dobré, nevážit si ničeho, podkopávat autoritu, krást. Ale, co když se neumí projevit jinak?
Jak jí ukázat cestu...
formu...
jak říci "NE!"

Kdo odváží se porozumět a pomoci?
Najde se někdo takový?
Nebo se všichni zbaběle rozutečou, jakmile zjistí co je čeká?

Téma - Déšť

*Oslovení*

Další dobrá duše, znamená další téma pro "báseň". :)

Déšť zkrápí vyschlou zem,

za vodu hladově polyká.

Však co těší zemi,

naštve člověka.

Schová se pod deštník,

cosi zlostně bručí.

Že proč zrovna dneska,

slunci neporučí:

Aby svítilo,

jeho těšilo.

On nezná význam deště.

Jednoho z dárců života.

Déšť je přeci voda,

co plní naše hrdla,

když přepadne nás žízeň.

A tady máme paradox:

člověk chtěl by kázat všemu,

však sám by tu nebyl,

kdyby příroda při evoluci rozhodla jinak.

Až i ty pochopíš,

že déšť není zlo.

Zahodíš deštník

a vyjdeš mu vstříc.

Až uvědomíš si,

že příroda není nezkrotná...

To jen ty odmítáš vzácné přátelství.

Pak možná porozumíš,

proč pláče nebe

nad touto civilizací.

Příběh - Chlapcovo prozření

Byl chlapec s dobrým srdcem. Vše by rozdal. Všechny měl rád.
Však právě za svou dobrotu byl zneužíván a bit. Díky tomu trpěl depresemi a jinými roztodivnými duševními stavy. Nechápal proč mu to dělají. Dokonce občas myslel i na sebevraždu.
Jednou potkal dívku, prazvláštně oblečenou, s podivným hudebním vkusem, však velmi milou.
Ta dívka mu ukázala punk!
Chlapec pochopil, že v dnešní době se svou dobrotou daleko nedojde. A tak, vlasy obarvil a dorůst nechal, šatník komplet překopal a CD vyměnil. Však jeho duše je stále stejná. Pořád je to ten usměvavý a dobrosrdečný hoch. Jen nyní už ví, že dobrota se vyplácí jen vůči lidem, jenž ho neodsoudí. Protože ten, kdo bez přemýšlení odsoudí za to nestojí.
Kde kdo teď o něm tvrdí různé věci, od feťáka, přes extrémistu a tak podobně.
A co on?
Zasměje se a jde dál.
"Cítím se dobře, konečně spokojen. 
S čírem na hlavě, ze stáda vyřazen."
Hudba mu ukázala cestu, díky které může žít spokojený život. Ač klidný už asi ne.
Ale: "Stojí mi to za to, zlato!!"

Příběh - Dívčina zkušenost

*Oslovení*

Byla jednou jedna dívka, jenž byla tichá a nenápadná. Klasický představitel šedé myši. Tu dívku to však po čase přestalo bavit a začala být výrazná, říkat co si myslí a vlastně být ale i hodná a přátelská. Tahle dívka je teď nazývána extravagantní ne jeden člověk si na ní ukazuje a tvrdí, že je bůh ví co. A víte co? Její rodina, místo, aby jí podpořila, řekla ať je sama sebou... Oni jí řeknou, zda by se nemohl zařadit do stáda. Ptají se proč vyčnívá a když jim odpoví, jen nechápavě zavrtí hlavou. Chtějí jí vzít to, co jí za ta léta tolik dalo. To, co se stalo její součástí. To, co za ní mluví, když ona nemůže.
Říkají, že jim to nevadí, ale chtějí klid. Vadí jim, že si sousedé ukazují na jejich dceru. Ano, také jí není příjemné, že jí nazvali děvkou, feťačkou čí bůh ví jak. Ale ona se zasměje a jde dál. Protože ona ví, že jednou všem těmhle ukáže. Však ona to bude muset zvládnout sama. Protože rodina bude raději se stádem. Však ona už je sama nějaký ten rok. Doufala, že se to změní, že něco co jí chybí tady najde, ale...
Zatím nenašla nic. Nic než určitý druh odporu. Ano, může si jet jako by kam chce. Ano, může se vrátit později domů. Ale nemůže být sama sebou...
A stojí jí to za to?
Ano, stojí. Protože se jedná o životní zkušenost. Bude vědět, že tady jsou vždy ti, kteří jí pochopí a taky ti, kteří jí odsoudí. Bude vědět, že někdy neznáte lidi, se kterými žijete. Bude vědět, že není dobré spoléhat na někoho dalšího. (Rozhodně né zcela) Bude vědět, že si to prožila z důvodu vývoje. Z důvodu, aby mohla jít dál. Neboť každá zkušenost je důležitá. Pomáhá nám růst....

Téma - Ticho a Nic

*Oslovení*

Jednou dobrou duší byla jsem inspirována k této "básni", spíše myšlence.
Je na téma Ticho a Nic
Doufám, že se bude líbit v lepším případě, že vás přivede k zamyšlení.

Přeji příjemné čtení. :)

Když kolem hučí velkoměsto.

Postrádáš trochu klidu.

Hlava ti třeští,

srdce buší,

máš pocit, že rve ti to duši.

A tu najednou..

Ticho!

Ani vánek nezafouká,

nikde žádná louka.

Lesy pohltil prach,

co odnesla jej voda na vlnách.

Nezbylo nic.

Ani ta tma.

Vidím...

nevidím!

Nic.

Ani živáčka.

Žádný zvuk,

žádný pocit,

vjemy zmizely.

Nic ticho a...

tma utekla, 

bojí se nicoty.

Však!

Není tak prázdná jak se zdá.

Jsem v ní řece já.

Cože? I ty?

To už jsme dva.

Stvoříme spolu svět nový.

A z ničeho bude něco 

a ticho zničí hluk.

Všude rozzáří se světlo

a tvé tělo,

pocítí zase trýzeň.

Velkoměsto

Jsem zpět!

Jen vzpomínka na podivný sen.

A nebyla to vidina?

Náhled do budoucna?

Co když...

Melódia našich duší 10/?

*Oslovení*

Utíká to jako voda. Je tu již desátý dílek povídky. Huray!!
Tentokrát je díl zase převážně o koťátku. Ale jak moc a co se vše stane se dozvíte až při čtení dílku. :)

Příjemnou zábavu přeje Neko & Majka









Otřel jsem se svou tváří o tu jeho, tak jako to dělalo koťátko, když se semnou mazlilo. Když nepotřeboval pomazlit on, tak já ano! Opět se ozvala má sobecká část...

Znova som sa pousmial. Prstami som mu vošiel do vlasov. Ruka mi skončila na jeho krku. Zaboril som tvár do jeho vlasov a jemne ich bozkával perami. Druhou rukou som ho pohladil po hrudi a nevedomky som zapojil aj nechtíky.

Tichounce jsem zapředl. V tom se mezi nás pokusilo vetřít cosi malého a chlupatého. Jen jsem koťátko odstrčil. Ono se však nedalo odbýt a zase začalo dorážet. Znova sem jej odstrčil. Když se chtělo přiblížit potřetí tiše, ale výhružně jsem zavrčel.
"Můj Lucien!!" Vysvětlil jsem ostře koťátku. V tom okamžiku jsem přestal dýchat. Já to vážně řekl nahlas?! Ehm…
Propaloval jsem pohledem koťátko a přál si být neviditelný. Tohle bylo opravdu trapné… Ale, kéž by to byla pravda…

Pozrel som z mačiatka na Darena a nahlas som sa rozosmial. Chytil som si brucho a smial sa ďalej.
"Daren!" povedal som hlasno, keď som sa upokojil, "ty si zlá mačička! Musíš sa podeliť," povedal som veselo. Rýchlo som ho pobozkal na líco a vzal mačičku na ruky. Veselo som sa usmial.
"A ako sa ty vlastne voláš?" opýtal som sa mačiatka a pobozkal ju na hlavičku. Potom som pozrel na Darena.
"Aké jej dáme meno?" Moje oči svietili ako dieťaťu pred vianočným stromčekom. Bolo mi to jedno.

