pátek 18. října 2013

Melódia našich duší 3/?

*Oslovení*

Znovu-shledání...
Dost lidí mě už nějakou chvíli přemlouvá k tomu, abych zveřejnila další díl... No lidi, já to nepíšu sama a věřte mi, že není nejednoduší ve dvou lidech rozhodovat, kde správně useknout příběh aby vytvářel určité kapitoly. :D Ale... je to tady!!! :3 Doufám, že máte radost!

Samozřejmě odkaz na spoluautorčin blog. :D

Mám pro vás dobrou zprávu! Dílky by mohly začít přibývat častěji. Ale jen, když překonám svou lenost. ;)

Takže... přejeme příjemné čtení: Neko & Majka


Moje telo sa potrebovalo nasýtiť. Prudko som otvoril dvere a vošiel do dažďa. Už to však bolo zbytočné. Nohy sa mi podlomili a pred očami som mal čiernonu. Chytil som sa za brucho. Prišlo mi zle, keď som si uvedomil, o čo som vlastne prišiel. O tak krásny rozhovor…Srdce mi bilo veľmi pomaly. Ďalší z príznakov. Viem, že aj napriek tomu, že nie je spln, oči sa mi menia na červenú. Zastonal som do tmy. Aj tak ma nikto nepočuje!

Odešel!! Skutečně odešel! Náhle jsem pocítil onu nesnesitelnou prázdnotu. Nebylo tam nic. Hudba, hlasy, déšť, pocity… nic. Pochopil jsem. Tak takhle se lidé obyčejně cítí. Bylo to hrozné. Sedl jsem si za piáno a začal opět hrát na housle. Melodie byla táhlá a smutná. Vyjadřovala prázdnotu, kterou jsem cítil. Cítil jsem ještě něco… užaslé pohledy naší party.

Dlouho jsem tam jen tak seděl a hrál. Tak dlouho, dokud mne nevyhodili. Parta zůstala se mnou. Nic neříkali, jen se mnou byli. Byl jsem za to vděčný. Nedokázal bych jim odpovědět. Ale jejich přítomnost byla uklidňující. Jen díky nim mne pocit prázdnoty zcela nepohltil.

Potřeboval jsem nakopnout…

Jako by mi četli myšlenky. Někdo vytáhl flašku vodky a s úsměvem mi ji podal. Vděčně jsem na tu osobu pohlédl. Jejich snaha mi pomoci byla úžasná. Obdivuji je za to jací jsou. Zamířil jsem tedy na jediné místo, o kterém vím, že se tam dá v klidu pít - na hřbitov.

Za normálních okolností bych sám na hřbitov nevlezl, ale dnes. Dnes mi to nevadilo. Opřel jsem se o jeden ze straších náhrobků a prohlížel si láhev vodky. Alkohol mne nikdy nijak zvlášť nelákal. Ani dnes. Jen ten pocit, co by to se mnou udělalo, mne děsil. Otevřel jsem ji a přičichl si. Neuvěřitelně to páchlo! Ale bezbarvost té tekutiny mne přitahovala. Polil jsem si prsty a olízl je. Bylo to hořké! Hořké a hřejivé...

Možná proto alkohol v lidech vyvolává pocit uvolnění. Mně se ten pocit uvolnění, ale nezamlouval. Znamenalo to otupit svou mysl. A jak mohu ještě více otupit, již zcela tupou věc? To přece nedává smysl!! Praštil jsem láhví o kámen přede mnou. Láhev se roztříštila a bezbarvá tekutina se rozstříkla všude kolem. Byl jsem celý mokrý. Zase. Ale teď jsem ještě ke všemu hrozně zapáchal.

Náhle jsem ucítil jak mi něco stéká po ruce. pohlédl jsem na ni. Ale neuviděl jsem potůček bezbarvé tekutiny, jak jsem očekával. Uviděl jsem krev! Napadlo mne tolik nadávek… V rychlosti jsem si sundal triko a roztrhal jej na kusy. Musel jsem si to obvázat. Bylo to jen hlubší škrábnutí, ale krvácelo to víc, než bych kdy očekával.

