Melódia našich duší 2/?

*Oslovení*

Osudové setkání...

Takžee... řekla jsem si, že vám tu rovnou hodím dva dílky, aby jste se nenudili. :D Já vím, je toho trochu hodně na jednou, ale  vy se s tím nějak poperete. :) Taky nevím, kdy zase budu mít čas a náladu sem něco hodit. :D

Jinak... Napadlo mě, že jsou mezi vámi i tací, kteří Majku neznají proto TADY je odkaz na její blog. :)

hm... zbývá už jen popřát příjemné čtení, vaše Neko & Majka


Vzal jsem housle, pro dnešek naposledy pohlédl na múzy a vydal se do čajovny za ostatními. Máme tam sraz. Naše parta se vždy schází tam. Vlastně je to místo, kde jsme se poprvé potkali. Všichni k té malé čajovně máme svůj vztah a všichni by jsme ji nikdy za žádné jiné místo nevyměnili. Je v ní něco, co si získalo naše srdce.

Je skutečně malinká. Jen sedm stolů. Jeden pro každého z nás. Neboť každý stůl je úplně jiný, stejně jako každý z naší skvělé, ač podivné party.
Mne osobně vždy nejvíc upoutá staré piáno vzadu v rohu oné čajovny. Zajímalo by mne, jaké tóny z něj vycházejí, když na něj hraje opravdový umělec. Bohužel na něj již léta nikdo nehrál. Vlastně, nikdy jsem neviděl nikoho na něj hrát. Ani nevím jestli funguje. Ale je to obdivuhodný nástroj. Vypadá tak mohutně, težce, kouzelně… Zajímalo by mne jak ho tam vlastně dostali. Když si pomyslím, že čajovna má jen malá a k tomu tak vysoko umístěná okna. A do dveří se nevejdou ani silnější lidé. A další z těch lehkých, téměř nepostřehnutelných úsměvů.

To piáno je stejně zvláštní jako fakt, že vidím múzy. Tak, zvláštní…

Vešel jsem do “naší” malé kavárny. Tak jako vždy - Parta už tam seděla a o něčem vášnivě diskutovali. A opět seděli u jiného stolu než minule. A opět tu nikdo jiný nebyl. Skutečně nikdo? Spletl jsem se. Někdo tu byl… ani jsem se nemusel rozhlýžet a přesto jsem věděl kde nečekaný návštěvník sedí. Seděl u piána. A… hrál na něj. Až po tom co jsem si uvědomil, že někdo skutečně na ono piáno hraje, jsem zaslechl i první tóny tohoto zvláštního nástroje. Byly neposatelné. Tak… tak… nedokáži to snad vyjádřit slovy. Ale cítil jsem se stejně jako když jsem poprvé spatřil múzy.

Zcela zmámený jsem si přisedl k naší partě. Po chvíli jsem začal alespoň napůl vnímat jejich rozhovor. Bavili se o tom neznámém. Aź po nějaké době si vůbec všili, že jsem se k nim připojil. Očividně je také zaujal. On a nebo hudba, kterou hrál? Nevím. Ale jsem si jist, že múzy za to tentokrát nemohly.

“Darene, kdy jsi sem přišel?” ptali se udiveně. To nečekali, že dnes dorazím?
“Před chvílí.” řekl jsem jen. Dnes jsem se s nimi bavit nechtěl. Chtěl jsem jen poslouchat tóny linoucí se z piána. Že by nějaký druh hypnotické magie? Ne. Tak, tak proč mě to k tomu nástroji tak táhne? K nástroji, nebo k tomu, kdo jej ovládá?
“Darene, připoj se k němu.” navrhl můj nejlepší přítel. Nevím proč, ale jeho návrh jsem přijal okamžitě.