Zrudnul jsem.. "Ale já se nechci dělit," zašeptal jsem. Pak jsem se mu podíval do očí. Byly tak veselé. Musel jsem se usmát.
"Nevím… Napadá tě nějaké?" Zeptal jsem se a svůj pohled přenesl zpět na koťátko.
"Jaké jméno by se ti líbilo?" Zeptal jsem se pro změnu koťátka.

Prižmúril som oči a pozorne si prezrel mača.
"Miau,..." povedalo len, zapriadlo a prešlo zo mňa na Darena, kde sa mu zvalilo do rúk a obtieralo svoju hlavičku o jeho brucho.
Utrápene som sa zatváril.
"Ja žiarlim!" Vážne som sa však nevydržal tváriť dlho a zasmial som sa.
Ale myslel som to vážne. Už chápem že sa Daren nechcel deliť. Ani ja som sa nechcel.
"Tak mačiatko? Ako sa chceš volať?" pozrel som naň. Úplne ma ignorovalo.
"Pff,… Tak mu vymysli nejaké ty. Mňa nemá rado," povedal som Darenovi a zadíval som sa naňho.

"A to ti jako nestačí, že tě mám rád já?" Podíval jsem se na něj ublíženě. Pak jsem pohlédl na koťátko a zpět na Luciena. D.A.R.E.N … L.U.C.I.E.N
"Budu mu říkat - Špinavá Luci." Řekl jsem a zvedl koťátko do vzduchu před svůj obličej.
"Špinavá… tak ti řekla maminka toho děvčátka a Luci jako Lucien." Usmál jsem se jako sluníčko. Bylo to zlaté. Kotátko jako by se na mne usmálo. Pak žalostně mňauklo. Asi mělo hlad.

"Pojď Luciene. Musíme naší Luci jít koupit jídlo…"
Zvedl jsem se, dal si koťátko na rameno a nabídl mu pomocnou ruku.

"Nepochopil si," pokrútil som hlavou. "Ja žiarlím na to, že máš v rukách mačiatko. A nie mňa," zasmial som sa nezbedne.
"Pekné meno si jej vymyslel," zakončil som a chytil sa Darenovej ruky. Rýchlo som priskočil k dverám a otvoril ich. Nechal som ich oboch prejsť a šiel som za Darenom s úsmevom.
"Znova zlezieme oknom?" opýtal som sa. Prst som pritom ťahal po stene. Ako malé dieťa…

"hm… tak první, když se zeptám jestli chceš pomazlit tak odmítneš. A teď žárlíš na to, že jen hladím malé koťátko?..." Zvedl jsem zvědavě obočí. Šel jsem rychle. Chtěl jsem se brzy vrátit.

"Jak jinak, by jsi chtěl odejít?" Zasmál jsem se. Jistě, že dveřmi. Ale ty… ty už neotvírám. Bylo by to… špatné? Nikoli. Jen mám na ně špatné vzpomínky. Ale ty už jsou pryč. Snad.
Došel jsem do obýváku a otevřel okno. "Dávej na sebe prosím pozor," řekl jsem a vyskočil z něj.
Dopadl jsem na balkón a patro níže. Svůj počin jsem zopakoval a skočil podruhé. A zase přistál na cizm balkóně. a třetí skok mi chyběl k tomu abych byl na zemi. Chudák to koťe. Celé se třáslo. Asi se mu mé kaskadérské kousky moc nezamlouvaly. No… bude si muset zvyknout.

Jeho poznámku o maznaní som ignoroval. Aj tak už bol dole pod balkónmi. Nerobilo mi problém zoskočiť. Rýchlo som ho dobedol a šiel som za ním. Videl som, že sa ponáhľa a tak som šiel rovnako rýchlo, ako on. Nechcel som ho spomaľovať.
Zbadal som tie mechanické, divné koče. Bolo ich na ulici veľa. Chcel som sa opýtať Darena, čo to je, ale nechcel som ho zbytočne otravovať. Len som rýchlo kráčal vedľa neho.

Brzy jsem došel do obchodu. Snažil jsem se i z něj dostat stejně rychle, ale bohužel jsem si stoupl do té nejpomalejší fronty. Ale k něčemu to dobré bylo. Mohl jsem se Luciena zeptat, nad čím tak přemýšlí.
"Co tě tak zaujalo?" Zeptal jsem se zvědavě.

Zaklipkal som očami a pozrel z neho na ulicu cez veľké okno a späť.
"Bude to asi hlúpa otázka, ale,..." pozrel som naňho aby som sa ubezpečil, že sa mi nevysmeje. "Čo sú tie veľké, smradľavé koče? Je to divné, a bojím sa toho," povedal som, a aby som potvrdil pravdivosť týchto slov, pristúpil som bližšie k Darenovi, akoby ma on ochránil, keby sa na mňa niečo také vyrútilo.
"Ráno mi z toho jeden chlapík povedal divné slovo," povedal som a pozrel na Darena. Dúfam, že sa mi nezačne smiať.

Usmál jsem se. Chápu, že jej auta děsí. Také je nemám rád.
"Jsou to těžké, drahé a hlavně zbytečné stroje. Říká se jim auta. Nepotřebují koně, aby tě někam přepravily. Ale hrozně to smrdí a celkově se kvůli nim zničilo příliš velké množství přírody."

Zase jsem ho objal. Chtěl jsem jej tímto gestem přesvěčit, že ho žádnému z těch strojů nevydám. Koťátko to pochopilo jako hru a začalo tlapičkou Luciena tahat za vlasy.

"Jaké slovo ti ten chlap řekl?" Zeptal jsem se zvědavě.

"Ahááá…," zatiahol som.
"Zničilo to veľa prírody, hmmm,…." zamyslel som sa. Prečo ľudia používajú takéto stroje, keď vidia dôsledky?
Mačiatko ma ťahalo za vlasy. Bolo to rozkošné. Len som sa usmial.
Potom som odpovedal na Darenovú otázku: "Povedal citujem: "Dávaj pozor ty idiot!" Znova som pozrel na Darena.

"Idiot je nadávka… Chtěl tě urazit. A Dávat pozor by jsi měl. Není zrovna příjemné, když tě srazí, nebo rovnou přejede auto." V tom jsme přišli na řade. S Lucienem mi tyto otravné věci, jako stát ve frontě utíkali mnohem rychleji. Ano. Nesoustředil jsem se na něj. To proto…
Zaplatil jsem a zamířil domů. Koťátko znovu žalostně mňouklo. "Neboj, už jen chvíli a dostaneš svůj příděl." Řekl jsem mu se smíchem a ještě o něco více přidal do kroku.
Chudák Lucien. Takhle ho vláčím. doufám, že si nepřipadá moc blbě. Ale doma to bude mnohem lepší, než tady. Strávil jsem tu až příliš mnoho času…

"Nadávka? V mojom svete nikto nenadáva," povedal som. Vie vlastne, že som z iného sveta? Z minulosti? Zatiaľ som to nechal tak a držal som s ním krok.
Porozhliadal som sa okolo. Všade boli ľudia, deti,... autá… To slovo mi divne znie. Musel som sa hlúpo uchcechtnúť.
"Auto," povedal som si ticho pre seba. Potom som to nechal tak a pozoroval Darena. Držal som sa pri jeho boku. V tomto svete som sa necítil bezpečne. Iba ak som bol s ním. Tak vtedy to neplatilo. Vtedy som bol spokojný, šťastný,...