Parta se ještě nevrátila. Zdrželi se nakupováním. Říkali, že brzy dorazí. Já jim věřil... A věřím! Ale začínají mne dohánět jisté pochybnosti. Možná si ze mne jen paranoia tropí blázny. Ale to ticho tady mne znepokojuje. Je tu až přílišný klid. Navíc… nikdo nikde. Nejsem rád sám. Je to znepokojující!

Vzal jsem tedy housle a začal tiše hrát. Hrál jsem v nízkých až basových tónech. Pomalu jsem se začal uklidňovat. Představil jsem si múzy. Múzy jak tančí když je jim smutno. Neumějí plakat a tak smutek vyjadřují uměním. A i tanec je umění...

Náhle jsem na rtech ucítil cosi slaného. Slzy?! Plakal jsem. Né pro radost, ani ze smutku. Jen… jen jsem plakal. Nebyl to pláč vyjadřující pocity. Byl to pláč čistící. Ten který odplaví vše špatné. Zcela vše!

Len čo mi zrak začal fungovať normálne a nohy ma udržali, utekal som od kaviarni preč. Utekal som rýchlo za neuhasínajúcim smedom. Musel som sa podriadiť vášni svojho tela. Potrebe svojho tela. Cítil som sa úboho. Ako zviera, čo sa riadi svojimi pudmi.

Najhoršie bolo to, o čo som kvôli tomuto prišiel. O tak krásny rozhovor! Som tak úbohý!

Zastal som. Bol som v nejakom lese. Rozhodol som sa, že sa nakŕmim zvieraťom. Prišlo mi to ako menšie zlo.

Pozorne som sa započúval do lesného ticha. Oči rengénovo prehľadávali okolie. Zajac! Rozbehol som sa a už som ho mal. Chcel som doňho zahryznúť. Kopal nohami ako splašený. Bolo mi ho ľúto. Už som si ho prikladal k perám, keď v tom som zacítil krv. Ľudskú krv. Táto bola iná, než tie doposiaľ. Voňala sladko a krásne. Bol som tak omámený, že moje ruky povolili stisk a zajac mi utiekol. Bolo mi to jedno. Teraz som mal iný cieľ.

Šiel som za vôňou. Vôňou tak lákavou, ako slnečné lúče v jari. Musel som ju mať. Už som skoro tam. Prekvapila ma skutočnosť, že som sa ocitol na cintoríne. Preto som zastal a pokračoval rýchlou, ale zato tichou chôdzou. Potom som začul zvuk huslí. Zľakol som sa istej predstavy, ktorá sa mi vkradla do mysle. Ihneď som ju zavrhol. Tie tóny mi však boli dôverne známe. Pohyby sláčikom. Tušil som, kto to je. Podišiel som bližšie. Zbadal som obrysy osoby s tak lákavou krvou.

Potichu som kráčal, ako keď lev striehne na svoju korisť. Pred tým sa prikrčí, a svoju obeť pozoruje. Preto som pozoroval aj ja. Oči mi svietili červenou. Bol som si tým istý.

Potom som zistil, s kým mám tú česť. Moje tušenie sa potvrdilo. Dlhé vlasy mu viali vo vánku. Ten škodoradostný vánok priletel ku mne. Cítil som krv. Jeho krv! Ale bolo tam ešte niečo iné. Ako vzduch pri mori. Slaný…

Spolu s tým sa ku mne niesla tichá a smutná melódia. Plače. Zistil som.

Pomaly som sa k nemu z boku začal približovať.

Keby som tu mal klavír! Pridal by som sa k jeho hre. Prišlo mi to tak ľúto, že som musel tak zbabelo utiecť!

Bol som od neho necelých šesť metrov a v tom som stúpil na paličku. Tá praskla a ja som zostal stáť. Musel to počuť.

Někdo tu je! Prudce jsem se postavil. Asi nechtěl, abych o něm věděl, ale prozradil se. Však dotyčného jsem neviděl. Začal jsem se neklidně rozhlížet. Že bych už byl opravdu paranoidní? Hloupost! Byl tady! Cítil jsem jeho pohled.