Vzal jsem housle a zamířil k piánu. Nedaleko od něj jsem se zastavil a začal hrát. Jakmile smičec poprvé olízl struny a mé housle vydaly první tón, byl jsem zcela pohlcen hudbou. To jak se mísily tóny zvláštního, starého piána a mých houslí bylo neuvěřitelné. Snad jako by si tyto dva nástroje právě začaly povídat. Jako by mezi sebou zapředly rozhovor beze slov.

Projel mnou zvláštní pocit. Pocit, který převažoval úžas. Který převažoval štěstí. Který nedokáži popsat. Navíc byl tak silný, že se divím, že jsem zůstal stát na nohou a ještě ke všemu zvládal hrát dál.

Nechal se unášet novými pocity. Realita přestala existovat. Byl jsem tu jen já a hudba. Mé oči se samy zavřely a mé ruce samy věděly co dělat. Má duše se vydala někam daleko. Má mysl byla prázdá. Ale nebyla to práznota, která lidi děsi. Naopak, byla uklidňující. A vlastně to tak úplně asni nebyla prázdnota. Ač okolo mne nic nebylo, stále jsem všude slyšel tu hudbu. Hudbu kterou tvořily housle a piáno.

Hral som ako omámený. Oči som mal zatvorené a moje srdce sa otvorilo. Nikdy by som si nebol pomyslel, že aj na takomto mieste existuje niečo tak úžasné. Moje srdce jasalo a prsty tancovali tak ľahko, akoby sa s nimi sám vánok hral. Cítil som chlad klávesov. Tie biele hrali veselo, akoby lesné víly tancovali. A vlastne som ich aj videl. Ako sa tešia z toho, čo počujú. A naopak, čierne klávesy, smutne stonajúc, spievali o chvíľach neveselých.

Nebola by biela bez čiernej. Ani čierna by nebola čiernou bez bielej. A tak smutná s veselou tancovala na lúke. Tancovala na lúke v mojom srdci.

Ani neviem kedy, k melódii lesných víl pridali sa tóny huslí. Mohol som doslova chytiť do rúk tento pocit. Bolo to všade. Sláčik jemne prechádzal po strunkách. Boli to jemné a zároveň silné tóny. Samotné husle boli v tejto chvíli bohyňou. Zaujímalo by ma, komu táto bohyňa patrí. Pousmial som sa nad touto hlúpou otázkou.

Podľa toho, s akou vášňou tento človek hrá je jasné, že to on patrí husliam. Získali si ho. Získala si ho táto krása. Rovnako, ako mňa.

A tak som začal hrať odvážnejšie, a husle silneli. Spievali vysoko. Akoby plakali nad týmto smutným svetom. Plakali nad tým, že je tak málo ľudí, čo pozná túto krásu. Je ich tak málo…

Ešte udržať chvíľu tento okamih. Husle spolu s pianom. Tak krásny duet. Posledné tóny starého klavíra a neutíchajúci plač huslí. V tomto okamihu som zabudol dýchať. Neviem, čo to bolo, ale zamiloval som si to. Už len ticho.

Ruky mi stále viseli nad klávesami, a oči som mal stále zatvorené. Len som si chcel ponechať tento okamih čo najdlhšie. Preto som sa nehýbal. Temer som nedýchal. Zacítil som, že ma niekto sleduje. Z hlboka som sa nadýchol a pootvoril som oči. Bolo tu príjemné prítmie. Spustil som ruky pozdĺž tela. Pomaly som sa postavil. Spomenul som si, že som celý premočený, trasiem sa od zimy a škvrká mi v bruchu. Zaujímavé, že som to počas hrania nevnímal. Pozrel som na svoje fialové ruky. Bez krvi už dlho nevydržím. Otočil som sa na odchod a v razil som do vysokého,.. chlapca? Muža? Pozdvihol som hlavu a zadíval sa mu do očí. Boli krásne zelené. Pripomenuli mi trávu, na ktorej som sa ako dieťa hrával. Mal dlhé, červené vlasy. Zapáčil sa mi jeho štýl. Podobal sa môjmu. Nečakal som, že na takomto mieste nájdem podobne vizerajúceho človeka. Musím povedať, že ma to milo prekvapilo.