Ach, jak krásný musí být jeho svět. "Tento svět je celý nějaký špatný…" zašeptl jsem. Ano, opravdu je v nepořádku. Nadávky, auta a další věci…
Brzy jsme se objevili zpět před "mým" domem. Jsem vděčný za tu tažku. Chytil jsem jí mezi zuby a začal šplhat nahoru. Opět jen o jedné ruce. Nechtěl jsem z mého ramene, při neopatrném pohybu schodit Luci. Mám rád živé věci…

"Nemusel by byť zlý," povedal som si sám pre seba, keď bol už Daren hore. Potom som sa vyšplhal za ním. Vošiel som do bytu a zatvoril za sebou okno, aby nám Luci neutiekla.
Šiel som za Darenom do kuchyne. Nevedel som, či nebude potrebovať pomoc, hoci som o tom silne pochyboval. Oprel som sa tam o zárubňu a sledoval jeho aj Mačiatko.

Otevřel jsem konzervu a její obsah vysypal do misky. Luci mi seskočila z ramene a chtěla to ihned začít hltat. Jen jsem nad tím zakroutil hlavou. Vzal jsme jí do ruky a spolu s miskou jí postavil na zem. Ihned se pustila do jídla. Opravdu musela být hrozně hladová. Milý úsměv.
Pohlédl jsem na Luciena. Zamířil jsem kolem něj do obýváku.

Obzrel som sa za Darenom. Nepripadám mu ako otravný prívesok? Podišiel som k mačiatku a poškrabkal ho za uškami. Potom som nerozhodne šiel za ním do obývačky a sadol si vedľa neho. Natiahol som nohy a hlavu si oprel o jeho rameno. Dúfal som, že to nebude divné. A otravné.

Opřel se o mne. V tu chvíli mne nenapadlo nic lepšího, než si začít jemně hrát s jeho vlasy. Další úsměv. Připadal jsem si jako Luci.

Photo article - The Sidewalk

*Oslovení*

Dnes tu pro vás mám foto článek (konečně).
Jako téma jste zvolili: Chodník (The Sidewalk)
Chodník je od slova chodit. A jelikož já chodím ráda a hodně, nafotila jsem své cesty.
Nevím co očekáváte, ale cesta je od slova cestovat (myslím) a cestovat se dá i pěšky.
A jít pěšky znamená chodit po cestě. Tedy tato cesta se také dá nazvat chodníkem.
A zvláště pak, když po takové cestě nemůže projet/projít nic širšího než cyklista. ;)

Užijte si první foto článek. Přeji příjemné čtení.

První fotka zde již asi byla.

Však, tématu odpovídá.

Chodník

Je to spíše polní cesta, přesto se tudy jen chodí.

Fotku jsem pojmenovala "cesta do fantazie".

Místo: Sedliště

Spokojenost: 95%

----------

The firts photo was already here before.

But matches the topic.

The Sidewalk

Looks like a dirt road, but this is only used as a walkway.

The photo I named the " road to fantasy ".

Location: Sedliště 

Satisfaction: 95%

Další cesta. Však, auto by tudy neprojelo.

Proto tématu odpovídá.

Navíc... Já po ní šla!

Vidíte také tu hloubku?

Název: "Tma na konci tunelu"

Místo: Okolí Děhylova

Spokojenost: 80%

----------

Another path. However, it is not wide enough for a car.

Therefore, the topic meets.

In addition,... I went this way!

Name: "Darkness at the end of the tunnel" 

Location: around Děhylov 

Satisfaction: 80%

Nahoru a zase dolů....

Název: "Cesta života."

Místo: okolí Děhylova

Spokojenost: 75/65%

----------

Up and down again... 

Name: "path of life." 

Location: around Děhylov 

Satisfaction: 75/65%

Tomuhle se říká: Prohlédnout si z blízka.

Zkrátka jsem si nabila nos. :D

Název: "Úhel pohledu"

Místo: kopec Godula

Spokojenost: 75%

----------

This is called: view from near.

I just tripped over and I lay on the sidewalk. :D

Name: "angle of view"

Location: hill Godula

Satisfaction: 75%

Ztracená v lese, jak Alenka v Říši divů.

Název: "Konec nebo začátek cesty?"

Místo: Priessnitzovy léčebné lázně Jeseník

Spokojenost: 85%

----------

Lost in the Woods, like Alice in Wonderland.

Name: "beginning or end of the journey/way?" 

Location: Priessnitz Spa in Jeseník 

Satisfaction: 85%

___________________________________

Co si myslíte o fotkách?

Která se vám líbí nejvíce a proč?

P.S: Pokud vás napadá fotografické téma, napište mi ho do komentářů. 

Třeba se také objeví v anketě. (I právě váš návrh má šanci zvítězit.) ;)

----------

What do you think of the photos? 

That you like the most and why?

P.S: Can you think of some of the photographic subject/topic? 

You just need to write it in the comments. Later, may appear in the poll. 

(Even your proposal can win.) ;)

Melódia našich duší 9/?

*Oslovení*

Chápu, že to některé z vás naštve, jiné možná i potěší, ale je tu další dílek Melódie. Proč teď? Protože doháním zanedbaný čas. Jakmile je vypotřebuji vše se vrátí do "normálu", opravdu. :)

Takže, užijte si dílek. ;)
Spoluautorka: Majka







Keď sa dotkol mojej tváre, bolo to, ako keď teplé ranné lúče pohladia chladnú zem. Pustil ju tak skoro, že mi to až bolo ľúto.
Priznal sa, že je to príjemné. Pousmial som sa. Líca mal červenejšie, ako zvyčajne. Ladil so svojimi vlasmi.

"Vieš, si predstaviť, keď ješ svoje obľúbené jedlo? A napchávaš sa, až pokiaľ nezmizne z taniera. Tak sa cítim, keď sa kŕmim…. Lenže… Tvoja krv je iná…" odmlčal sa a pre zmenu som ho pohladil po tvári ja. Pozrel som mu do zelených očí.
"Je to úžasný pocit. Neopísateľný. Tvoja krv je výnimočná. Ty si výnimočný. Ak pijem tvoju krv, neide mi o kŕmenie. To sa nedá. Ide len o ten úžasný pocit, vôňu, chuť,..." spustil som ruku a zahľadel sa na tú jeho.
"O tvoju prítomnosť," jemne som sa usmial a pozrel mu do očí. Boli tak krásne. Chcel som sa v nich utopiť.

Jeho podledu jsem se nedokázal vyrovnat. Podíval jsem se raději na zem. To jak popsal své pocity. To jak zároveň vystihl ty mé. Cítil jsem se zahambeně. Jak… jak jen se tomu říká, když jste nervózní jen z něčí přítomnosti? Strach? Láska? Ne… to si nemyslím… Určitě pro tento pocit existuje lepší slovo. Ale jaké?
Mírně jsem se třásl. Na rtech mi hrál úsměv. Stiskl jsem jej pevněji a přivinul se k jeho tělu. Byl jsem opravdu šťastný. Tak šťastný, že tu teď byl se mnou. Tak šťastný, že jsem na něj včera narazil….
Mám rád lidi, ač je nechápu. A proto se často cítím sám. Ale tohle… tohle je jiné. Přeci jen je to upír… Ale proč jemu umím porozumět a vlastnímu druhu nkoli? A jsem vůbec člověk?... Samozřejmě, že ano!!! Co bych byl jiného?!!
Prečo sa trasie? Schúlil som sa v jeho náručí a slastne privrel oči. Som vôbec normálny? Zaboril som doňho svoju tvár a vdychoval jeho vôňu. Upokojovala ma. Cítil som sa bezpečne. Zamyslel som sa nad tým. Upír sa cíti bezpečne s človekom? Nemá to byť naopak? A je normálne, že sa človek priatelí s upírom? Som preňho vhodný spoločník? A ak na mňa narazia jeho priatelia? Túto možnosť som vylúčil.

Rozhodol som sa nemyslieť na nič, len na jeho prítomnosť. Ovinul som okolo neho svoje ruky a nech by robil čokoľvek, nebránil by som sa. Na tvári som mal mierny úsmev. Niekomu na mne záležalo. Mne na niekom záležalo! Po toľkých rokoch….. ničoho.. Bol som šťastný. Naozaj konečne šťastný.