Aniž bych si to uvědomoval dal jsem si housle pod bradu a zahrál krátkou melodii. Jako bych doufal, že je to ten kluk z kavárny. Proč mne to napadlo? Jsem zoufalý!

Melodie houslí byla rázná a říkala jen dvě slova: “Ukaž se!!” Proč jsem to neřekl slovy? Protože jsem se bál.

Zľakol som sa, že ma zbadá, ale nezbadal ma. Vedel však, že tu niekto je. Zahral krátku a vyzývavú melódiu. Značilo to, že musel vedieť, že som tu ja. Alebo je ešte niekto s kým sa takto dorozumieval? A čo ak dúfal v to, že som to ja? Hlúposť.

Zvukom tých huslí mi doslovne prikazoval, aby som sa mu ukázal. Ja som však vedel, že len čo urobím krok k nemu, zbadá farbu mojich očí. Ak sa priblížim o dva kroky, niečo mu napovie, že som to ja. Ak budem od neho na tri metre, spozná ma. Mal som to riskovať? Ak zistí, že som upír príjme ma takého aký som? Chcel som niečo vymyslieť, ale pri vôni jeho krvi som to nedokázal. Pomaly som urobil krok k nemu a čakal som, ako zareaguje.

Pomalu vystoupil ze stínů. Ale.. zastavil se! Alespoň vím, že tu opravdu je. Jediné co je pořádně vidět jsou jeho oči. Mají barvu krve. Přesto mi připadají laskavé.

Musel rozumět mým houslím! Napadlo mne to tak náhle, že jsem na moment zapochyboval. Ale bylo to tak. Musel jim rozumět. Že by to skutečně byl on? Začal jsem zase hrát. Melodie byla rychlá, neboť se snažila říct mnoho věcí ve stejný okamžik - “Jsi to ty? neublížím ti, jen si něco ověřím. Máš zvláštní oči. Nech mne se k tobě přiblížit.” Bylo toho tolik co jsem chtěl říct. Možná proto se má melodie zdála být trochu chaotická. A zatím co jsem hrál jsem se k němu pomalu přibližoval...

Nevidel som jeho tvár, len jeho obrysy a aj tak som vedel, že je to on. Zľakol som sa. Čo ak ma odsúdi pre to, že som upír? A mohol by sa upír priateliť s človekom? Prečo nie? V zámku som mal priateľov ľudí. Ale to bolo iné. Bol to rozkaz od mojich hmm… rodičov.

Husle sa vo svetle mesiaca zaleskli a sláčik začal spievať. Bol to zmetený a chaotický spev no napriek tomu neskutočne krásny.

Zrazu ku mne začal pomaly kráčať. Srdce mi tĺklo ako zbesilé. Napadlo ma, že utečiem. Ale nič by som tým nezískal. Len by som to potom ľutoval. Preto som ostal stáť na mieste a čakal som…

Došel jsem až k němu. Byl to on! Sice vypadal jinak, ale pořád to byl on!

Ty jeho oči. Už jako fialové byly zvláštní, ale ta rudá… Působily děsivě a přesto v nich byla laskavost. jeho pohled byl také hladový. Proč odešel? A jak mne našel? A nebyla to zase souhra náhod? Byl jsem zmatený. Vzdálenost mezi námi byla necelého půl metru.

Pořád jsem hrál, ale má melodie se změnila. Položil jsem mu jednoduchou otázku - “Kdo jsi?” Pak jsem housle i smyčec rozpojil a ruce svěsil podél těla. Nemohl mi odpovědět jinak než slovy. Neměl tu piáno. Chtěl jsem slyšet jeho hlas. A přitom jsem se bál, že bude znít jinak, jinak než… než? Než si jej představuji? A proč si ho představuji?... Další zmatené otázky.