Až teraz som si všimol husle a sláčik v jeho rukách. Zadíval som sa na dlhé prsty. Tak to on vie prinútiť husle plakať? Potešil som sa.

Když piáno utichlo a houslím došel dech, otevřel jsem oči. Spařil jsem toho neznámého. Vypadal, že si vychutnává ten pocit. Také to cítil? Možná. Náhle se zvedl, chtěl jsem jej zastavit, ale nevydal jsem ani hlásku. Ani jsem mu neuhnul. Stejně bych to nestihl.

Když se mi podíval do očí cítil jsem něco zvláštního. Bylo na něm něco, co nedokáži popsat. Fascinovalo mne to. Byl asi tak starý jako já. A možná proto to bylo tak zvláštní. Nikdy bych nečekal, že najdu někoho dalšího, kdo bude cítít… co? Hudbu? Kouzlo hudby? Ne, to není ono.

Zajímalo by mne jestli také vidí múzy. Pak, pohlédl na mé housle. Musel to cítit. Ten pohled vystačil za tisíce slov.

dal jsem si housle pod bradu a rychle zahrál. Ta kratičká melodie řekla vše co jsem chtěl říci. Ptala se - “Kdo jsi?” trochu mne to překvapilo. Chtěl jsem se přesně na tohle zeptat, ale místo toho jsem to zahrál. Proč? Ale mělo to určité kouzlo. Pak jsem si to uvědomil. Předtím to nebyl rozhovor mezi houslemi a piánem, ale mezi dvěmi dušemi. Možná proto ta prázdnota. Možná proto v té prázdnotě zůstala jen hudba. A možná právě proto mi ta prázdnota nepřišla děsivá.

To co se dělo právě teď bylo neuvěřitelné. Stejně tak neuvěřitelné jako to, že vidím múzy. Čím jsem tak zvláštní? Nevím. Ale nejsem sám! On… je také takový. Také to cítí.

Bezbranne som naňho pozeral. Zrazu si husle pridržal pod bradou a niečo rýchlo zahral. Zažmurkal som očami. Snažil som sa vcítiť do melódie. Čo tým chcel povedať? A o čom sme sa vlastne rozprávali, keď sme spolu hrali? Spievali? Tešili sa z niečoho, čo vidí a cíti len menšina?

Naklonil som sa ku pianu a zahral tri tóny. Veselý, menej veselý a smutný. Znelo to rozladene. Tak to znieť aj malo. Zmätene. Chaoticky. Presne tak som sa aj cítil.

Prekvapilo ma, že niečo cítim.

Páčil sa mi rozhovor s týmto človekom. Pousmial som sa a pozrel mu do očí. 

Bál som sa prehovoriť. Nechcel som prerušiť tento okamih.

Odpověděl! On mi odpověděl. Sice né na otázku. Ale pochopil to. Neuvěřitelné! On to opravdu cítí!

Tři tóny? Tři nesouvislé tóny. Nesouvislé? A co když se opět pletu? Co když… zmatek! Značí zmatek. Jsem si tím jist!

Jeho oči. Byly fialové. Zvláštní… Ale co na nás není zváštní? Dorozumíváme se pomocí hudby.

Znovu jsem zahrál na housle. Tentokrát pomaleji, ale přez/s to krátce. Otázka zněla jednoduše - “Rozumíš mi?”

Stále sediac za klavírom som ho sledoval. Znova niečo zahral. Tentoraz som už vedel, že ide o rozhovor. Neskutočne som sa potešil. V bruchu som zacítil veľký nával radosti, ako keď sa dozviete perfektnú správu a ste nadšený. Preto som sa usmial a privrel oči, aby som mohol pochopiť. Jeho ťahy sláčikom ma ťahali k jednému. Pýtal sa. Ale na čo? Viem len jedno. Lákal ma. Lákal ma odpovedať. Lákal ma povedať, že rozumiem. Že rozumiem tomu, o čo tu ide. Preto som zahral pomalú, ale krátku a pokojnú melódiu. Pozrel som naňho. Nespúšťal ma z očí. A tak som spustil dlhšiu melódiu. Hravú a pôvabnú. Pýtal som sa: “Je to krása nemyslíš?”