Náhle mne něco napadlo. Byl velmi uvolněný. To znamenalo, že jej trochu pozlobit můžu. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno. Mírně jsem pootevřel ústa a schválně mu začal pomalu a táhle dýchat na krk. Chtěl jsem vědět co to s ním udělá. Měl jsem v hlavě najednou různých podobných nápadů tuny. No… probudil mé prasácké já úplně. Příliš se uvolnil. A to je v mé přítomnosti nebezpečné…
Chvíľku mi trvalo, kým som zistil, čo Daren robí. Nemohol som povedať, že to bolo zlé, ale trocha som za zľakol sám seba. Svojej reakcie. Bolo to príjemné. Naskočila mi husia koža. Z hlboka som znova vdýchol jeho vôňu a privrel som oči.

Tak jemu se to líbí?... Hm, dobrá.
Mlsně jsem si oblízl rty a jemně políbil jeho tepnu. Je ty špičáky mi chybí. No co…
Jemně jsem se pousmál. Husí kůže a jeho pomalý dech mne ujisťovaly v tom, že nedělám v zásad nic špatného…
Jeho pery na mojom krku mi spôsobili vážne dýchacie problémy. Musel som ovládať svoj dych. Napadlo ma, že ma uhryzne ako ja jeho pred chvíľkou. Bolo by to zaujímave. Pousmial som sa a nechal ho robiť, čo chcel. Sám som sa mu chcel odvďačiť za to, že mi ponúkol svoju krv, šatstvo, strechu nad hlavou,...

Nadvihol som hlavu a nosom ho pošteklil na krku. Ranka sa už zahojila. Upírské sliny sú liečivé, pomyslel som si. Tak božsky voňal!

Usmál jsem se. Trochu to lechtalo.
Ale jinak, stále nijak zvlášť nereagoval na mé počíání. Byla to škoda. Těšily mne jeho reakce. Ať už byly jakékoliv.
Pak mě napadlo, jak by se asi tvářl, kdybych mu třeba sáhl na zadek. S úsměvem jsem si v duchu vrazil facku. Tak sprostý být vúči němu nesmím. Ať mě to láká jak chce!

Melódia našich duší 8/?

*Oslovení*

Takže, dnes začnu s dodáváním dílků, které jsem zameškala, jsou tři. Neb minulou neděli se z jistých důvodů nový dílek vůbec nepřidával. Myslím, že tři dílky jsou stejně až moc. ^^"

Takže... Dnešní díl, je díl osmý. A spolu s ním otázka: Napije se Lucien znovu? Odpověď se dozvíte v následujícím dílku.

Přejeme příjemné čtení Neko & Majka

"Choď si to ošetriť prosím," povedal som a prešiel popri stene čo najďalej od dverí, aby som sa doňho nezahryzol. Oprel som sa o stenu a šmykol sa popri nej dole, aby som si sadol. Z hlboka som sa nadýchol a pozeral na jeho krvácajúcu ruku. Odvrátil som pohľad. Objal som si kolená a oprel o ne hlavu. Čakal som, kým ma poslúchne. Dúfal som v to. Ale moje upírske ja ho chcelo. Chcelo jeho telo a chcelo jeho krv. Zatvoril som oči, aby mi náhodou neutiekli k jeho ruke a snažil som sa dýchať čo najmenej, aby sladká vôňa jeho krvi nespôsobila to, že sa moje tesáky vpichnú do jeho pokožky.

Tak moc bych se mu chtěl odezdat. A on se tak moc snaží mě teď nevidět. Jsem opovržení hodný tvor! Trápí upíra… Jsem špatný!

Z nočního stolku jsem vytáhl desinfekci a obvaz. Ruku jsem si polil a zavázal. Přesně jak si přál. Všechno na mě křičelo, abych mu řekl, že mě klidně může zakousnout, ale neuděla jsem to. Mému mozku to nepřišlo správné.

Podíval jsem se na něj. Chěl jsem k němu jít, chtěl jsem… cokoliv jen né sedět na posteli a pozorovat jak se trápí.
"Promiň… přehnal jsem to…" Zašeptal jsem jen. to jsem tak slabý?! Asi ano… V jeho přítomnosti, ano!

Pozrel som naňho. Vôňu krvi vystriedal dezinfekčný prostriedok.
"To je v poriadku,"povedal som a dokonca som sa naňho aj usmial. Neurobil nič zlé. Nevie, ako sa cítim, takže ho to ospravedlňuje. Na jeho tvári bolo vidieť, že ho to naozaj trápi.
Zažmurkal som očami. Z červenej sa stáva fialová.
Chcel som ho nejako upokojiť. Nebude divné, ak ho objímem? A bude to normálne? A nezahryznem sa doňho okamžite? Nie. Priveľmi sa bojím, že mu ublížim. Nesmiem riskovať.
Pohladím ho aspoň očami. Nech sa netrápi.

Ten jeho pohled mne mučil. Díval se tak laskavě. Asi mě chtěl uklidnit. Ale na mne to mělo zcela jiný účinek.

Neudržel jsem se a rozběhl se k němu. Nechtěl jsem aby mi v tom zabránil a tak jsem jej velmi rychle a silně objal. Nemohl udělat nic! Byl jsem si jistý tím, jak jej to muselo překvapit. Sám jsem své počínání pořádně nechápal. Ale bylo to příjemné. Bylo příjemné mu být opět tak blízko.

Vyrazilo mi to dych. Nečakal som, čo urobí. Jeho objatie bolo také príjemné a hrejivé, že som sa nezdržal a objal ho tiež. Hlavu som si položil na jeho rameno a tvár som si zaboril do jeho krku. Vdychoval som jeho vôňu. Vonial po mydle a šampóne. Ešte aj po tom mačiatku. Jemne som sa usmial a viac som sa k nemu pritlačil. Nechcel som ho pustiť a nechcel som, aby ma pustil on.

On mi to platil!! Byl jsem šťastný. Proč? Ani nevím, ale bylo to skvělé. Pak, když zabořil svou tvář do mého krku jsem měl nutkání se mu nabídnout, ale zavrhl jsem je. Však né na dlouho…
"Můžeš se napít, kdykoiv, kdy budeš mít chuť…" Zašeptal jsem mu do ucha. Proč jsem to udělal?! Neměl jsem to v plánu, ale ono… nějak to vyplynulo na povrch samo, stejně jako objetí. Moje prasácké já by jásalo, kdyby se do mě teď zakusl. A mé rozumné já by bylo ticho, protože všechny ostatní já by souhlasily s tím prasáckým, ale…!! Nad čím to zase přemýšlím?!! Jsem vážně hrozný…

Nemohol som ignorovať tepny v ktorých mi pri perách jemne prúdila krv. Sám sa mi núka. Znova!

Pootvoril som pery a nevedomky mu chvíľu dýchal na krk. Potom som mu po ňom prešiel jazykom. Stačí sa len zahrýznuť! Som tak blízko. Zúbky sa mi predlžili a dotkli sa jeho chutnej pokožky. Jemne som ich zaboril dovnútra a krv mi vtiekla do úst. Nezdržal som sa a kdesi z hrdla sa mi vydral tichý ston. Pomaly som pil a rukami ho stále objímal.

Nahl jsem hlavu jemně na stranu, aby se mu pilo lépe. Ani nevím proč, ale byl jsem moc rád že mou nabídku přijal. Slastně jsem přivřel oči. Opravdu slastně. Když vám někdo olízne krk zamrazí vás z toho, ale přesto je vám to příjemné. A tohle bylo podobné... Jen ještě příjemnější.