Bol pri mne tak blízko. Mal som pocit, že sa topím v mori. Voda bola jeho krv. Potreboval som ju rovnako, ako kyslík. Len ťažko som sa držal pri zmysloch. Zrejme to bolo aj melódiou, ktorú hral. Bola zvedavá, a páčila zo mňa slová. To bol ten problém. Musel som odpovedať. Tentoraz slovne. Zmučene som zastonal.

V tom som si všimol ruku v ktorej držal sláčik. Bola obviazaná a jasne som cítil krv. Vyrazilo mi to dych. Toto ma tak lákalo!

“Som monštrum,” zašepkal som ticho spomedzi pier. V tom momente som vedel, že odpovedám na to, na čo sa ma pýtal. Krátko som mu pozrel do očí, ale moju pozornosť znova upútala jeho ruka. Dlane som stisol v päsť až sa mi nechty do nej zarezali. Musím sa ovládať!

Všiml jsem si, že pohledem klouže k mému zápěstí. Monstrum? Má ruka… Opět jsem si přidržel housle pod bradou. Podíval jsem se mu do tváře. Něco jej mučilo. Mučil se sám? Něco chtěl a nemohl to mít…

Opět jsem zahrál. Však melodii jsem neukončil jen jsem ji poté hrál tak tichounce že byla slyšet jen na několik metrů. Stále se opakovala dokola - “Má ruka, má krev?”

Ale každá píseň jednou končí a po chvíli i má melodie utichla. Přendal jsem si housle do ruky ke smičci a rozvázal si provizorní obvaz. Podíval jsem se na mé zápěstí a pak se zadíval do jeho tváře. Má rána byla stále čerstvá. Jen už tolik nekrvácela. Pokud to bylo mu krví jeho výraz by se měl pozměnit… předpokládal jsem.

Hral niečo krásne a lákavé. Akoby mi uši oblizoval med. Potom skončil a... rozviazal si zápästie! Čo to nevidí? Ledva sa držím!

Oboma rukami som si chytil ústa a nos naraz a vystrašene som zacúval. Nesmiem sa na neho vrhnúť! Nesmiem to! Som zlý!

Pevne som stisol viečka. Bál som sa! Veľmi som sa bál. Nie o seba a môj hlad… Ale oňho. Čo ak mi preskočí? Prečo mi nič nepovie? Prečo ma odtiaľ nevyženie?

Ostávalo mi len čakať. Nebol som schopný slov…

Jeho výraz! Ta reakce! Nečekal jsem že bude tak silná. Opravdu to bylo mou krvi. Monstrum? Krev? On… on… že by byl… To přece není možné! Ale… múzy také nemají existovat a přeci je vidím. Že by skutečně byl… Upír?

Položil jsem housle před jeden z náhrobků a opět se k němu přiblížil na necelý půl metr.

“Jsi bledý jako luna z úplňku. Jsi hladový jako vlk. Jsi neskutečný jako múzy. A přeci jsi zde. Jsi zde a rozumíš hudbě. Cítíš to co já… Chtěl by jsi ochutnat?” Napřáhl jsem k němu své zápěstí. Věděl jsem, že tohoto rozhodnutí možná budu litovat,. Ale musel jsem to udělat. Je to jeden z mých způsobů jak vyjádřit vděčnost. Ano, skutečně jsem zvláštní…

Znova sa ku mne priblížil. Tento raz bez huslí. Prehovoril. Jeho hlas bol,… bol neskutočný. Miatol ma. Chcel som sa konečne nadýchnuť ale nemohol som. Vystrel ku mne zápästie zo slovami: “Chcel by si ochutnať?”Jasné, že áno! Chcel som kričať.V hlave mi zahučalo. Ruky mi padli pozdĺž tela. Nič som dnes nejedol. Preto to prežívam tak intenzívne.Pomaly som mu chytil ruku. Bola teplá. Teda,.. teplejšia než moje dlane. Pristúpil som k nemu bližšie a pozrel mu do očí. Možno sa bál. Možno bol zvedavý. Možno…

1 komentář:

  1. to si ze mě děláš prdel!!!!!!!!!! Ne, ne, neeee!! Takhle to useknout. Baby hromské"!!!!!!!!!!!!

    OdpovědětVymazat