Jeho zmatek docela rychle pominul. Vystřídalo ho něco jiného, něco klidného. Jeho tóny byly nahrazeny melodií. Působila jako mladá laň. Je plachá, ale její strach je překonán zvědavostí.

Bylo mi jasné, že mi určitým způsobem rozumí. I když mi odpovídal oklikou. Navíc teď jeho odpověď spíše připomínala otázku.
Líbila se mi ta lehkost, se kterou hrál. Jako by hraní nebylo o nic těžší než dýchání. Působil tak…

Je bledý! Uvědomil jsem si náhle. Až příliš bledý. I když to podtrhává jeho krásu. Navíc je úplně promočený. Všiml jsem si toho až teď. Až když klidně seděl a čekal na mou dopověď. Já jsem sice také mokrý, ale netřesu se. Určitě není mokrý dobrovolně. Jak je pak ale možné že to cítí, když na něj déšť působí nevlídně? Nebo to není deštěm? Třeba jsem se opět jen zmýlil.

Rozhodl jsem se mu odpovědět. Zahrál jsem chladnou melodii. Byla složená s táhlých pochmurých tónů, které vyvolávaly mrazení.

“Tohle setkání je zvláštní. Jsi krásný, ale je na tobě něco špatně. Ty nemáš rád déšť? Déšť tvé tělo rozechvívá. Jsem nadšený, ale mám strach. Tohle je tak zvláštní, že se bojím zda to není sen.” To byla správa oné melodie. Měla vyjadřovat mé obavy a přesto jsem si přál, aby poukázala na lehký úsměv skrývající se v mé tváři, který značil, že melodie nevyjadřuje smutek. Chtěl jsem být přesnější, ale lépe to zatím nešlo. A slova… slova jsou zbytečná.

Znova mi odpovedal, a znova som sa potešil. Aj keď mi odpovedal inak, akoby som čakal. Husličky totiž hrali pochmúrne a chladne. Jednoznačne som cítil.. Strach? Dá sa to tak povedať. Pozrel som na klávesy. Chcel som niečo zahrať, ale v tom som zbadal svoje bledé ruky. Nechty mi už sfialoveli. Chytil som si pery. Určite sú tiež neprirodzene fialové. Vystrašil som sa. Už dlho nevydržím. Moje telo potrebuje krv. Inak budem slabý a,... a. Pozeral som na svoje ruky. Srdce mi prudko bilo. Tu ľudia určite nepoznajú upírov. Zahral som niečo rýchle na pozdrav, prudko som sa postavil a smeroval k východu. Nesmú ma vidieť. Hlavne nie on! Konečne som našiel niekoho, kto cíti ako ja a rozumie tónom, ktoré skrývajú viac, ako sa navonok zdá. Nesmiem ho stratiť!

Odcházel! Opravdu mizel. Nechtěl jsem aby odešel. Místo výkřiku jsem ve vteřině zahrál pár vysokých tónu za sebou. Říkaly jediné - “Stůj!” Věděl jsem, že pokud jej stratím z dohledu bude existovat jen mizivá šance, že ho kdy ještě vůbec uvidím. A to jsem nechtěl. Nechtěl jsem ztratit někoho tak zvláštního, když o něm ani nic nevím. Chci vědět víc! Musím vědět víc!

Počul som jeho zúfalé ruky, ako hrajú. Chcel ma zastaviť. Cítil som to z melódie ktorú zahral, aj výraz jeho tváre vravel svoje. Chcel som. Naozaj som chcel, ale nemohol som.