Dýchal jsem pomalu. Nerad bych, aby se zadusil mou příliš rychle proudící krví. Další z těch lehkých úsměvů.
Stále mne objímal a já jej. Opravdu jej chci jen pro sebe…. co to povídám?!!
Krv ma omámila. Celého ma pohltila. Darenová krv. Daren. Pomaly som sal z jeho krku tú sladkú a omamnú tekutinu. Cítil som, ako sa mi pramienok zlial po brade. Zaľutoval som. Toľká strata!
Rukou som mu odhrabol vlasy dozadu a pery lepšie pritisol ale tak, aby ho to nebolelo.
Bol to úžasný pocit. Krv sa mi v hrudi rozlievala a hriala ma. Pripomenulo mi to, ako keď ľudia pijú tvrdý alkohol. Lenže toto bolo miliónkrát lepšie, ako alkohol. Bolo to oveľa pohlcujúcejšie. Zistil som, že som závislý.
Stal som sa na to závislý už včera. Včera v noci. Na Darenovi. Na jeho krvi.
Jeho krv,…. bola ako ona. Ako hudba. Presne ako duet, čo sme spolu s Darenom hrali.

Jeho rty na mém kruku. Jeho zuby v mé kůži. A ten pocit, že mu chutná…
Zajímalo by mne jaké to je pro upíra. Jak se cítí, když pije lidskou krev. Je má krev jiná, než krev normálních lidí? A proč by měla být vyjímečná?! Protože jsem jiný…
V ten moment jsem mu chtěl nabídnout vše co jsem mohl. Ale co víc, nežli krev a přístřeší mu mohu nabídnout?...

Cítil som, ako nad niečím premýšľa. Možno ho niečo trápi. Pomaly a trocha neochotne som sa prinútil nechať jeho krk. Pootvoril som oči do polovice, aby nemusel vidieť tú hnusnú krvavú farbu a pozrel sa naňho.
"Čo sa deje? Mám prestať?" opýtal som sa ho. "Si veľmi chutný," uniklo mi šeptom spomädzi krvavých pier.
"Prepáč," povedal som okamžite a sám nad sebou som pokrútil hlavou.
"Čo ťa trápi?" položil som jasnú otázku a čakal na jeho odpoveď.

Přestal… Jen lehce pootevřel oči.Tak jsem z nich moc neviděl. Škoda… jsou překrásné.
Pochváli mne. Tedy… mou krev. Lehce jsem se usmál. Asi mne až příliš prozrazuje.
"Jen jsem přemýšlel nad tím jaké to je pít krev. Jaký je to pocit…" Opětrně jsem zvedl ruku a pohladil jeho tvář. Tak moc jsem se chtěl dotknou jeho kůže. Byla chladnější než obyčejná lidská. Možná proto mne tak upoutala. Má dlaň na chvíli setrvala na jeho tváři, pak jsem ji však zase spustil.
"Je to příjemné…" Pošeptal jsem. Nechtěl jsem, aby to slyšel a přeto jsem to řekl. Mírně jsem se začervenal. Jsem podlý!

Kecy v kleci, konec světa.

*Oslovení*

Některé věci nevychází tak, jak bychom chtěli...

V prvé řadě je mi líto, že jsem teď na blogu tak dlouho nebyla (něco málo pod dvacet dní). Je to skutečně dlouhá doba a měla bych to napravit. Nejen, že jsem vás ochudila o dva díly Melódie našich duší, ale také jsem neudělala slibovaný foto článek...

Ano, výmluvu (omluvu) mám.
Za těch (asi) sedmnáct dní se stala spousta věcí.
Nejhlavnější z nich bylo velké stěhování z Prahy až k Ostravě. Hledání nové školy a seznámení se s chodem "nové" domácnosti.

Však až tak moc jsem nelenila. Kreslila jsem, i psala. Sice né články, ale básně. Nu což... Svou aktivitu hodlám obnovit, takže se nemusíte bát.

A co pro vás dneska mám?
Ano, básničku (nebo víc?) a komentář k fotce. (nahoře...)

Poslouchej...

Když zacpeš si uši a stále meleš svou.
Pak neuslyšíš přeci, omluvu mou...

"Omluva, výmluva, co na tom záleží?!"

Jen se snažím říci,
že jsi tou jedinou.
Tak poslouchej přeci!!

"Jsou to jen kecy!"

Snažím se dál,
však marně.
Cítím se tak trochu na dně.

Z tvých očí tečou proudy slz.
Které se snažím zachytit, zastavit.
Ale ty neposloucháš...

"Jsi jenom lhář!"

Prosím, odpusť mi.
Byl jsem nedbalý,
slov, které říkám ti...

"Je pozdě litovat!"

Vím, přesto se ještě jednou pokusím...
________________________________
A teď k fotce:
Místo: Priessnitzovy léčebné lázně Jeseník
Spokojenost: 90%
Vyjádření: Fotka by mohla být pojmenována "konec světa", neboť tak na mě působí. Jako by za obzorem nic nemělo být... Co si o ní myslíte vy?
-----
And now to picture:
Location: Priessnitz Spa in Jeseník

Satisfaction: 90%
Comments: This photo I would call " end of the world ".  It seems,there is nothing in the horizon... What do you think?

Melódia našich duší 7/?

*Oslovení*

Promiňte, že tu tento dílek dávám se zpožděním, však měla jsem problémy s internetem. Však vše se dalo do pořádku a já konečně mohu další dílek zveřejnit.

V tomto díle se kluci trochu provokují. Doufám, že vás to pobaví. Neboť nás to pobavilo jednoznačně. :)

Příjemné čtení přejí Neko & Majka






Keď som bol hotový, ponoril som sa do vody a opláchol tak zo seba mydlo. Ešte som tu chcel trocha ležať a tak som si doprial.

Spoza dvier sem prichádzala krásna melódia. Daren zrejme hral na husle. To ma prinútilo vyjsť z vane a vysušiť sa. Poobzeral som sa okolo. Nikde tu nebolo oblečenie, len to moje špinavé. Uterák som si opásal okolo bedier s tichou prosbou, nech nezbadá znamenie na mojom chrbte, som potichu vyšiel z kúpeľne. Načúval som tónom. Krásnym a zmyselným, až som sa ocitol pred Darenom. Sledoval som jeho hru. Tiež mal zatvorené oči. Presne ako ja, keď hrám. Usmial som sa a čakal až skončí, hoci som sám nechcel, aby niekedy skončil.

Zaslechl jsem otvíraní dveří. Lucien byl rychlejší něž jsem očekával. Oči jsem neotvíral. nebylo třeba. Má fantazie si dost dobře uměla vše domyslet sama. Hrál jsem dál. Ale dlouho jsem odolávat nevydržel. Pomalu jsem melodii stlumil, až nakonec úplně zanikla. A já konečně otevřel oči.
Pohled to byl opravdu pěkný. Nedaleko předemnou stál Lucien a jediné co měl na sobě byl ručník. Další děský úsměv.

Zvedl jsem se a zamířil do ložnice. Rukou jsem mu naznačil ať mne následuje. Tam jsem se zastavil před skříní. Neřekl bych, že je moc velká, zabírá mi je polovinu zdi. Vím, že nejsem normální…
"Něco si vyber…" A těmi to slovy jsem se otočil a opět se vydal do obýváku. I když je pravda, že bych tam býval moc rád zůstal. Nejsem tak úplně podivín,… jsem stejné prase, jako kde jaký jiný člověk.

Pozeral som, ako odchádza z izby. Otvoril som skriňu a poprezeral som si veci. Mal tu naozaj pekné oblečenie. Rukou som prechádzal po príjemných materiáloch. Vybral som si voľnú bielu košeľu a čierne nohavice. V tom som si uvedomil, že nemám spodky. To mu ich mám akože ukradnúť? Pokrútil som hlavou. Nevadí. Navliekol som si nohavice aj s košeľou a vrátil som sa do izby za Darenom. Maznal sa s mačiatkom. Zažiarlil som na tú mačičku. Samozrejme v dobrom. Jemne som sa na nich usmial.

Všiml jsem si Lucienova příchodu a taky jeho úsměvu.
"Jsem rád, že jsi si vybral. Tvé oblečení ti zanedlouho vyperu." Usmál jsem se na něj.
"A nestůj tam tak… Vypadáš jako socha… Posaď se přeci." I když je pravda, že mít takovou sochu tak jsem opravdu šťastný. Pozorně jsem si jej prohlédl. Měl dobrou postavu. Zaujalo mne, že mu nevadí rifle. Obzlášť když… Další drzý úsměv. Nebo spíše úšklebek.
"Není to trochu nepohodlné?" Otázal jsem se drze. Ano i já si občas rád rýpnu.

Začervenal som sa.
"Nie, nie je," povedal som vážne a sadol si do kresla. Pozrel som si na prsty. Mali odmočené pásiky ktoré sa vytvoria vtedy, ak ste dlho vo vode.

Pohľad som znova preniesol na Darena.
"Ďakujem," povedal som a pozrel na mačiatko v jeho rukách.

"Nemáš vůbec za co… Rád pomůžu." Sledoval jsem jeho pohled. Došel jsem ke koťátku.
Natáhl jsem ruku a rozcuchal mu vlasy. "Chceš snad taky pomazlit?..." Zeptal jsem se smíchem. I když je pravda, že mé prasácké já tuto otázku pokládá za zbytečnou a nejraději by ho umačkalo v obětí…

Jeho odvaha ma zarazila. Zažmurkal som očami. Rozmýšľal som, či sa ho nemám začať báť. Oprel som si hlavu dozadu a privrel oči.
"Nie, vďaka," zamumlal som, hoci moje vnútro kričalo ÁNO!!!
Natiahol som ruku k mačiatku a poškrabkal ho pod bradou. Mierne som sa usmial.

To kotě je poklad! Opět jsem si jej přivinul ke tváři. Jeho heboučká srt byla na dotek velmi příjemná. Lísal jsem se k němu a ono předlo. Hlavičku otíralo o mou tvář. Z legrace jsem také napodobil vrnění.
Pak jsem se podíval na Luciena. Odpočíval. Asi nad něčím přemýšlel. Opět jsem měl nutkání jej trochu poškádlit. A nenapadlo mne nic lepšího než… "Miau" mňaukl jsem jeho směrem a neprosto nevinně jsem se zadíval na jeho zavřené oči. Jen jsem čekal až se otevřou, abych se mohl utopi v v jejich kouzlu.

Otvoril som jedno oko a zasmial som sa. Pridal som sa na jeho hru: "Vrrrr… Haf!" Vyceril som svoje zúbky a usmial sa znova.

Koťátko mi zalezlo hluboko do náruče. Očividně se mu pejsek nějak nezdál. Ale mě to přišlo vtipné. A tak jsem hrábl rukou ve vzduchu a znova: "Miau"

Zasa som sa zasmial. Skočil som na gaučovke na kolená a znova som vyceril zuby.
"Vrrr,…." zavrčal som zas.

Mírně jsem se přikrčil a zahrál svůj nejlepší ublížený pohled. "Miau??"
Koťátko pochopilo, že tu žádný pes není zvědavě vylezlo z mé náruče. Prohlíželo si Luciena se značným zájmem. Zasmál jsem se a napodobil jsem pohled koťátka.

Ich pohľady ma pobavili. Daren pôsobil tak… chutne, aj s tými mačacími očičkami.
Sadol som si ako poslušný psíček s labkami, v tomto prípade rukami pred sebou. Hlavu som naklonil mierne na bok, urobil som psie očká a zakňučal som. Potom som vyplazil jazyk, ako to zvyknú psíky robiť a dýchal som ako oni. Potom som pusu zatvoril a pozorne som sa zadíval na mačiatko.

Hlavu som k nemu dal blízko, až sa mi nos dotýkal jeho ňufáčika a vtedy keď to nečakalo dal som mačaťu hlasnú pusu. Zasmial som sa a znova sa vystrel. Hlavu som naklonil na bok a zopakoval psie očká.

Celou scénu jsem pozorně pozoroval. Jeho normální oči mám rád, ale ty jeho psí… ty zbožňuji!
Opatrně jsem vzal koťátko a položil jej na opěradlo. Sám jsem se převalil na záda, hlavu jsem měl na Lucienově straně. Zespoda se ně něj dívalo lépe. Zase jsem hrábl rukou ve vzdzuchu, jako když hravé kotě chytá provázek. "Miau??"

"Bauu??" vydal som zo seba psí hlások. Pozrel som na Darena zhora… Potom som zbadal jeho krk. Mal tam škrabanec. Zrejme od mačičky. Rýchlo som zažmurkal očami a pohľad preniesol späť. Príblížil som svoju tvár k jeho a zavrčal som: "Vrrr..!" potom som rýchlo vzal vankúš a hodil ho doňho. Zasmial som sa a utekal som preč. Vedel som, že trest ma neminie.

Utekl! Ano, skutečně jsem měl dobrý důvod zavřít to okno. Zvedl jsem se a zamířil za ním. Přece si to nenechám líbit. Uslyšel jsem za sebou tiché hupkání. Koťátko se asi také chce zúčastnt naší hry.
"Luciené!" Zavolal jsem a zpomalil. Jako bych jej hledal. Ač mém bytě byly jenom tři místa, na která se dalo skutečně ukrýt. Pod postelí, pod stolem v kuchyni a v šatní skříni.

S rehotom som utekal preč. Otvoril som prvé dvere, na ktoré som narazil. Bola to spálňa. Rýchlo som zaliezol pod posteľ. Ak ma tu nájde, je po mne. Aj napriek tomu som mal na tvári úsmev.

Zapomněl za sebou zavřít. Usmál jsem se.

Pomalu jsem vešel do ložnice a koťe se mnou.
"Luciené!" Zavolal jsem znovu. A pohlédl na kotě. bylo mi jasné, že ono jej najde rychleji než já. A taky, že ano. Hned zalezlo pod postel. Byl tam!
Zavřel jsem za sebou dveře a pomalu obcházel postel. Pak jsem se na ní posadil.
"Hmm… nějak zmizel… až ho najdu tak ho… hm co mu udělám? Jak bych jej měl potrestat?" Přemýšlel jsem schválně nahlas.

Mačiatko prišlo ku mne. Už som tušil, že ma odhalil. Ešte k tomu zatvoril dvere. A teraz si zo mňa uťahuje. Už vidím, ako ma ťahá z pod postele a trestá ma. Musel som sa usmievať. Čakal som, čo vymyslí. Zatiaľ som si vzal mačiatko na ruky a hradil ju po mäkkúčkom bielom kožúšku. Nečudujem sa, že si doň Daren stále ponorí celú tvár.

"Hm… A co třeba krev?... Jak by se asi tvářil, kdybych se teď pořezal?... Hm… jak asi mu moje krev voní? " Dál jsem nahlas přemýšlel. Koťe nikde. Bylo mi jasné, že jej hladí. Protože je neprozrazovalo jen to, že kotě bylo naposled viděno pod postelí, ale i tiché předení.
"Hm… asi nějak takhle.." Zaryl jsm své ostré nehty do mého zápěstí. Přeci jen se mi povedlo ránu trochu obnocit. Tiše jsem sykl. Není to příjemný pocit si ubližovat. Ale vylákání upíra je složité…

Po jeho slovách mi prišlo mierne nevoľno. Zľakol som sa. Už mi do smiechu nebolo. Zacítil som jeho sladkú krv. Moje telo si začalo robiť čo chcelo. Farba očí sa mi začala meniť. Srdce mi bilo pomalšie. Mačiatko mňauklo a naježené vybehlo spod postele. Sledoval som ho. Nechcel som odtiaľ vyjsť, ale…..

Po ramená som sa vytiahol spod postele tak, že Darenové nohy boli jedna pri mojom pravom ramene a druhá pri ľavom a uprel som naňho svoj červený pohľad. Prečo ma tak trápi?

Pohled jsem u oplatil a usmál se. "Tak tady tě mám!"
Ukázal jsem mu své zápěstí. Jak málo stačí k tomu, aby byl velmi zranitelný.
"Jestli něco chceš, tak vylez. A já si zatím rozmyslím, zda budu hodný nebo zlý…"
Ano bylo to zákeřné, ale jak jinak jsem jej odtama měl dostat? Tahat za nohy ho nebudu.

Zaliezol som späť.
"Toto je vydieranie," šepol som dosť nahlas, aby ma počul. Vyliezol som z druhej strany a šiel k dverám. Tam som sa otočil a pozrel naňho krvavým pohľadom.

Lekl jse se, že skutečně odejde.
"Promiň… Neměl bych tě trápit, ale jinak bych tě odtama nedostal…. Nechoď… Nechoď pryč… prosím." Upřel jsem na něj svůj pohled. A doufal, že na tu kliku nesáhne.

Když o mě zakopává múza

*Oslovení*

Nevyplácí se na něco příliš těšit...

Mí milí návštěvníci, dnes vám chci ukázat mou tvorbu za posledních pár týdnů. Myslím tím psanou tvorbu.

Posledních pár týdnů o mě neustále zakopává múza. Nevím proč, ale vznikají z toho básničky. Tedy pokusy rýmovat myšlenky.

No, nevím zda k tomu je třeba něco dodávat, asi ne. Takže, užijte si to a snad, snad to přežijete bez újmy na fyzickém či psychickém zdraví. :)





Čas již nadešel.
Musím odejít.
Hodiny odbíjí půlnoc.

Má podoba změní se.
Proměna ve zvíře.
Promiň mi, mám hlad!

Buď půjdu, nebo tě sním!
Křik tvůj neuslyším.
jsem zaslepen bolestí.
Prosím, pomoz mi.

Musím už jít.
Nechci ti ublížit...

Má duše je na kusy.
Ale ty živá jsi.
Úsměv můj už nezmizí.

V lese hlubokém.
Tam, pod dubem.
Poslední výkřik do ticha.
Poslední vzpomínka.
Umírám...

Jsem mrtev.
Má duše nežije.
jsem vrah!

Demon: "Ne, sebevrah."

___________________________________________

Ležím, sedím, stojím.
Stojím, jdu, utíkám.
Utíkám, sprintuji, zakopávám.
A v tu ránu zase ležím na zemi.

Život je svině!
Me in me: "To lidi taky."

_____________________________________________

Skřeky šílené rvou mi uši.
Cítím jak démoni požírají mou duši.

Uši si urvu a oči vypíchnu!

Nevím,... zda jim takto uniknu.

Však za pokus nic nedám.

Demon: "Jen život."

Mám nápad! Ale před tím...

*Oslovení*

Občas mám chuť jen tak křičet do větru...

V první řadě vám chci poděkovat.
Tento blog se přehoupl přes hranici 500 návštěvníků od svého založení.
- Myslím, že se najdou i tací, kteří jej čtou. :) *nemyslela to jako narážku*
- I kdyby jste nečetli, i tak vás mám ráda. :3 Udělali jste mi radost.

Víte, ani tak mi nejde o to, aby jste četli články. (I když tu "povídku" by jste mohli číst. :D ) Jde mi o něco více o prezentaci fotek. *nenápadně poukazuje na levý horní "roh" článku* Protože velmi ráda fotím. Je to můj, dalo by se říci, koníček. A právě pomocí článků se pokouším své fotky nenápadně presentovat.
- Tím nechci říci, že by mě psaní nebavilo. Právě naopak Kombinaci focení a psaní miluji nejvíc... :3

Takže jsem dostala nápad....
Co takhle dělat fotky (a k nim komentáře/drabble/básničky...) na dané téma? To téma by jste volili vy v anketě. Tato anketa by tu vždy byla týden až dva. Pak by se uzavřela a týden bych měla na to nafotit fotky a vytvořit k nim článek na téma s nejvíce hlasy.
- Tyto tématické články bych psala dvojjazyčně. Bude to tak ještě o něco zajímavější.
!Však upozorňuji předem: Má angličtina mírně pokulhává. (A právě proto to vlastně chci zkusit :D )

Co vy na to?

Pokud se vám zalíbil můj nápad hlasujte v anketě. ;)

Melódia našich duší 6/?

*Oslovení*

Visitor...

Mám tu pro vás další díl Melódie. Těší vás to??
Doufám, že ano.

Mám pro vás novinku, Melódia od teď bude vycházet pravidelně, každou neděli večer. :)
A pokud nebude tady, naleznete ji u spoluautorky: ZDE

V tomto díle se Lucien dostane do Derekova bytu. co se tam stane? Třeba se to dozvíte v dílu. (ale možná to tam není... O.o)
:DD




Pozorne som načúval jeho rozhovoru s dievčatkom. Viem, že načúvať sa nemá, ale bol som veľmi zvedavý. Bolo od neho milé, že si to mačiatko vzal k sebe. Je to naozaj dobrý človek.
Potom začal hrať. Tú melódiu som poznal. Spievala mi ju niekedy opatrovateľka. Možno tak chcela podotknúť to, že nemám rodičov. Nemám ozajstný domov. Vtedy som bol dieťa. Nevedel som, o čo jej ide. Ale tie slová si pamätám. Potichučky som si začal hmm-kať tak, aby ma nik nepočul. Potom som spieval aj slová. Stále potichu.
"Domček mali sme zelený, zbúrali ho hyeny. Smiali sa, my nariekali, nesplnené sny pomaly odlietali. Ticho odišli sme, kam ísť už nemáme, preto posledné tóny naše vám zahráme," spieval som si so zatvorenými očami a vychutnával si túto chvíľu.

Pohlédl jsem na šedou oblohu. Střecha… Napadlo mne najednou. Nepřestával jsem hrát. Jen jsem se zvedl a zamířil na střechu.

Je to skvělé místo. Jste ode všech tak daleko a přitom jste jim tak blízko. Navíc díky větru, který tam nahoře bývá, uslyší mé skladby daleko více lidí. Chci aby je slyšeli. Tak rád bych byl, kdyby věděli co znamenají. Kdyby to věděli, tak jako on…

Spieval som si ďalej. Spieval som slová, ktoré sa mi vryli do pamäti v detstve. Dá sa povedať, že som vlastne spal. Ležal som pri kraji strechy a opieral sa o malý výklenok. Oči som mal zatvorené a ďalej som vnímal len slová. Tak som bol zažratý do svojej minulosti a spomienok, že som si nevšimol že nepočujem hudbu. Že zvuk huslí zanikol v budove.

Pomalu jsem stoupal po schodech. Jak jsem se dostával výše, melodie se postupně měnila. Nakonec jsem se zastavil před dveřmi vedoucími na střechu. Nechtěl jsem tuto zvláštní melodii přerušit, ale nějak jsem si otevřít musel. A pak mne to napadlo!

Kousek jsem od dveří poodstoupil a vykopl nohu. Zasekla se na klice. Pomalu jsem je otevřel. Vyšel jsem ven. Rozhlédl jsem se a pak!! Někdo tam ležel!

Vypadl mi smyčec a má skladba ustala. Zůstal jsem na neznámého jen tupě hledět… Není to…??

Niekoho som začul otvoriť dvere a potom tupý náraz niečoho dreveného. Chvíľku mi trvalo, kým som sa spamätal a prudko som sa posadil. To nie! Našiel ma! Znova… Z istej stránky som ho rád znova videl. Vlastne… konečne ho vidím! Potešil som sa a to ma prekvapilo. Pozeral som naňho pohľadom, ako keď malý chlapček urobí niečo zlé a veľkými očkami pozerá sa na svoju nahnevanú mamičku.

T… ty… Bylo to jasné! Ty oči… Nikdo jiný nemá fialové oči. Nejprve jsem byl trochu zmatený, ale nakonec jsem se usmál.
"Rád tě opět vidím…" řekl jsem, zvedl smyčec a došel až k němu. Kousek před ním jsem se posadil. Koťátko se unaveně protáhlo. S lehkým úsměvem jsem si jej vzal do náruče a začal jej hladit. Ono mi to oplatilo tichým předením. můj pohled se vrátil k upírovi.

Sledoval som ho, ako hladí mačiatko. Bol to krásny pohľad. Usmial som sa. Nevedel som, čo mu mám povedať. Potom sa mi pozrel do očí.
"Ahoj," vytisol som zo seba. Zistil som, že mám pred ním trému. ako dieťa pred prvým vystúpením. Aj napriek tomu som sa usmial. Určite mi bledé líca zrumeneli.

"Nechybí ti nic? Jako třeba koupel, oblečení nebo jídlo?" Musel jsem se zeptat. I když mi bylo jasné, že zase řekne něco ve smyslu - "Nechci nikoho otravovat."

Byl roztomilý. Ten jeho nevinný pohled, ruměnec ve tváři a nervózní pozdrav.
"Jak se jmenuješ?" Zeptal jsem se z ničeho nic. Protože až teď mi došlo, že vlasně neznám jeho jméno.

"Lucien," povedal som s hanblivým úsmevom. Chcem sa vyfackať…
"A tvoje meno?" opýtal som sa.

"Daren, Jmenuji se Daren. A ještě jednou… Nechybí ti něco?" Další z mých sotva znatelných úsměvů. Náhle jsem zabořil obličej do kožichu koťátka. Bylo tak hebké! A krásně vonělo…
Přistihl jsem se, jak si místo srsti kotěte představuji Lucianovy vlasy. Úsměv se změnil drzý.
Opravdu jsem sobec!

Sledoval som, ako sa mazná s mačiatkom. Keby sa tak maznal so mnou…
Čože? Na čo to myslím. Mimovoľne som sa ťapol po líci.
"Noo… Normálne by som povedal, že nič nepotrebujem, ale stále mám vlhké veci zo včerajšieho dažďa… a.. určite aj smrdím," vravel som a začervenal som sa po vyslovených slovách.

Zvedl jsem pohled. Jeho tváře… Opravdu se červenal! Počkat… on opravdu řekl, že by se potřeboval umýt?
"Mohu ti nabídnout mou skromnou koupelnu a nějaké ty šaty, když nebudeš protestovat."

Neisto som prikývol.
"Ďakujem," povedal som. Nikdy som nepotreboval pomoc iných. Asi práve preto sa cítim tak úboho. Radšej som vzal stratený kamienok na zemi a začal som sa s ním hrať, len aby som mu nemusel pozerať do očí.

Další úsměv.
"V tom případě mne prosím následuj… Luciene…" zašeptal jsem jeho jménno tiše a vztal. Kotě jsem si opět poloil na rameno a ruce zaplnil houslemi a smičcem. Pomalu jsem se vydal ke dveřím. Pokud mou nabídku opravdu přijal půjde za mnou, pokud ne zůstane tam. Otevřel jsem a zmizel v domě.

Vyslovenie môjho mena z jeho pier mi spôsobilo mrazenie na zátylku. Pomaly vstal a šiel k dverám.
Sledoval som jeho miznúci chrbát. Stále som sedel. Napokon som sa lenivo postavil, vzal som tašku s jedlom a rýchlym krokom som ho dobehol na schodoch a šiel som ticho za ním.

Bylo mi vlastně jedno jestli je a nebo není za mnou. Cítil jsem se spokojeně.
Vyšel jsem před dům a na moment se zastavil. Opravdu jen na okamžik. Davy zhoustly. Vydal jsem se ke svému bytu. Není to daleko. Další úsměv… takový hravý.

Jak se asi bude tvářit na to, že chodím do vlastního bytu oknem? Jsem podivín…

Šiel som za ním. Chcel som mu pomôcť s husľami, alebo sláčikom, či mačiatkom. Keďže vyzeral navešaný ako vianočný stromček. Zrejme mu to nevadilo. Pod chvíľou sa usmial. Asi myslel na niečo vtipné. Škoda, že neviem čítať myšlienky…

Nezabralo nám to ani deset minut a stáli jsme před domem. Obešel jsem jej zezadu. Svázal jsem si smičec a housle, abych si jednu ruku uvilnil a začal jsem šplhat po vyčnívajích cihlách. Jelikož jsem již zvyklý šlo mi to rychle a zachvíli jsem zmizel ve svém okně. Vyklonil jsem se. Na tváři mi hrál úsměv.
"Pospěš, nebo ti zavřu před nosem." Poškádlil jsem jej trochu a zmizel ve svém bytě. Šel jsem mu napustit vanu.

Prekvapene som sa zasmial. Ako upírovi mi je ľahko niekam vyliezť. Dal som si tašku medzi zuby a v momente som bol na okne. Zišiel som z neho do izby. Poobzeral som sa tu.
Mal tu štyri police plné kníh. Pousmial som sa podišiel k jednej z nich. Prstami som prechádzal rôzne nádpisy. V živote som tieto knihy nevidel. On určite nevidel tie, ktoré mám v knižnici ja. Otočil som sa a vyšiel z dverí. Poobzeral som sa po chodbe.
"Daren?" ozval som sa. Chcel som vedieť, kde je.

Vykoukl jsem z koupelny. "Anoo?" Usmál jsem se jako to nejnevinější stvoření. Z koupelny závy vyletělo jako střela to kotě. Bylo celé mokré… Podařilo se mu totiž spadnout do vody. Chuděra…

Sledoval som utekajúcu mačku a usmial som sa. Pozrel som na Darena.
"Kam mám dať túto tašku? Je tam... jedlo," nakukol som do nej.

Ukázal jsem na druhý konec chodby. "Jdej jí prosím v kuchyni na stůl.
Zase jsem zalezl do koupelny. Nachystal jsem mýdla a šampóny. Ručníky a… Nechybí tu nic? Zamyslel jsem se. Asi ne. Zakroutil jsem hlavou a zastavil vodu.
"Luciene! Koupelna je nachystaná!" Zakřičel jsem a šel do obýváku zavřít okno. Aby mu nebyla zima, až vyleze.

"Idem!" zakričal som späť. Položil som tašku na stôl a vrátil som sa do kúpeľne. Zatvoril som dvere. Dal som si dole kabát a všetko šatsvo hodil na zem. Potrebuje to vyprať, pomyslel som si… Pomaly som vliezol do príjemne teplej vody a privrel som oči.

Chvíli jsem zůstal u okna. Měl jsem šílené nutkání do té koupenky vtrhnout, ale ani jsem se nehnul. Další drzý úsměv.

Zamířil jsem raději do kuchyně. Zjistit co to donesl za jídlo. Cestou jsem potkal to kotě. Vzal jsem jej opatrně do náruče. Celé se třáslo.
Položil jsem ho v kuchyni na stůl. Svlékl jsem si triko a použil jej jako provizorní ručník. Abych kotě, alespoň trochu vysušil.
Až se mi zdálo dost suché a triko naopak dost mokré, nakoukl jsem do té tašky. Bylo tam všechno možné. Od ovoce až po nádobky s polívkami. Vše jsem uklidil. Tašku schoval. Tričko dal sušit a spolu s kotětem jsem se vydal ke skříni.
Chvíli jsem před ní stál a přemýšlel co Lucienovi půjčit, ale pak jsem došel k závěru, že bude lepší, když si vybere sám.
A tak jsem se vrátil do obýváku a k mé nejmilejší věci z celého bytu. K houslím. Pohodlně jsem se usadil a začal hrát. Tahle melodie jako by postrádala příběh. Byly to čisté pocity. Pocity, které prožívám, když se podívám,… když myslím na Luciena.

Skoro som v tej vani zaspal. Radšej som vzal mydlá, čo mi tu Daren nechal a poriadne som sa nimi ponatieral. Všetky pekne voňali. Zobral som nádobku šampónu a napučil si ho do ruky. Potom som si ju čapol na vlasy a babral som sa s nimi.